I.
Dar skrovničký a maličký Dar skrovničký a maličký
z lesa vám nesu – písničky! Jak stromů šum a vánků dech je ke mně dones’ na křídlech; jak mi je horský potok pěl, staletý doubec vyprávěl, jak v tichu lesním samoten jim naslouchal jsem v slunný den. Jak slétly v duši rozchvěnou, tak zní mých citů ozvěnou; snad chudé, prosté bez ceny, – – však od srdce, jak cítěny. [5]

2.
To bylo slávy, jásotu a šumu, To bylo slávy, jásotu a šumu,
kdy jsem v ty klenby lesní vkročil zas! – Kmen dvoustoletý s čela stíral dumu a v slunci vzplanul šat mu z mechu řas. Koberce měkké vůkol rozestřeny, hvozd z paprsků si lampy rozžínal, a potok, v těsné uzavřený stěny, poskočil, výsknul na dně lesních skal. Pak na koncert se slétli lesní ptáci, sedátka chystal rudokvětý vřes a v ouvertuře týž se motiv vrací: „Kde tolik krásy, co jí chová les!“ – Z té říše bájí není návrat snadný; já jako zaklet dál a dál v ní šel, a ztrativ cestou nitku Ariadny, jsem oči zavřel, bych jí nenašel. 6

3.
Já poslouchal, co stromy šeptaly sisi, Já poslouchal, co stromy šeptaly sisi,
a hleděl v jejich líci tajemnou: tu jak bych zíral v kmeta vážné rysy, tu tváře děcké plály nade mnou. Podivná mluva! – Tu ve vážném šumu jim z prsou zavzní dlouhý, bolný vzdech, jako kdy hlava pohřížena v dumu, na mládí, volnosť myslí po letech. Tu šepot tichý, jako při okénku, kdy ku své dívce hoch se přichýlí; tu táhlý pláč, jak Meluzina venku v podzimní večer kdy se rozkvílí. PakPak, jak kdy národ z poroby se budí: „Hosannah“ slavné znělo k uším mým. Já blažen cítil v hlavě své i hrudí, jak dobře řeči lesů rozumím. 7

4.
Bělounká, vábivá, Bělounká, vábivá,
libě se usmívá pěšinka vedle lesa. Slzičky po kraji tajně si šeptají pohádku o dívence: Že je sem zasila, kdy se zde loučila s junákem při odchodu. Co zmizel v dálavě, slziček ve trávě přibývá vedle lesa. Sem denně chodívá, do dálky hledívá ubohá dívka bledá! Jdu smutně lesem dál, vím už kdo ušlapal – pěšinku vedle lesa. 8

5.
V podzimním slunci šípek tvář si líčil, V podzimním slunci šípek tvář si líčil,
již přes noc jíním jemu svráštil mráz, a teplem okřáv, pyšně hlavu vztýčil a k bříze vzdechl: „Je to světokaz!“ Bříza jak děcko v bílé košilici, jemuž se přes noc rozpřed vlasů proud, odvětí šípku: „Líčit krásu v líci, kdy podzim kvapí, umí pouze bloud!“ – Zasmál se šípek: „Hleďme krásku bledou, jež touhou nyjíc prosní celý věk! – Já za tvé snění, ač mám hlavu šedou, bych hrstky nedal svojích vzpomínek; já v letě hýřil, s vichory se tužil, já květy zdobil jemný, dívčí vlas, a ty co zbyly, kdy jsem všeho užil, jsem hrdě vichrům hodil na pospas.“ A bříza šípku klidně odvětila: „Jen abys také jásal na konec!“ „Tvůj i můj stejný! Ty jsi neužila,“ odseknul šípek – „a já užil přec!“ Tak spor se vedl na pokraji houští; k blankytu bříza, šípek hleděl v zem. – – Tak vždycky bývá, kdy se v hádku pouští ideál jasný s hrubým hmotařem. 9

6.
Dnes veselý je život na pasece, Dnes veselý je život na pasece,
kam zářivého padá slunce pal; hmyz mříže strhal stinné hvozdů klece a hlučný rej svůj v trávě započal. Mlsáci květů spějí na kalíšky, cikáda pěje: „Ó což v lese vnad!“ a čmelák, shoupnut s květu pampelišky, se směje, že tak měkce v trávu spad’. A bělouncí a pestří motýlové před sebou v letu ženou mušek dav; šum, bzukot, pospěch v záři paprskové, ve vzduchu, v mechu, v bujných řasách trav. Brouk, starý mrzout, vyjel oklikami a z dálky pouze chce „tu chásku“ zřít. Dav mušek k němu: „Ajta k tanci s námi!“ „Je život krásný, proč ho neužit?!“ Jim dlouho mrzout brání se a mračí, a vida chásky neodbytné lov, utíká travoutravou, co mu nohy stačí, by nezadal si – hrdý filosof. A mocí stržen v hýřivé ty reje teď nemůže se slasti nabažit; a tančí, výská – až to vzduchem chvěje: „Je život krásný! Proč ho neužit?!“ 10

7.
Košatých stinnou šel jsem cestou klenů, Košatých stinnou šel jsem cestou klenů,
větvemi plálo světlo růžové, a stromořadí přítemnělou stěnu zdobily kaple cesty křižové. Obtížná chůze! Větřík nezavanul, do vrchu cesta, parný leta čas... U jedné sotva že jsem kaple stanul, již druhá v dálce se mně mihá zas. Za sebe hledím, co již překonáno, a co mi cesty ještě zbývá jít, než dojdu tam, kde v líci Krista psáno: „Zde jenom pravý najde člověk klid!“ – Tak v dráhu žití člověk nazpět zírá, v před naděje ho vábí růžová, cíl hledá, kde se splní tužeb míra, a život – jak ta cesta křižová. 11

8.
Můj vonný lese! tvojí vábné šeři Můj vonný lese! tvojí vábné šeři
otvírám duši jako příteli; u tebe srdce znova v štěstí věří a rány jeho tvůj klid zacelí. U tebe není řeči lícoměrné, zde klam ni šalba světa nehněte; zde vše tak prosté, nelíčené, věrné, jak křišťálová duše dítěte. V naruči tvojí, ve tvém vonném dechu, co štěstí pravé, znova pocítím, a z jeho jasu na tvém kyprém mechu paprsky luzné v duši zachytím. S úsměvem na rtech, jak tam jiní kluší za slávou, statky – zraky pohroužím; já mám své písně, jaro, teplo v duši – a po bohatství jiném netoužím. 12

9.
Znáš-li ten poklid, jaký vládne v lese, Znáš-li ten poklid, jaký vládne v lese,
kdy vůní znaven v tichých dumách sní? Na stromech ani snítka nepohne se v parný den letní, v pravé polední. V nejhlubší zášeř prokmitá a vniká zlatého slunka smavý paprslek; i brouka k letu vzpruží – poustevníka, jenž mrzut v mechu chabé údy vlek’. Nad hlavou jasné nebe blankytové, a u noh kyprý mechu aksamit; kol tebe zářné stěny smaragdové – kde útulnější srdci najdeš byt? Sem nedoniknou šumné vlny světa, zde vše jak v onom sadě pravěkém, než zrodila se na něm závisť kletá, a Bůh jak s děckem chodil s člověkem. 13

10.
V les nejhlubší si také jednou zajdu, V les nejhlubší si také jednou zajdu,
v ten nejsmutnější, podzimkový den; starého hradu šeré trosky najdu, jež poutník mijí zvěstmi ustrašen. Tam počkám, až se večer k zemi schýlí, a mlha hustá zastře okolí, v stromech se vichry bolně rozekvílí se sýčky v závod v pustém údolí. Tam počkám si, až mraky strhanými svůj teskný luna na ně upře hled, a stíny mrtvých zděmi zborcenými se ku svým hrobům budou navracet. Tam zamyslím se. – Tam mi volno bude, tam nepřijde mě nikdo vyrušit. – Tam nejlíp pozná moje srdce chudé; co bez přátelství, lásky světem jít... 14

11.
Jak zlatem zkropeny, Jak zlatem zkropeny,
lesknou se vrchy, žlutými kvítečky zrající prchy. Květinky zářivé! V lék uchystány, koho as palčivé zhojíte rány? Či ruce dělníka v bolestné zněti, zraněné při práci pro ženu, děti? Či v boji krvavém vojína – reka, jejž doma toužebně matička čeká? Ach, kdo ví, pro koho v dalekém světě úleva skrývá se ve vašem květě! Žel jenom, květinky! ku lidstva vděku, že v srdce zraněná nemáte léku. 15

12.
Dnes k Tobě, k Tobě, Bože můj! Dnes k Tobě, k Tobě, Bože můj!
můj vzlétá duch, můj plane cit, dnes jenom Tebe zpěvem svým chci v tichu lesním velebit: Tvým poupě, list, Tvým zářný květ, Tvým vše, co ducha blaží kol; Tvým slunce jas, Tvým bouře řev, Tvým dech, jenž v trávy vane stvol. Vše krása Tvého roucha lem! – Šum vodopádu, ptáka zpěv; lev, palma, motýl, chudý vřes... Tvé neskonalé lásky zjev. Tě oslavit, ó Bože můj! ký stačí pěvec písní svou? – – Zněj dythyrambů Tobě zpěv, já tichou končím – modlitbou. 16

13.
Vypráhlé vedrem, hory na úbočí, Vypráhlé vedrem, hory na úbočí,
na suchopáru se skály, jak v jasné děcka pohlížel bych oči, zvonky se na mě usmály. A vyprávěly, jak tu krásně bylo, kdy jaro, jež v kraj poslal Bůh, je políbením k žití probudilo a s nimi les i širý luh. Jak déšť je skrápěl, v líc jim vánek víval, a potok ve dne v noci pěl; pták družce svojí píseň lásky zpíval, a v moři vůně les se chvěl. Ó srdce bědné, v žití suchopáru! Kde na své rány najdeš lék? Nedochováš-li, jak ty zvonky v žáru, si hrstku blahých vzpomínek? 17

