Na Volfsberku.

Na Volfsberku.
Rád, Volfsberku můj, dosud vzpomínám těch časů, kdy jsem na tvých troskách dlíval – sám ve svých dumách bavíval se, sníval, žil sobě, srdci a svým vidinám a cizím burný byl mně žití příval! Já v zlaté záři podnes tebe zřím! – Já tehdy svůj byl – věkem, vzletem mladší, kdy srdci k štěstí pouhý paprsk stačí, jenž na mech padá stromů zášeřím a vzduchem vonným rokotá zpěv ptačí. Tys býval srdci věrným přítelem, s nímž rádo všecku slasť i bolesť sdělí; nám city stejné nitro rozechvěly, kdy zírali jsme v luzných krajů lem, v nichž zvuky mluvy naší odumřely. Tam v dálce Přimda, onde Krasikov – tak opuštěni a tak zasmušilí, jak ty v svých troskách, Volfsberku můj milý! – pomníky slávy, kterou zakryl rov, na odcizené této půdě zbyly. 64 Dnes po letech se k tobě vracím zas, můj šedý hrade českém na západě! Zda usouzeno, ptám se, v boží radě, by vzkříšení v tom kraji zavzněl hlas, jak jednou: „Vstaňte!“ zavzní v mrtvých sadě?! 65