Lvu XIII.*) k slavnosti Jeho druhotin kněžských dne 23. pros. 1887.

Lvu XIII.*)
k slavnosti
Jeho druhotin kněžských
dne 23. pros. 1887.
„Tu es Petrus!“
Vznešená, svatá – jak ji chtěl mít Bůh – na skále církev v moři věků stojí; v ledové poly, v poušť i květný luh pne žezlo svého s nebes původu, dceř nebe jasná, matka národů! Ač vlny k zmaru zášti ve příboji jí ve tvář kalnou slinu metaly a vražd i zádav v prsa hrom jí pral – jí z vlastní krve laury zkvétaly, co národ povstal, znova umíral, nezlomná stojí, věčně jará, nová... Daniel v jámě, archa Noemova! „Na skály hrudi tebe vystavím!“ jak dávné „Staň se!“ ústy Tvůrce znělo, kdy světu spásných dnů se jitro rdělo, a zář se lila krajem mlhavým. Ó šťastná skálo, Kristem vyvolená, Šimone šťastný, který změnou jména *) Poctěna ve „Vlasti“ první cenou: pěti dukátů ve zlatě. 99 nebeské říše učiněn jsi tvrzí – z rybáře světa vladařem se stal, jak prostý kov, kdy změněn v zlato ryzí, bys místo Krista krále královal! Šly věky mimo, čela sklánějíce před jasnou tvrzí, na níž Petr prvý! jiní, jak Kristu, pravdě bili v líce, a stápějíce břitké meče v krvi vyhladit práhli ze živoucích davů to dílo božské – jistým ruky vzmachem vědouce smrtně zasáhnou-li – hlavu, v zmar také údové že zajdou prachem. Leč tu se objevil, Jenž plamy žhoucí mládenců v peci odvál nad hlavami, na jehož bedrách: „Věčný všemohoucí“... a dechem jeho úst: „Hle, já jsem s vámi!“ tiší se bouře, úskok splývá v dým, a choti Kristova, jak zlato z žáru, vítězná, zhoubce vidouc v troskách zmaru, dál spěla s čelem k nebi vzneseným. A co jí dalo vítězství vždy nové; to Pán v tom moři nepřehledném bolů, to Innocenci, Lvové, Řehořové... zasedše Petra svatém na prestolu. Jak v moři věků, i dnes v době těla i hmoty, na niž lichá zář jen plá, by církvi vládnul, Prozřetelnost chtěla! Lev, papež slavný – světlo ze světla! 100 Ba doba horší dávných ukrutností, kde tajně Kyklop duch v své dílně kuje, a boře sloupy lidské společnosti, řád všechen ve tmy slepců zatracuje; v té době nátisků – ó díky Pánu! – muž jako Gedeon kdys v Israeli, k vítězství církve vznesen na týn skvělý – veleduch duchů, v řadě velikánů. Ó což dnes jasně zas ta záře plane, jíž temný škůdci chystali juž hrob: papežství žije – zlobou ukované jak druhdy Petr – slávy z dávných dob dnes Lvem si znova aureolu nítí a žezlem míru podmaňuje svět. Jím v žilách světa nové proudí žití, a vladaři, jak v dobách dávné slávy v tom zářném slunci sklánějí své hlavy – věk světovlády v Řím se vrací zpět!... Jen jednou za věk nad obzoru lemem zaplane lidstvu taký vzácný zjev, jak chlouba církve – velký papež Lev, ta spásy zářná hvězda nad Betlemem; ta kniha, plná slavných velečinů, v níž milionům dopřáno je číst, v niž, jak ten život vzácným Hospodinu, dnes k zdobě kmetství nový vetkán list: by zaplesaly věrné církve děti, v den kněžských druhotin, jež Otec světí. 101 Leč v ten den slávy – píseň peruť sklání, chtíc jarým orlem ke slunci se vznést, a v ruce skromná chví se ratolesť, květ jarý bledne, uchystaný k skráni – kdy pěvec zří, jak v milionů davu zní vzletných hymnů píseň jásavá, v slavnostní brány lepá palma pne se, jih svého nebe Otci na oslavu květ ohnivý i laur svůj podává, a on – jen chudý lípy kvítek nese! Však k pouti jaré vzmuž se, písni má! Vždyť k Otci národů tvůj pozdrav letí, jenž miluje nás, věrné Slávy děti a Methodovu brať v nás objímá. Leť, ať to dálné, širé kraje zví, že jsi z té země boji zubožené, Václavů, Janů... krví zavlažené, jíž drahým dosud víry dědictví. Ó přijmi, přijmi i ten skromný květ, křesťanstva Otče, z českých krajů dálných, květ díkův, úcty... dnes, kdy v davech valných v zář: „Tu es Petrus!“ trůn tvůj zdobí svět; slyš úcty hold, jejž čeleď Methodova Ti k nohám klade ke dni velikému, že Tebou spásy vzplála hvězda nová slovanským krajům, církvi, světu všemu! 102