14.
Sotva že vkročím v lesa stinné loubí Sotva že vkročím v lesa stinné loubí
a stromy nad hlavou se rozhučí, na sta se citů budí v srdce hloubi a v poesie květy vypučí. Ač jenom kvetou v samoty mé stínu a opuštěných žití na nivách, já s vroucím citem v kytičku je vinu a k srdci svému si je tisknu blah. Ó květy luzné! květy poesie! Jen vámi srdce mé vždy okřeje, kdy slunce štěstí v noc se mraků kryje a z ruky padá kotva naděje. Vás nespustím se, přátelé mi zlatí, mé duše květy, srdce pláč i smích! bych živiti vás měl a zalévati i krví srdce, vláhou očí svých. 18

15.
Lesní květy, lesní květy, Lesní květy, lesní květy,
plny kouzla, lahody; milé, jaré, usmívavé, volné děti přírody! Lesní květy, lesní květy! Kdo vás sázel, kdo vás sil – Či vás přes noc vypěstily bílé ruce lesních vil?... Lesní květy, lesní květy! Za klobouk kdy zatkne vás sobě bodrý junák veský, srdce hárá, v očích jas. Lesní květy, lesní květy! Připne-li vás ke hrudi dívka, luzné jaro lásky v ňadrech jí se probudí. Lesní květy, lesní květy, volny, jak ten vánku dech. U vás duch můj blažen snívá o volnosti zlatých dnech! 19

16.
Šla Krása lesem, a hned v počesť její Šla Krása lesem, a hned v počesť její
ohnivým květem zaplál rudý vřes; jí zvonky k nohám hlavy uklánějí a slzičkami září lesní mez. Mateřídouška, v suchopáru skryta, svěřila vánku vonných lístků dech, i jedle šedá, vážná, vráskovitá, si na šat spřádá nejjemnější mech. Novým se písním lesní potok učí, pták radosť sdělil modrým výšinám, strom stromu slastí padl do náručí a lesem znělo: „Krása přišla k nám!“ I přicházela každičkého rána a vždycky nová se jí stala česť; a že tak v lese byla uvítána, až po dnes Krása v lese doma jest. 20

17.
Ó hudbo lesa čarovná, Ó hudbo lesa čarovná,
kdy vítr v stromy zavlaje! Jako bych z dálky podvečer líbezné slyšel šalmaje. Jako by houslí bolestný dolétal k sluchu mému pláč, jejž láskou dívčí oklamán, v zoufalství ze strun loudí hráč. Jako by temný varhan hlas ve chrámu prázdném za šera zahučel pleno organo ve zdích starého kláštera. Ó hudbo lesa čarovná, jak divně zvuk tvůj v duši zní! Pohřební zašum bolům všem, však lásce srdcí – vzkříšení! 21

18.
Z těch bájí, ježto stromů zášer kryje, Z těch bájí, ježto stromů zášer kryje,
z těch libovonných, lesních procházek, v zpomínkách, jako vzácná relikvie, pozůstal v srdci milý obrázek. Mně dosud v duši dívčí oči září, jak blesk by vzplanul v lesa zášeří: zřím růže rtíků, úběl jemných tváří, květ parnasie v hebké kadeři. – Tak přišla ke mně v hloubi temných lesů, a v slova zhoustl žhavých rtíků nach: „Já tobě pravé štěstí v srdce nesu, jež marně hledáš ve svých písničkách. Ni v tiši, ani v hlučném světa žití nezkvete pravá štěstí ratolesť! Jen se srdcem kdy srdce stejně cítí, jen v lásce blaho, pravé štěstí jest!“... A ruku v ruce blaženi jsme spěli, kde štěstí toho palác vystaven. – – A já se zbudil. – Podnes srdce želí, že jenom luzný v lese byl to sen. 22

19.
Též k břízám, kráskám, druhdy na procházce Též k břízám, kráskám, druhdy na procházce
pěšinou luční sobě vyšel jsem; z dálky se na mě usmívaly sladce, záříce bílých šatů atlasem. Mlaďounké, štíhlé – sotva porozkvětlé v zrcadlo vodní upíraly zor, a o své kráse, v červánkovém světle, důvěrný spolu vedly rozhovor. „Marnivé mládí!“ – stará bříza děla; – až„až stáří zbrázdí vašich lící lem, poznáte, marnosť že jen krása těla a marná každá radosť pod sluncem!sluncem!“ – Matroně krásek odvětily hlasy: „Teď mluvíš-li tak, – věru malá ctnosť. Až užijeme, co ty užila jsi, též rády vzdychnem: „Marnosť nad marnosť!“ – 23

20.
Známou již pěšinkou Známou již pěšinkou
po lese chodím zas, na stuhu navlekám perličky nových krás. Zde vše tak milounké, vše duchu lahodí: kyprý mech, zářný květ i prosté jahodí. Slunečka zlatý svit, kdy zášer prohřívá, zátiší, vonný vzduch, jenž skráň mi ovívá. Pramenů zpěvných šum přes hladké oblázky. – Nechte mně srdce ráj: – mé lesní procházky! 24

21.
Jako chudý eremita Jako chudý eremita
v jeskyni se dešti skrývám, a kdy v sluji lesní mrazí, na slunečku údy zhřívám. A kdy žízní ústa prahnou, pospíším si ku prameni; na jahodin, malin trsu vynajdu si občerstvení. I kříž starý nám zde k těše, při čemž bol se k bolu hlásí, a zas těcha v srdce splývá, zaletnu-li v zašlé časy. Mnoho též jak eremita stlumit umím v ňader skrýši, a co mysl těší, blaží, v památník si veršem píši. 25

22.
Potůček jasné křišťály Potůček jasné křišťály
vesele metá se skály a sběhnuv v skalní útesy volnosti píseň pěje si. Prahnoucí trs i kapradí přípitkem čerstvým ochladí a cudné pocel panence, na ústa tiskne, pomněnce. Starému kmenu na tváři radosti úsměv zazáří, a vesel přes den celičký poslouchá jeho písničky. A vrchol jeho radosti v tom plesu a v té volnosti: že pěje horám, dolinám, i jiné blaží, blažen sám. 26

23.
Co to bude, co to bude? – Co to bude, co to bude? –
vítr smutné písně hude; v neprůhledné mlhy pleny hlavy lesů zahaleny – Sýček v černých trosek skrytě rozplakal se jako dítě; a dub starý u rybníka, hořem schýlen, bolně vzlyká. Suknem k marám na requie širá nebe báň se skryje; s hor a lesů na vše strany krajem smutné zvučí hrany... Aj to Podzim u mar stojí, kráse luhů pohřeb strojí; květům, kde jen který zbývá, žalné: „De profundis“... zpívá. 27

24.
Místečka známá z předešlého léta Místečka známá z předešlého léta
já sobě znova našel v mýtině. Vřes, jahoda – týmž milým vábem zkvétá, touž písní potok zvoní v dolině. Touž tváří vážnou stromy na mne hledí, týmž ohněm horský lesa květ se rdí; staleté kmeny, vážní starci šedí, týmž vzdechem ob čas z dum se probudí. Zde vše tak stejné, z cesty neuhne se, ať čas v ní květ neb hloží nastele. Ký poklad vzácný, já jsem poznal v lese; povaha mužná, tvrdší ocele. 28

25.
I tu v lese rád si prodlímprodlím, I tu v lese rád si prodlímprodlím,
kdy mi obzor mraky kryjí, kapky deště paličkami na bubínky listů bijí. Jak to buší, duní, šumí, než prorazí stromů střechu; po kmenu se skutálejí do hedbávných vláken mechu! Starý pařez, ukryt v houští, ponuře se na svět mračí, že mu přes háv zmechatělý skotačivé kapky skáčí. I za deště, dlím-li v lese, milé mívám pobavení, pozoruje z houštin skrytu kapek rej a skotačení. 29

26.
Rozloučení – rozloučení! Rozloučení – rozloučení!
Krátkákrátká chvíle, dlouhé hoře, schvělých retů políbení, neobsáhlé bolů moře. Rozloučení – rozloučení! zjeve žalný, krutý, bledý – komu není navrácení, kdo se loučí naposledy – – Rozloučení – rozloučení! oživ srdce rajskou mannou v jediného slůvka znění: „Na shledanou! – Na shledanou!“ 30

Visio.
Řev lvů a tygrů, zpěvy cherubínů z mlh věků dávných v sluch mi dorážely; tu davy příšer, a tam zástup skvělý – červánky ranní vedle noci stínů. Chechtotem ďasů, zpěvy k Boha Synu podzemních chodeb duněl prostor ztmělý... Já hleděl, žasnul, volal rozechvělý: „Bdím, Bože dobrý, sním snad, či juž hynu?..hynu?...“ V tom věků dávných rozlétly se brány. A jako sluncem k zemi těžké mraky, mně záhad s očí těžké spadly blány: Obzor se nachem v moře krve nítí, já k zemi sklesnul, rukou zastřel zraky – – Já ďábly viděl s Bohem zápasiti! 33

Odpověď.
„Ó proč jen v krvi, žal a bolesť v tváři, z žaláře hrobů, do okovů spiata, nebeská pravdo – nesmrtelná, svatá, postava tvoje příštím věkům září? Proč, než tvé skráně lidstva na oltáři paprsky úcty oblila zář zlatá, z arény, s křížů, pod sekerou kata... tě stenat slyším před tyrany, lháři?! –“ Tak v záhad noci, odmlčev se hořem, tím dějin věků zkrvavělým mořem jsem v tvář ti hleděl, svatá mučednice! V tom slyším hymnus, jak tě slaví, vítá: „Jen v krvi lidstvu nové jitro svítá – ať z arén, s křížů, nebo ze hranice...“ 34

Nero.
Svým duchem dravec, v srdci chlipnosť feny – opuchlý Nero po zábavě práhne; a psem se vztěká, neb kam ruku vztáhne, až na dno číše chtíčů vyprázdněny. Krev lidská, víno, hry a vilné ženy... jak hříčky muži z doby dětství drahné, aj nový pohár sobě k ústům nahne: „Křesťany sady chci mít osvětleny!“ „Nuž, palte!“ křičí stoje u arkýře. A kdy zřel starce, ženy k trámcům spiaté, oblité smolou, zachechtal se. – Zvíře! Však zlostí bledne, nebo jásot z davů až k němu letí přes hlučící vřavu: „Pro Tebe, Kriste, a Tvé jméno svaté!“ 35

Amor omnia vincit.
Pachole matka k prsům přivinula... Víť naposledy, že v svých loktech cítí ten záznakzázrak s nebe, jemuž dala žití a láskou k němu nad svůj život lnula. Zoufalým bolem ňadra se jí dmula... „Nechceš-li Kristu ve tvář zlořečiti, zde v žhavé výhni máš své dítě zříti!“ zařvali kati – tvrdí jako žula. A matka znova vinouc dítě k sobě – „Ó slitujte se!“ bolně zaupěla, „ó jen mne dříve, než to drahé robě!...“ Kam lítých katů ukrutnosť se děla? Ruce jim sklesly, zraky oslzely... Jak brzy sami as k týmž mukám spěli?! 36

Svatá Anežka.
Tak malá ještě ubožátko byla, že po matce si mohla zaplakati, tak útlých údů, že se báli kati, by se jim proutkem v rukou nezlomila. Leč v  očích reků nezmožených síla, a proudy vlasů – paprskové zlatí, a rty se blahem zdály usmívati, kdy v pospas šelmám v cirku vystoupila. Lev lačný zařval, až se mříže chvěla, divákům hrůza do všech údů vjela, ač přišli bavit divadlem se novým. A z mříže těsné skočil dravec lítý. Když však ji uzřel, – k nohoum leh, jak zpitý tou září vlasů, tělem lilijovým. 37

Mladá hrdinka.
Hvězd záři v očích, povznesenou hlavu, že nechtěla jít modly ku oběti, bachantů zpilých hýřit ve objetí, křesťanka dívka spěla na popravu. Jásot a kletby v rozvlněném davu, jak k jestřábům kdy holubička sletí... „Zrozená k hanbě, rodu na prokletí!“ vzkřik otec pohan přes hlučící vřavu. Kat druhdy mramor, zvyklý meče vzmachem oddělit hlavu olbřímova těla, liliji spatřiv, zbled a chvěl se strachem. Soucitně k němu dívka zraků zvedla, a statečnější mužné síly děla: „Ty strachem bledneš? – Hle já nepobledla!“ 38

Duch a hmota.
Na trůnu caesar v hávu purpurovém, krvavé plány v hlavě se mu rojí, v mlčení vážném před ním senat stojí, zře k bohu svému v dýmu oblakovém. „Co známo, rcete, o tom bludu novém, jenž v licoměrný šat se lásky strojí?...“ „„Jsou zrádci, pane! proti trůnu brojí, an bůh jim králem, jehož zovou Slovem! – –““ „Ha bídná lůza, ve svém pychu smělém! Rozpalte výhně, dejte brousit meče, – ať proudy mrzká krev těch zrádců teče!...“ Krev teče proudy: „I v té krvi zráda!“ řve senat, nebo caesar s trůnu padá, a Slovo žije, co se stalo tělem. 39

Ne strachem, ale blahem.
Šli v těsné řadě, bledí, smrti hrůzy již lačný jícen vstříc jim otvíraly; řev lvů diváci vzkřikem udolali: „Teď bude konec křesťanské té lůzy!“ – Šli jako k hodům pevným krokem v chůzi, mužové, ženy....ženy... Jenom hošík malý, kdy matčiny jej v potisk lokty jaly, chvěl se jak lístek v bouři na haluzi. „Zachraň svůj život!“ tyran hochu radí „ať blázni jenom na ty jatky spějí, lev nelísá se, tlapou nepohladí!“... „Jen ať si zuby lačný lev tvůj chystá!“ – děl hoch – „ty myslíš, že se strachem chvěji? Ó ne! – jen slastí, že již spatřím Krista!“ 40

Tajní křesťané.
Les křížů s vrchu zíral v údol stmělý; ubledlá hrůzou lůny zář se chvěla, tam mučnů vbitých ozařujíc těla – tu oběť drahou Kristu Spasiteli. Postavy temné na vrch hory spěly. V ta místa děsná, chůze příliš smělá! Kam noha stoupla, zem se krví rděla a mrtvolami zářil vrchol celý. Postavy temné v křížů les se ztrácí a v stopy mučnů žhoucí rety tisknou, až slzy v proudu bolem s očí trysknou. Pak těla sňavše v kment je ovinují, jak matka robě. – Ví-li ubožáci, že údům vlastním kříže upravují?! 41

Mučednictví.
Ó mučednictví, květe zkrvavělý, velikou, svatou láskou pěstovaný, slzavým mořem bolu zalévaný, ať trůn tě zrodil, nebo žalář stmělý! Z bran palácových, z mnicha nuzné cely, s hlav kmetů šedých, s vlasů děcka, panny... nebeské zory leskem obetkaný mně z věků šera září zjev tvůj skvělý. Ó vítej, vítej v červánkovém lemu, nad drahokamy všechněch diademů vzácnější květe! – dítě trýzně, bolu... Žezla i trůny v hrsť se prachu zboří, leč tebe rány věků neumoří – ni žárem pouští, ani ledem pólů! 42

Z lásky.
„Ó pojďte, požehnaní Otce mého, vy svědci pravdy, krví zbrocení, ať v laury ruka moje promění vám hloží bolné čela krvavého! Vy, jižto z lásky kříže golgotského jste za mnou tíži nesli znaveni, v mou náruč spějte, kde se nezpění zášť lidská vlnou moře zbouřeného!...“ Tak v řady křížů v trýzni děsné muky, co dravcem trhá blahé žití svazky, nebeskou hudbou zněly sladké zvuky. „Té slasti nebe“ – rtové promluvili, „ó díky, Pane, my již okusili – Máť nebe v duši ten, kdo trpí z lásky!...“ 43

Odkaz věků.
V koleně čtvrtém vděčné předků děti, v podzemní kryptě, vyklenuté, stmělé, zdvihají desku z hrobky zpráchnivělé: tří věkův odkaz chtíce uviděti. A svatou bázní počaly se chvěti, krev proud svůj staví v ustrnulém těle, že dotknuly se jejich ruce smělé, co věky spalo smrti ve objetí. Zdvižena deska. Na dno hrobu hledí... Tam jak by z kostí jejich předci bledí se usmívali s ozářenou licí. Kdy spatřili však, kterak matka – žena, kříž s děckem dosud tiskne v ruce tlící – sepjaly ruce, padly na kolena. 44

V deskách nesmrtelných.
Ni v desce z kovu, ani ve kamenu dnes nevyjeví črta zpráchnivělá, čí jméno v odkaz ruka rozechvělá tam připojila k věrných druhů jmenu. Druh za druhem se přihlašoval k věnu, jež duchu kyne nad popelem těla, a v davech věrná čeleď Krista spěla v nesmrtné desky vepsat slávy cenu. Zamyšlen poutník v líc těch desek hledí. Hrob vedle hrobu, co tu oko vidí, jen minulosti stínové již bledí. Však z těchto stínů jasné slunce svítí těm, za tmou hrobu kdo zří nové žití, kde, co zde zasil, znova člověk klidí. 45

Kříž.
Ó dřevo vzácné, svaté dřevo kříže, všech mučedníků Králem posvěcené, tvůj zjev se duhou z mrákot věků klene, a sponou lásky s Bohem lidstvo víže! Hladové šelmy z brloh těsné mříže, planoucí výhně, meče nabroušené, mudrátství šalbou hlavy přesycené....přesycené... tě zvrátit chtěly – i sám pekel kníže. Leč ti, kdož tebe zahladiti vstali, jen vlastní síly v boji udolali, zvednuvše rámě, aby prali do tě! Neb každou ranou, jíž tě zničit chtěli, jen pevněji tě v skálu zaráželi, jak oni první kati na Golgotě. 46

Odplata věčná.
Co zrak nespatřil, uši neslyšely a v srdce lidské nikdy nevstoupilo, těch září těchy nitro ozářilo, již nocí muky do bran jitra spěli. Jich s láskou Krista nic už nerozdělí – ni žalář, výheň, ani katů dílo, jimž ukrutenství ruce ochromilo, že z pěstí padal meč už vytupělý. Ni tyrané, již zvířecím svým hledem, své zraky pásli v jejich líci bledém a ortel krve psali rukou vlastní; ti poslední již pohár slastí pili, mučnové nový k ústům přiložili – ti v žití bědní, tito v smrti – šťastní. 47

Za přesvědčení.
To není dítě pěvcův obraznosti, že rolník kdysi veda pluh svůj polem, nad brázdou stanul s utajeným bolem, an z půdy otců lidské vyryl kosti. Ó pole rudé, pole minulosti, jak drahocenné jsi ty setby rolem! Kdy rozhledne se zrak v tvých líchách kolem, s bolestí radosť v srdci mém se hostí. Vidím je, vidím – bezčetné ty davy – v tvých pláních kráčí s rudou palmou slávy, ti reci slavní, svatí, stříbroskvělí!... „Za přesvědčení!“ čtu jim v zraku, v líci, dnes, jako druhdy v náruč smrti spěli, ať na areně, nebo na hranici. 48

Prázdné listy.
Má násilnictví svoji historii: Složeny z mečů litery jsou její, v červáncích krve listy v ní se chvějí a inicial lidské kosti kryjí. A její desky jedovatou zmijí příšerné zjevy sponou ovíjejí; na reliefu – kati v šelem reji spoutané pravdě vztekle ve tvář bijí. Tu historii dávné věky psaly, a její děj přec, každému dnes novým, se rzí a plísní času nezahalí. A srdce bolnou předtuchou se chvěje, že k písmu krví rukoum tyranovým – z ní dosud tolik prázdných listů zeje. 49

Krvavé věno.
Svět dokud bude, a v něm lidstvo žíti, boj náboženský nikdy nepřestane: v popelu stlumen, novým žárem vzplane, ať Luter, Huten, nebo Hus jej vznítí. Čím jednotlivec ducha svého sytí, se věky jměním milionů stane. S Babelu věže k nebi budované se titanové opěť v propasť řítí. Jak v zákon spjato moře dme se, klesá... věk každý změny nové s sebou nesa, krvavé stránky v bibli dějin chystá; vždy jiný klidí krvavé to věno, jež v úděl světu Bohem stanoveno od Lucifera až do Antikrista. 50

Sanguis martyrum.
Z katakomb temných rudé světlo plane; slabounké, matné, jako v širém moři, kdy dalný maják malou jiskrou hoří, an bouřný vichr se všech stran naň vane. „Pro tebe trpět, naše touha, Pane!“ dav postav temných v klenbách zahovoří – „Tvá, jenž jsi zplodil nás v své smrti hoři, nech ve všem, všude jen se vůle stane.“ – – Hrom zarachotil. Děsné bouře vzruchem kříží se blesky. Temné noci vzduchem na křídlech dravců vichorové letí; a davy četné jako pírka smetí rozváli vztekle. LečLeč, co ničí, maří – ten maják z moře v celý svět již září. 51

Utopie.
Přelude klamný bujné fantasie, z paprsků vláken pěvců snové zlatí: že v ráj se opět jednou lidstvo vrátí, a v nápis brány „mír“ a „lásku“ vryje. A teď kde tygr vztekle o mříž bije, s beránkem schoulen bude spočívati; druh druhu na vždy usmířenou bratí v náručí padna, šípy záště skryje. A básník k písni zladiv svoji lyru, v olivy stínu sladce bude pěti, o lásce věčné, věčném lidstva míru... Leč kdy zrak v líci skutečnosti zbloudí, mně vzhled ten trpký úsměv na rty loudí. „Ó šťastné, šťastné poesie děti!“ 52

Doslov.
Řev lvů a tygrů opět k sluchu zní mi, poslední žář se katakomb mně nítí, v poslední zápas vidím lidstvo jíti, v němž bratr bratra dáví zuby svými. Chechtotem ďasů, zpěvy andělskými „Belial! – Kristus!“ slyším hesla zníti,... Kdo podlehne pak, kdo má zvítěziti, – nepoví básník několika rýmy. PovíPoví, co bylo, co však kdysi bude, vám nevyjeví jeho slovo chudé, v čas holubicí vzlétnouc Noemovou. Ó potěšte se, kdy se vesel vrátí, že opěval, co zloba nevyvrátí, a dones těchy snítku olivovou! 53

Jarní.
Skřivánků prvních slyším hlas, zřím v luhu očka sedmikrás a lístku křovin na sněti již opět těsno v poupěti. – Ó jara čas, ó blaha čas! Zpomínek pln a vážných dum, zní v sluch mi známý bystřin šum, a hudbou vánků lahodnou, pne mysl peruť svobodnou – vstříc radosti, vstříc blahým snům! A jak to jaro na luzích, plá jara kouzlo v ňádrech mých – a květy, jež chtěl zničit mráz, se v duši moji vrací zas – v hruď slunce lásky, na rty smích!... 57

Já zapomenu...
Já zapomenu a tu ruku bílou, jež v cestu žití vmetala mně hloží, v hrob zpomínek mé odpuštění složí a láska květy vztýčí nad mohylou. A jestli paměť někdy v duši zbylou hořkosti krůpěj v příval bolů zmnoží: já pomodlím se, aby láska boží sklonila ruce na tu hlavu milou. Mé rámě ocel již v tom žití boji, hruď otužilá uzamkla se stenu, duch s hlavou vzneslou kráčí cestou svojí. A jako bojovník, jenž nezlořečí, o jednu ránu bohatším-li v seči, já klidně půjdu dál a – zapomenu! – 58

Modly.
Svět odvěkým se dosud modlám klaní. – Sboř jemu staré – vymyslí si jiné; mluv, ve plameni že své vášně hyne... marné tvé řeči, prosby, zaříkání! Odejde Mojžíš – a již skvosty shání na tele zlaté, při němž rej mu kyne; i chabý Aron již v tom proudu plyne a v moře rozlít se mu nezabrání. Duch od jakživa s hmotou vedl boje, a vyšlapaných dávno do kolejí, starým se směje, harcuje věk příští. Kol zlatých model davy v stálém reji; a Mojžíš – rozum na výšině stoje pln hněvu desky ideálů tříští. 59

V poledne.
Je vůkol ticho. Stromu list se nepohne a blankyt čist, jak širá, dalná moře pláň; jen cikád v trávě slyším hlas a časem zralý praskne klas, kdy paprsk žhavý padne naň. Ztrmácen vedrem zpěvný pták se ukryl v hustý větví mrak a časem sotva pipne jen; i motýl v rudý máku květ svá svěsil křídla – těžký let i jemu, jak je unaven. Na hrázi stinných olší tlum nevzruší vánek z tichých dum, ni lesklou vlnku na vodě. Ó čárné letní poledne! – snů luzných moře bezedné, v tom tichu, vůni, lahodě! – 60

Radosti venkovanů.
Slunečko láká ven z chladného zdiva: „Do polí, do lučin, kde skřivan zpívá! Do pasek, do hájů, do stinných hvozdů, poslouchat čilý zpěv kosů a drozdů!“ – – Příjemno na poli za setby ranné, kdy větřík lahodný do lící vane. V letní den po nivách motýlů v letu, jak v louce, na stráni barevných květů. Cvrček, jenž pod mezí v trávě se skrývá, celý den veselé písničky zpívá. Ze žita očka kdy zaplanou chrpy, zařinčí po nivách kosy a srpy. 61 A po žni při hudbě, kdy pole holé, poskočí junáčík s dívčinou v kole. Podzimek zamlklý ze stodol cepy oživí hovorem: „Klepity, klepy...!“ Pak v zimě u kamen pohádek divy ze světa vypraví staroušek sivýsivý. Tak v práci, v zábavě, sype čas kvítí v tu klidnou pěšinu vesského žití. Zbodá-li, poraní časem i hloží, však ránu zahojí zas láska Boží. Jen srdce k nebesům a ruce k práci – tím zas ráj ztracený na svět se vrací! 62

Na kola voda smutně žlabem šumí...
Na kola voda smutně žlabem šumí, kde mlýnec stával. – Stěny ohořelé ponuré sobě vypravují dumy a pak se diví: kdo tak dlouho mele?... Na kola voda smutně žlabem šumí. Mech bujný dávno na hřídeli roste a v zemi puklý žernov odpočívá; jak druhdy mlynář – s oken bejlí prosté se do krajiny smutným okem dívá – Na kola voda smutně žlabem šumí. A šedý doubec na strhané hrázi, jenž čtyři věky mlynářů zde prožil, zavzdechne časem: „Mlynář nepřichází!“... Nepřijde – s mlýnem kosti v hrobě složil – Na kola voda smutně žlabem šumí. A jak tu časem vítr písně hude, dob zašlých štěstí skládají si dumu, tak zpomínkami žije srdce chudé, kdy opuštěno, jak ten mlýnec v rumu – – Na kola voda smutně žlabem šumí. 63

Na Volfsberku.
Rád, Volfsberku můj, dosud vzpomínám těch časů, kdy jsem na tvých troskách dlíval – sám ve svých dumách bavíval se, sníval, žil sobě, srdci a svým vidinám a cizím burný byl mně žití příval! Já v zlaté záři podnes tebe zřím! – Já tehdy svůj byl – věkem, vzletem mladší, kdy srdci k štěstí pouhý paprsk stačí, jenž na mech padá stromů zášeřím a vzduchem vonným rokotá zpěv ptačí. Tys býval srdci věrným přítelem, s nímž rádo všecku slasť i bolesť sdělí; nám city stejné nitro rozechvěly, kdy zírali jsme v luzných krajů lem, v nichž zvuky mluvy naší odumřely. Tam v dálce Přimda, onde Krasikov – tak opuštěni a tak zasmušilí, jak ty v svých troskách, Volfsberku můj milý! – pomníky slávy, kterou zakryl rov, na odcizené této půdě zbyly. 64 Dnes po letech se k tobě vracím zas, můj šedý hrade českém na západě! Zda usouzeno, ptám se, v boží radě, by vzkříšení v tom kraji zavzněl hlas, jak jednou: „Vstaňte!“ zavzní v mrtvých sadě?! 65

V podzimní den.
Ó jak dnes smutno na poli a v lese, vítr mi žalně skučí nad hlavou; svou ruku dej mi, jako v léta plese, kdy kráčeli jsme spolu doubravou. Kdy květy plály na pěšinek trati, les vůni dýchal, šípku květ se rděl... v kraj rozlétli se duše snové zlatí, jako kdy luhem letí davy včel. Českého kraje přívětivé chatky s bělounkým dvorcem v stromů objetí, kynuly vlídně jako úsměv matky, rozpjavši z dálky náruč dítěti. A na samotách dalnou za vesnicí, ve kraji vedrem léta unylém, rybník – jak hošík libý spánek snící, líc jasnou halil v stinných olší lem. A dnes tak smutno na stráni i v dolu! kam hledím zmaru krásy šlépěje – – Svou ruku dej mi – půjdeme-li spolu, nám podzim květů s duše nesvěje. 66

I.
V Bodamských břehů zachmuřené stěny vln rozpěněných příboj vztekle pral: o vládu živel se živlem se rval – a slinou k nohám stříkaly mně pěny. Jak na laň štvanou kdy se vrhnou feny, v bok vlnám vítr spáry zatínal – a na bastillách nedozírných skal prapory mračen v smutek rozvěšeny. Na blízku v staré, opuštěné věži, jak v chmurném klášteře kdy žalmy kněží ponuře pějí, vichry zakvílely... Ó,Ó hroznější mou duší táhly bouře: válečný hlomoz, výhně, sloupy kouře, jež od těch břehů vlasť mou rozechvěly... 67

II.
Zas v podvečer, kdy v lůžko červánkové den letní kladl hlavu zářící, na břehu stál jsem. – V dálku lodicí, blednoucí zraku, spěli duše snové. Tu rubínů, tam záře smaragdové jas oslňoval zraků zřenici... Ó barev nádhero v té směsici, ó slunka slední, zlatí paprskové! Zamyšlen zřel jsem v divadlo to skvělé a marně krotil obraznosti oře, jenž v minulosť mě přes pláň věků nes – a zpomínám-li toho kouzla dnes, vím, ze všech barev v mysli rozechvělé že zbyl jen purpur, za nímž – krve moře... 68

V tichu svátečním.
Ó čarokrásně v polích odpoledne, v tom letě luzném, ve sváteční den; kol zlatých klasů moře nepřehledné, květ vedle květu, zrak kde utkví jen! Vše vůkol zářným oblito je jasem a nezachví se ani trávy stvol, jen skřivan s výše rokotavým hlasem perličky sype v milokvětný dol. A chaty horské v zeleň zahaleny, jak stařenky, jež o svém mládí sní, jak v nich ty páže prací unaveny nic nevzruší v té chvíli sváteční. Sta ruk co jindy zavodívá v chvatu – člověka zřídka kde dnes uvidět; tam v dálce jonák ve svátečním šatu, tu dívka zraku vzplá, jak máku květ. A výš a výše nad kvetoucí zemi jak za skřivánkem můj by letěl duch – klid ovívá mě svými perutěmi, jejž po práci nám jednou chystá Bůh. 69

Tatranským štítům.
Ó Tatry, Tatry – věčným sněhem kryté! mně zdá se, zřím-li ve váš polokruh, jak vámi v náruč svou by vinul Bůh lid kraje toho, nad nímž vévodíte. Vždy zadumány!... O čem asi sníte, ať u noh vašich rozpěje se luh, ať blesků věnci divý bouře vzruch ovíjí skráně vaše věkovité? – – Ó hory luzné, ve svém věčném klidu, jak v líci věštkyň na vás tkví můj hled! – Snad hvězda spásy na vaší to lebi, kdy slunce taví vaší skráně led; – či utrpení slovanského lidu, potoky slz jen žalujete nebi?! – 70

Pohled na Tatry.
Mám stále v mysli, v srdci, před očima ten Tater půlkruh vážný, v mlčení... Ó poesie, kde tvé nadšení, bys probudila, co tu krásy dřímá! Tu květné jaro, a tam – ledná zima, jak by si v náruč padly v loučení, šum lesů vážný, vody zurčení zakletých hradů duši branou jímá. Tu štíty horské holé, rozervané, – zoufalé hořem srdce člověka, – v něž věčně paprsk těchy nezaplane; tam luhy smavé, plesa – oči dětí, šlapaná lidu práva odvěká – – – Kam dříve patřit, o čem dříve pěti? – 71

Tatranskému lidu.
Jak perly v moři, krajem rozptýlena brať slávská v luzném Tater pohoří, ač jako Lazar jenom živoří s bohatců stolu – jará, nezmožena! V cizáctví těsná pouta ujařmena přec otců milou řečí hovoří a zrakem zvlhlým k nebe báni zří, kdy pohrdání v tvář jí stříká pěna. Ó lide dobrý slovanského kmene! Po nivách cizích chodě jako host, u tebe okřát, jako u pramene se chodec žízniv staví, usedám; a podnes blažen tebe v mysli mám, jak z pouště – jarou svěží letorost. 72

Tatra-Füred.
Dne vzpomínám si Tater ve Füredu. – Ó čarokrásný letní den to byl, jenž do zátiší hor mě vyvábilvyvábil, obrazy ducha sytil nových vzhledů. Pod velikány s čely věčných ledů luzný se údol zraku objevil. Malebné město z větví kmitá vil, soch, fontan, stezek – – v stinných jedlí středu. Cigánských houslí víří melodie a krásu, kouzlo – kam jen zbloudí hled, plnými doušky srdce, duše pije. „Zde dávný Eden, kde nic nezabolí!“ já děl, však běda! ohlednuv se zpět, posetý kříži vidím – hřbitov v poli. 73

V slovácké salaši.
Slovácké stavím kroky na salaši. V světničce nuzné šedovlasý děd u kamen sedě s čela vrásky běd z kratičké lulky pokuřuje plaší. „Jak daří se vám zde v té chatě vaší?“ pozdraviv dím a snědých dětí pět tázavý v líce moje vbodá hled: Čím zas tu cizí z města pánek straší? – Pln nedůvěry kmet mi odpovídá a opakuje: „Bída, pane, bída!“ A teprv kdy jsem k odchodu se měl, vyjasniv líce rozveselen děl: „Ó provázej vás boží požehnání, já mněl, že zase nový rozkaz daní!“ – – 74

Genre z pusty.
„Jen krejcar, krejcar, bychom chleba měli!“ cikáňat nahých, kučeratých hlav mně zastoup cestu neodbytný dav s uprášenými, bronzovými těly. „Přes den jsme, pane, sousta nepozřeli!“... zas výmluvnosti protrhnuvše splav, že šťasten budu, že se vrátím zdráv – – – posuňky hbitý jazyk předháněli. „Kamž peníz dáte, když nemáte šatů?šatů?“ – dím, trpělivost jejich zkoušet chtěje; však přenáhlil se výrokem svým v chvatu. Cikáně malé zastouplo mi cestu a zuby ceníc vítězně se směje, že oblečeno. Měloť – s kapsou vestu. 75

Malbám Rubensovým.
Jak světa půl by pozdvihala tíži ta páže obří, napjat každý sval: od země Krista, aby dokonal, hle, na bolestném vyzdvihují kříži! Všech mysli v dílo veliké se hříží; znavení v líci trpký čísti žal: tam lany táhnou, tu by nazdvihal, až k zemi jiný ramenem se níží. V diagonále, že až duše žasnežasne, ve výši Kristus, jak by před zrakem titi, zdá sese, k nebi povznášel se výše. Tu k zemi mníš zaszas, že se sklání spíše nad katů davem, jak blesk nad mrakem – a vše tak božsky úchvatné a krásné! Antverpy 2. VIII. 88.
76

Malbám Rubensovým
II.
Spíš k modlitbě, než k umělcově chválechvále, tu každý stržen, jak by zázrak zřel, kdo nejslavnější z nesmrtelných děl: „Snímání s kříže“ – spatří v kathedrále. Přátelé věrní v úctě neskonalé líbají hřeby, na nichž Kristus pněl, a tělo svaté, bledší nad úběl snášejí s kříže v radosti a žale. Směs citů, jichž jen lidských schopen duch: zármutek, láska, naděj, odříkání... tu v líci přátel Kristových se zračí; však nejmocnější ozářit vše stačí: že v loktech jejich odpočívá Bůh, jenž zemi drží, ku které jej sklání. Antverpy 2. VIII. 88.
77

Na severnímSeverním moři. De ultimis finibus terrae clamavi ad Te..Te... Ps. 60.
Velebný hymnus dosud v sluchu zní mi, jak z nekonečna vln dozníval ke mně, kdy v sledním pásu krok můj stanul země, nad planinami moře nesmírnými. Ó moře, moře! světla nádhernými paprsky mžikem pozlaceno jemně, tu zas jak mrak, co obzor zakryl temně, tu stříbro k břehům házíc proudy svými. Hluboké, tiché, jako lidské hoře, tu jak když blaho mladé zraky zjasní, do nekonečna plá tvůj čarojas. Ký někdy malíř zachytil tvých krás? Ký pěvec obraz tvůj kdy podal básní? – – Nesmírné, krásné, divůplné moře! Ostende 4. VIII. 1888.
78

Svatý Method u Borisa.
„Zkus štětce svého divotvorný um! zde líc tu bledou stěn mých palácových obrazy obživ, mistře dokonalý! Sem kouzlo vdechni myšlének svých nových, a směle sáhni v tůně temných dum, z nich zjevy vynes, dej jim život tělo, by kdo je spatřil, nitro se mu chvělo, obdivem, strachem, a jak brouček malý se v prachu schoulil, zraky zastřel z hrůzy, a zvadlým listem chvěl se na haluzi!“ Domluvil kníže Boris k Methodovi. Mnich vážný, zhalen v černé řízy lem, růst zdál se rázem, a pak věštců slovy děl ke knížeti vážně s zápalem: „Rozkazem vážným Tvé mi pokynutí. Leč co tu zhlédneš, nezvi dílem mým, leč Mistra mistrů, který z mraků rmuti rozžíná světlo blesků nadšením; jenž k lidu mluvil hromem se Sinaje, na Pathmu věštci rylec v ruku tisk, jenž v páže lásky světy objímaje, všemoci k hvězdám vztýčil obelisk – Ten věčný, svatý, jehož vánek vlahý probouzí květy v nivách zmrtvělých, na prahu žití ve kolébce blahý na ústech dětských prvý kouzlí smích, 81 i slzou slední zraky kmeta kalí. K jehožto slovu světy vznik svůj vzaly, jenž řekne: „Zhyňte!“ a svět v noc se zhalí příšernou, hroznou! – Toho v pomnění líc bledou stěn tvých v hrůzy promění ti moje ruce. Ó by poděšena tvá postať před Ním sklesla na kolena!“ Jak deště kapky v hruď by poušti klesly vyzněla slova. Boris svráštiv hled, pokynul rukou: „Nuž„„Nuž jen kresli, kresli, jsem věru zvědav, báj tvou uvidět!““– A od té chvíle na Borisa dvoře jen zřídka vídat mnicha vážný zjev. Uzavřen mešká, přemýšleje, tvoře, a chechtot ďáblů, cherubínů zpěv zní k sluchu jeho. Moře hučí, sténá, žár slunce hasne, mraky obestřena se luna chvěje, hvězdy s jasných výší jiskrami z výhně v propasti se řítí a v děsném zmatku, v hluku vlnobití zoufalý nářek milionů slyší, jak nešťastníků z rozpěněných proudů by hlas kol hřímal: „Vstaňte, pojďte k soudu!“ Tak nitku k nitce, rukou Boží tkanou, duchem i štětcem v dílo svoje vkládá. Tu hruď se vlní, zraky žárem planou, odkládá štětec, pozoruje, bádá, 82 kam světlo vetkat, a kde přidat stínu, by Kristu, Spáse, Tvůrci Hospodinu, ta oběť rukou jeho vzácnou byla, a Borisovo srdce obměkčila. Až v jitra záři jednou za čas valný, jak kdy se z mrákot budí člověk slepý udiven hledí, cloní zrak si kalný – aj před ním obraz krásný, velkolepý! V mžik na kolena jako u oltáře jej k zemi strhnul zjev ten mocný, živý... a zvolal tiskna v ruce zrak i tváře: „O milosrdný, svatý, spravedlivý! – –“ A obraz zastřen, dvéře uzavřeny. Zas v paláci se zjevuje mnich vážný, zraky mu planou, skráně ozářeny pocitem blaha, jakby větřík vlažný v ty skráně mužné mladí jarem vanul. A Method zase před Borisem stanul: „Nevím, ó kníže, zdali zjev ten milý Tvým zrakům bude, ježto v rozkaz tvůj vedeny Bohem ruce vytvořily; než pojď již se mnou, pojď a pozoruj!“ Se sestrou Boris v umělcovu síni sotva že vkročil, závoj stržen spad – a velkolepý, plný hrůz i vnad, zazářil obraz.....obraz... 83 Kníže zrak si stíní, překvapen ustoup, žasne, neb co vidí, nespatřil nikdy v žití jeho zrak: Svět v temno děsné zhalil noci mrak, všech věků světa, národů všech lidi Pán k soudu svolal, a jak skalní stěny roztíná propasť, davy rozděleny; tu děsné temno, tamo záře lem, těm záhyn, oněm život údělem se přibližuje věčný, neskončený. Blažených těla, září ctnosti sněžná, z obrazu planou ranním slunka svitem: k bytosti bytosť přivíjí se něžná, jak davy ptactva, kdy se pod blankytem slétají k plesu, v moři blaha tonou spojeni s Tvůrcem svaté lásky sponou mu v náruč spějí, aby ve objetí plesaly věčně Otce zdárné děti. Tam zatracení! S děsným v líci šklebem, rvou sobě vlasy, jiní v strašném pádu v zoufalství do skal vlastním perou lebem,lebem. Těl nahých údy svité v klubko hadů v močálech rudých zlořečí a hrozí Bohu i lidem, věčnosti i světu a v slinách lání na krvavém retu v propasť se řítí – bědní, přeubozí! Chvěje se Boris jak list osykový, rád vyniknul by z pasti záhad těsné, víc zrak než ústa praví k Methodovi: „Ó rci, co značí tyto zjevy děsné?!“ 84 „Ty hrůzy poušti, hor i mořských proudů jsi vidět žádal z těchto bledých stěn, leč ony hrůzy pouhým stínem jen té pravdy svaté, kdy Pán přijde k soudu; pšenicí dobré, zlé pak plevou smete, těm řekne: „Pojďte!„Pojďte!“ – oněm: Odejděte!„Odejděte!“... Od otce syni, dcera od mateře výrokem tímto bude odtržena, z náručí chotě odloučí se žena, jeden se k nebi, druhý k peklu béře; kam strom se schýlí, tam též jednou padne. Těm slasť a oněm trýzeň nekonečná! To pravda svatá, živá věkověčná, jak živý Bůh ten, jenžto světům vládne!... A pohan znova do zkalených proudů upřel své zraky žití ztraceného i v neskonalý nebešťanů ples – a hrůzou schvácen v náruč sestře kles: Jen s tebou, drahá, kráčeti chci k soudu. Ó veď a spas mě věrou v Boha svého! – při tobě jedno zkvétá slasť mi nebe, a pekla trýzeň – opustiti tebe! – – – – – – – – – V růžích se slunce ku západu sklání, leč Method jitro nových věků světí; a nad Borisem sestry ve objetí rozestřel ruce k lásky požehnání. 85

Ryby sv. Antonína.
Ó Riminské břehy, kde se vlny tříští, Antonín měl lidu kázat v přístavišti. Chátra žen i dětí, muži polonazí, smějí se mu, skáčí, jazyky naň plazí. „Tvojí kázně pouty nedáme se spjati – v moři němým rybám můžeš zakázati!“... Stál Antonín smuten, v moře zraky nořil, křížem požehnal je, a pak zahovořil: „Ryby, rybky milé! pokořte lid drzí, slovo Boží slyšte, an jím člověk zhrzí“... Mořská pláň se čeří a z ní valné davy ryb a rybek lesklých vynořují hlavy; nad hladinu jasnou, sotva prostor stačí, v tlum se k břehu shlukli – divní posluchači! „Chvalte Hospodina, tajných hlubin sestry!“ S břehu hlas se vlní v rybí chomol pestrý. „Ó jak mrštné tílko dal vám a jak hbité, jimž se šípů letem v moři proháníte. Roucho vaše skvostné, stříbrem protkávané, tisícerou duhou v záři slunka plane. 86 V říši smaragdové z jasných vlnek sály k plesům ruce Jeho pro vás uchystaly. Chvalte Hospodina! neboť na té zemi rod váš vyznamenal mezi rody všemi. Kdy vše tvorstvo ničil, strhav vodstva hráze, vy jen láskou Jeho unikly jste zkáze. Rybu Jonášovi poslal, by v svém těle po tři dni jej kryla, jak hrob Spasitele. K andělově radě žlučí z družky vaší šupin blány spadly s očí Tobiaši. Kdy Pán všeho tvorstva neměl drachmy ani, peníz ryba skytla ku chrámové dani. Při vás Kristus divy tkal si božství záři, ryba symbol jeho svatý na oltáři. Apoštoly dvakrát ryby kousek malý přesvědčil, že Kristus u nich z mrtvých vstalý. Ó tvorové vzácní, dražší než ta tvrdá nevděčná hruď lidská, jež svým Tvůrcem zhrdá.“ Dokončil muž svatý a nad mořskou plání rozestřel pak ruce, šepce požehnání. Chce již odejíti. – Aj co zraky vidí? – Před ním nepřehledné klečí davy lidí. Za kázaní na sta vzrostl hlouček malý. Rybám kázal světec – lidé poslouchali. 87 U noh jeho sedí, zrak jim slzy rosí, líbají lem řízy, by jim kázal prosí. Sliby se mu vděčí, žití polepšení přislibují s pláčem v svatém rozechvění. Nikdy radosť větší neměl světec z davů, jako po kázaní rybám ve přístavu. 88

Svatý Jiří.
Zlý čas! Jak dravé proudy strach vše zachvacuje v krajině syrské. Na úbočí skal drak strašný vládne, lidi pohlcuje, a sta již zvířat v jícen pochoval. Dvé skopců denně město Beirut skytá na pospas draku, řídnou hejna stád. Lid hrůzou trne, brav i skot svůj sčítá, jak dlouho stačí krotit šelmy hlad. Ó nedostačí! Drak se zmítá, cení, otvírá jícen, žádá kořisť svou; již s ovcí děcko k hladu ukojení mu denně hází v tlamu hltavou. Kdy bude konec této hrozné době?! Zda mír se opět v kraje navrátí, za spásu vlasti, poslední až robě ve tlamě dračí žitím zaplatí?.....zaplatí?... Kraj zbaven květů, dětských tváří, zraků. Děvčátko v zemi zbývá jediné: královo dítě – i to v kořisť draku má obětovat žití nevinné. Král trůn i žezlo i své dal by žití za dítě drahé, za ten jarý květ, by cestou žalnou nemusilo jíti, jíž dosud žádné dítě nešlo zpět. 89 Pláč, prosby, marné! K zemi kloníc hlavu bělejší květu, šat jenž opíná, již dívka kráčí v lidí valném davu, ke skále dračí – oběť nevinná! Zní otcův pláč i zástupové kvílí, že slední trůnu zmírá letorost. – – – Což nikde nikdo, kdo by v této chvíli,chvíli zachránil děvu, vzácný vlasti skvost? Aj co tu davy smutku slzy roní a otec dceru vine v náruč svou – vznešený tribun, Jiří, na komoni, jak pomsty meč se mihnul krajinou. Ten dívku zočiv bodnul ostruhami, kůň plachým cvalem k skále namíří. Drak hlavu týčí, sliny chrlí z tlamy – o běda koni, běda rytíři! Nerovný zápas, nebo netvor děsný se vztekle zpružil, dlouhý ohon vzpjal, by jezdce s koněm ve kruh sevřel těsný a oba rázem v tlamě udolal. V tom blesk jak šlehne, jun se kopí chopilchopil, co potvora se vztekle řítí naň, a silou obří v černém jícnu stopil po jilec břitkou, smrtonosnou zbraň. 90 V své krvi černá potvora se zmítá. Lid jásá, pláče, blahem omámen, v rytíři Jiřím prvou září vítávítá, jíž v růžném líci dřímá nový den. A skutečně! Ta záře již se nítí, lid s beder střásá dlouhé noci tíž – „Drak pohanství“ se Jiřím v propasť řítí, a v krajích syrských spásy plane kříž. 91

Svatá Dorothea.
Meč kat už třímal. – Urychlila chůzi, jak ženichu by spěla do náručí. Přes luhy sněžné mrazný vítr skučí, lid vzdychá, pláče, tuše smrti hrůzy. – – S úsměvem hledíc v zasmušilá lada: „Ó patřte,“ vece mučednice mladá – „jak naše země nevlídná a pustá! – Ó jak se těším, že má noha spěje v ty kraje, věčné kde se jaro směje, van libodechý věčně v skráně vane, lilije sněžná s vonnou růží plane, – a hložím cesta žití nezarůstá!“ – „Panenko něžná, prosím za kytičku z tvých rajských sadů,“ – pase zraky v líčku TeofilTeofil, rhetor posměšně jí vece. – – „Košíček jablek, libo-li z těch stromů, mně z elesia račiž přidat k tomu – Tak skromné prosby neoslyšíš přece!“ – A Dorothea hlasem přelahodným k jinochu praví: „Dar ten pošlu tobě, ó jen se přičiň, státi se ho hodným!“ 92 A od modlitby po kratinké době když vstala, vidí hocha spanilého, an v ruce uzlík drží sněhobílý, jí k líci jasné pokorně se chýlí; „Zde dárek nesu od ženicha tvého.tvého.“ Pohledla k nebi. – Ó kdož zbádá, poví, ký pocit blaha slova v ústa vkládal: „Ó k Teofilu pospěš, rhetorovi, že dárek sýlám, o který mne žádal.“ Meč zářný blýsknul, něžná hlava sklesla, však zářnější se k nebi duše vznesla. * * * Ve společnosti rozmařilých druhů Teofil vtipů rolničkami zvoní: „Co chvíle čekám, jak mi půjdou k duhu jablíčka rajská, a jak růže voní z niv elisejských, jež mně roztomilá ústečka dívčí poslat přislíbila. Ó nesmějte se! Snad se kdesi v mraku můj dárek zpozdil, aneb bouře vina, že viseti mi zůstal na oblaku. – – – V tom chlapec vešel – Teofilu kyna podává stranou uzlík sněhobílý,sněhobílý. – Tři jablíčka v něm a tři růže byly. 93 Na krásných plodech, libodechém kvítí nemůže rhetor smyslů nasytiti. Jak divotvornou by jej táhly mocímocí, k nim spěje, kleká, při nich blažen dlí, je líbá, o nich za dne přemýšlí, a v snění luzném k nim se vine v noci. „Té vlasti prahnu, kde ty plody zrají“ – užaslých druhů bujné hlasy tiší – Teofil křesťan! – Caesarea slyší – Jsem křesťan! svědčí, kdy se soudci ptají a brzy cestou, sněžné přes závěje do vlasti, kde tak čarné plody pučí, jak Dorothea v hlučném davu spěje, by dárkyni své padl do náručí. 94

Růměň růží. (Legenda z východu.)
Lahodná okem nevinného děcka se růže v rajský usmívala sad – co vůkol kvítků sněhoskvoucích vnad, bělosti něhou překonala všecka. Ni vánek křídly o ni nezavadil, kdy pozdrav družek ku královně nes’ – okouzlen krásou v skrytém křoví kdes pták na počesť jí hrdélko své ladil. Tak v hudbě rajské v stromů šelestění se růže budí, bdí a usíná......usíná... „Ó růže bílá, krásná nevinná, zůstaň vždy děckem ve svém děckém snění!“ Leč Adam kdysi, v rajském chodě sadu, nad růže stanul zjevem milostným, a dlouho na ní utkvěl zrakem svýmsvým, jak v duši vpíti chtěl by její vnadu. V tom růže dosud nevinná a bílá se zachvěla a muže pohledem se zarůměnil jejích lístků lem, jak ze sna dětství by se probudila. 95 A od té doby ku spanilé kráse vlit růži v líce stydlivosti znak, že na ní v ráji lidský utkvěl zrakzrak, růměncem cudu po dnes zardívá se. 96

Lvu XIII.*)
k slavnosti
Jeho druhotin kněžských
dne 23. pros. 1887.
„Tu es Petrus!“
Vznešená, svatá – jak ji chtěl mít Bůh – na skále církev v moři věků stojí; v ledové poly, v poušť i květný luh pne žezlo svého s nebes původu, dceř nebe jasná, matka národů! Ač vlny k zmaru zášti ve příboji jí ve tvář kalnou slinu metaly a vražd i zádav v prsa hrom jí pral – jí z vlastní krve laury zkvétaly, co národ povstal, znova umíral, nezlomná stojí, věčně jará, nová... Daniel v jámě, archa Noemova! „Na skály hrudi tebe vystavím!“ jak dávné „Staň se!“ ústy Tvůrce znělo, kdy světu spásných dnů se jitro rdělo, a zář se lila krajem mlhavým. Ó šťastná skálo, Kristem vyvolená, Šimone šťastný, který změnou jména *) Poctěna ve „Vlasti“ první cenou: pěti dukátů ve zlatě. 99 nebeské říše učiněn jsi tvrzí – z rybáře světa vladařem se stal, jak prostý kov, kdy změněn v zlato ryzí, bys místo Krista krále královal! Šly věky mimo, čela sklánějíce před jasnou tvrzí, na níž Petr prvý! jiní, jak Kristu, pravdě bili v líce, a stápějíce břitké meče v krvi vyhladit práhli ze živoucích davů to dílo božské – jistým ruky vzmachem vědouce smrtně zasáhnou-li – hlavu, v zmar také údové že zajdou prachem. Leč tu se objevil, Jenž plamy žhoucí mládenců v peci odvál nad hlavami, na jehož bedrách: „Věčný všemohoucí“... a dechem jeho úst: „Hle, já jsem s vámi!“ tiší se bouře, úskok splývá v dým, a choti Kristova, jak zlato z žáru, vítězná, zhoubce vidouc v troskách zmaru, dál spěla s čelem k nebi vzneseným. A co jí dalo vítězství vždy nové; to Pán v tom moři nepřehledném bolů, to Innocenci, Lvové, Řehořové... zasedše Petra svatém na prestolu. Jak v moři věků, i dnes v době těla i hmoty, na niž lichá zář jen plá, by církvi vládnul, Prozřetelnost chtěla! Lev, papež slavný – světlo ze světla! 100 Ba doba horší dávných ukrutností, kde tajně Kyklop duch v své dílně kuje, a boře sloupy lidské společnosti, řád všechen ve tmy slepců zatracuje; v té době nátisků – ó díky Pánu! – muž jako Gedeon kdys v Israeli, k vítězství církve vznesen na týn skvělý – veleduch duchů, v řadě velikánů. Ó což dnes jasně zas ta záře plane, jíž temný škůdci chystali juž hrob: papežství žije – zlobou ukované jak druhdy Petr – slávy z dávných dob dnes Lvem si znova aureolu nítí a žezlem míru podmaňuje svět. Jím v žilách světa nové proudí žití, a vladaři, jak v dobách dávné slávy v tom zářném slunci sklánějí své hlavy – věk světovlády v Řím se vrací zpět!... Jen jednou za věk nad obzoru lemem zaplane lidstvu taký vzácný zjev, jak chlouba církve – velký papež Lev, ta spásy zářná hvězda nad Betlemem; ta kniha, plná slavných velečinů, v níž milionům dopřáno je číst, v niž, jak ten život vzácným Hospodinu, dnes k zdobě kmetství nový vetkán list: by zaplesaly věrné církve děti, v den kněžských druhotin, jež Otec světí. 101 Leč v ten den slávy – píseň peruť sklání, chtíc jarým orlem ke slunci se vznést, a v ruce skromná chví se ratolesť, květ jarý bledne, uchystaný k skráni – kdy pěvec zří, jak v milionů davu zní vzletných hymnů píseň jásavá, v slavnostní brány lepá palma pne se, jih svého nebe Otci na oslavu květ ohnivý i laur svůj podává, a on – jen chudý lípy kvítek nese! Však k pouti jaré vzmuž se, písni má! Vždyť k Otci národů tvůj pozdrav letí, jenž miluje nás, věrné Slávy děti a Methodovu brať v nás objímá. Leť, ať to dálné, širé kraje zví, že jsi z té země boji zubožené, Václavů, Janů... krví zavlažené, jíž drahým dosud víry dědictví. Ó přijmi, přijmi i ten skromný květ, křesťanstva Otče, z českých krajů dálných, květ díkův, úcty... dnes, kdy v davech valných v zář: „Tu es Petrus!“ trůn tvůj zdobí svět; slyš úcty hold, jejž čeleď Methodova Ti k nohám klade ke dni velikému, že Tebou spásy vzplála hvězda nová slovanským krajům, církvi, světu všemu! 102

Proslov
přednesen
v slavnostní večer V. Štulce.
dne 27. října 1887.
V cizáctva poutech sténal český luh: oblohy chmurné tíže olověná hruď upomínala v porob těsný kruh a z měst i hradů pod krov nuzných chatek se utíkala mluva našich matek. – Tam domov našla – bědná; zubožená, jak ptáče v bouři v snět se choulíc kdes... Jí v bible listech skrýval zbožně kmet, jí k lidu v chrámě mluvil ještě kněz, v ní děti učil modlit matčin ret,... však těžký balvan, děsná tucha v hrudi, že v hrob už klesla a se neprobudí. V té době trudné, když nám smrti chlad v hrob žití květy metal po vůkolí, vyspěly děti v muže – apoštoly, z těch našich nuzných, zbědovaných chat. – „Probuď se, matko!“ krajem zaupěli, „vždyť v žilách našich proudí tvoje krev, jen vrazi tebe v hrobě míti chtěli; – vstaň, matko slavná, ať tvých libozvuků hlaholem srdce v jarém buší tluku a sluncem světu plá tvé krásy zjev!“ – 103 Tak šli ti první naši apoštolé: co mysl jich – to pro vlasť nadšení, co srdce jich – to velké lásky role, co život – práce v sebezapření. A duchem, srdcem předním v této řadě jenž slávy naší palmu z hrobu vznes; byl – Štulc náš slavný, velký pěvec, kněz... vzor práce, zásluh na národa sadě. Byl učitelem, jenžto věštců slovy nadšení pro vlasť v sterých srdcích vzňal, byl pěvcem, jenž nám pěvce odchoval, byl knězem z lidu, žije zas jen lidulidu, zář světla šířil pod doškové krovy. Byl bojovníkem, jenžto nezná klidu, za pravdu, právo, svatý veda boj, a mečem slova drahých statků chráně, jak hrdina, jenž nezahodí zbraně, kdy naň se vrhá lítých škůdců voj: dotřímal prapor, v oběť přinášeje volnosť i statky, nájezdníkům hláse, že byť i šlapán, každý národ spěje – „jen Kristem k pravdě, ku svobodě, spáse!“ Tak žil Štulc slavný. – Srdce, zlato ryzí, jímž pro Bůh, pro vlasť celý život plál; a jako hvězda, když nám v mraku mizí, nezhasla – odkaz, jejž nám dochoval, nech k novým činům rámě naše tuží, a ducha k lásce znova k vlasti vzpruží, k té matce drahé, již tak miloval. 104 A nechť se bouře znova na nás valí, nech mraky záští obzor vlasti kalí, kol hlav nám blesků mihají se hadi a nesvornosti vstává ještěr dávný: nezhyne národ, dokud ve své mládi vychová muže, – jakým Štulc byl slavný. 105

Františku Pravdovi
ke dni sedmdesátiletých narozenin.
Tou zlatou stezkou, jíž Tys prvý šel, za Tebou mnozí sobě pospíšili – však toho kouzla žádný nenašel, jímž z lidu pro lid, jako proutkem z báje vytryskly milé povídky Tvé z kraje... V té trudné době, kdy jen chaty kryly jak ptáče v bouři, rodné mluvy zvuky a v dálce matný chvěl se jitra lem: Tys prvý k dílu přiložil své ruky a mluvy rodné milým hlaholem sil květy zářné v luh ten bez útěchy a perly sypal pod doškové střechy! Povídka veská – milá jak náš luh v červáncích ranních děcka spánek snící, než rozhoupá se zvonek na zvonici a skřivan zpěvem rozechvěje vzduch; jak lesy naše, stráně, údol snivý, v nich potůčkové jasní, švitořiví zakvetla Tebou pod našimi krovy. Nech jiný vzletem výše unesen jí zdobit chvátal obraty a slovy, Tys jejím Tvůrcem přece zůstal jen. 106 Pro tebe neplál cizích luhů květ – tam ve vísce, co kolébka Tvá stála, Tvá mysl záhy láskou k lidu vzplála, ves česká v jihu – to Tvůj drobnosvět. V něm postav prostinkých ten život všední prchavou jiným vlnou na potoku v paprscích jasných slunka o poledni zazářil Tvému vnímavému oku; v té směsi pestré, jako ve žní času plá temný koukol vedle zlatých klasů, u stínu zloby září ctnosti jas: Ty stín i světlo tahy mistrnými jsi okreslil nám z žití toho řas pravými skvosty – povídkami svými. Aj, od té doby, co v tom hloučku malém po prvé vlastí znělo jméno Tvé, den jasný prohřál nivy zmrtvělé. Kde jeden dřív – aj dnes už četné davy z těch poupat květů září na luhy... však nelekám se, ni ten jas s Tvé hlavy nesejme vavřín ranné zásluhy. V zrcadle děje sama sebe zříti, jak lid náš myslí, mluví, jedná, cítí, co k zhoubě jemu, co mu plodí česť,... to vrchol upřímné Tvé práce skvělý, ač v tom i jiní pravdu pověděli, přec jenom jeden Pravda u nás jest! To vědomí nech těchy zářivým červánkem v dnů Tvých podvečer se nítí! 107 Dnes k zasloužené slávy věncům svým přijmi i toto chudé písně kvítí, jež z úcty jen a vřelé upřímnosti šetrně v důkaz skrovný podávaje přináší Tobě pěvec téhož kraje, v němž původ vzaly povídek tvých skvosty! 108

B. Balbinovi.
K 200leté památce jeho úmrtí.*)
Jak řeka prudká dějin proud se valí – a nad ním tyran – neúprosný čas – své třímá žezlo. – Libodechá Vesna nech květy oliv Jeho břehy halí, neb měst i dědin dravcem na pospas rozpřáhne křídla války bouře děsná; nech po stoletích na zřícenin hrudi se odumřelý národ v hrobě budí, či v hrdé čelo světovládné říše ze stínu ruka: „Mene, tekel...“ píše – dál proud ten letí – nic ho nezastaví. A člověk – krůpěj v tomto moři valném, kam nazpět věků mlžné do dálavy svým zrakem stačí – toužně ohlédá se. Tu orlem letí, tu jak v brodu kalném potápěč hledá vzácných perel skvost, se v hloubky noří, aby v pravdy jase své vlasti dávnou zbádal minulosť. Ó požehnaní v neúnavné píli, kdo práci této život zasvětili! *) Předneseno v slavnostní večer, pořádaný Družstvem Arn. z Pardubic, v Praze dne 28. listopadu r. 1888.
109 V svém díle žijí – a jich po století si vděčné vlasti vzpomínají děti. Tak dnes i my! – Aj z minulosti dob zjev muže práce na dědičné roli, ač dva již věky zřely jeho hrob, jak hvězda září vlasti po vůkolí, v níž zrozen, život věnoval jí celý. Toť Balbín – slavný dějepisec český! mnich v říze chudé, v osamělé celi, jejž podnes paměť v zlaté píše desky. Muž lásky k Bohu, k vědám, rodné zemi, kdy nejtrpčejší pohár bolů pila, po troskách jejích, krve šlépějemi zachovat spěje, památka kde zbyla po předcích slavných, slavném českém jménu. Pergamen vzácný chvátí ze plamenu, ze hradů, měst a rumovisek změti si žalný obraz tiskne do paměti a rukou schvělou ve své chudé cele, zrak upíraje v rány Spasitele, vzpomíná vlasti – její píše děje. – A v boly její kdy se duše zhříží, žaloby povzdech na rtu se mu chvěje: „Jak láska trpíš na bolestném kříži!“ Tak rukou pilnou dávných časů jmění dochoval Balbín – z velké k vlasti lásky; děj přesný klada vedle pouhé zkazky, by nic nekleslo v tůni zapomění. 110 Jak řeka prudká dějin proud se valí. – Přes květné lány, žalné přes rumy jdou věky nové – nové výzkumy; však dílo ducha, jejž nám dochovali předkové dávní – byť i bylo chudé, vždy hodným synům draho, vzácno bude. Proto by časem mnohé ducha jmění nepřízní věků kleslo v zapomění: dochová vděčně česká mysl věrná Balbína dějin díla – nesmrtelná! 111 OBSAH.
I. Na lesních procházkách. Stránka Dar skrovničký a maličký5 To bylo slávy, jásotu a šumu6 Já poslouchal, co stromy šeptaly si7 Bělounká, vábivá8 V podzimním slunci šípek tvář si líčil9 Dnes veselý je život na pasece10 Košatých stinnou šel jsem cestou klenů11 Můj vonný lese! tvojí vábné hrudi12 Znáš-li ten poklid, jaký vládne v lese13 V les nejhlubší si také jednou zajdu14 Jak zlatem zkropeny lesknou se vrchy15 Dnes k Tobě, k Tobě, Bože můj!16 Vypráhlé vedrem hory na úbočí17 Sotva že vkročím v lesa stinné loubí18 Lesní květy, lesní květy19 Šla Krása lesem20 Ó hudbo lesa čarovná21 Z těch bájí, ježto zášer stromů kryje22 Též k břízám, kráskám, druhdy na procházce23 Známou již pěšinkou24 Jako chudý eremita25 Potůček jasné křišťály26 Co to bude, co to bude?27 Místečka známaznámá z předešlého léta28 I tu v lese rád si prodlím29 Rozloučení – rozloučení!30
113 II. Z katakomb.
Visio33 Odpověď34 Nero35 Amor omnia vincit36 Svatá Anežka37 Mladá hrdinka38 Duch a hmota39 Ne strachem, ale blahem40 Tajní křesťané41 Mučednictví42 Z lásky43 Odkaz věků44 V deskách nesmrtelných45 Kříž46 Odplata věčná47 Za přesvědčení48 Prázdné listy49 Krvavé věno50 Sanguis martyrum51 Utopie52 Doslov53
III. Z cest a pěšin.
Jarní57 Já zapomenu58 Modly59 V poledne60 Radosti venkovanů61 Na kola voda smutně žlabem šumí63 Na Volfsberku64 V podzimní den66 U jezera Bodamského67
114 V tichu svátečním69 Tatranským štítům70 Pohled na Tatry71 Tatranskému lidu72 Tatra-Füred73 V slovácké salaši74 Genre z pusty75 Malbám Rubensovým I.76 II.77 Na severnímSeverním moři78
IV. Legendy.
Svatý Method u Borisa81 Ryby sv. Antonína86 Svatý Jiří89 Svatá Dorothea92 Růměn růží95
V. Příležitostné.
Lvu XIII. ku slavnosti druhotin kněžských dne 23. prosince 188799 Proslov. Přednesen v slavnostní večer Václava Štulce dne 27. října 1887103 Františku Pravdovi ke dni sedmdesátých narozenin106 B. Balbínovi. K 200leté památce jeho úmrtí109
E: tb; 2005 115