Vznešená, svatá – jak ji chtěl mít Bůh –
na skále církev v moři věků stojí;
v ledové poly, v poušť i květný luh
pne žezlo svého s nebes původu,
dceř nebe jasná, matka národů!
Ač vlny k zmaru zášti ve příboji
jí ve tvář kalnou slinu metaly
a vražd i zádav v prsa hrom jí pral –
jí z vlastní krve laury zkvétaly,
co národ povstal, znova umíral,
nezlomná stojí, věčně jará, nová...
Daniel v jámě, archa Noemova!
„Na skály hrudi tebe vystavím!“
jak dávné „Staň se!“ ústy Tvůrce znělo,
kdy světu spásných dnů se jitro rdělo,
a zář se lila krajem mlhavým.
Ó šťastná skálo, Kristem vyvolená,
Šimone šťastný, který změnou jména
nebeské říše učiněn jsi tvrzí –
z rybáře světa vladařem se stal,
jak prostý kov, kdy změněn v zlato ryzí,
bys místo Krista krále královal!
Šly věky mimo, čela sklánějíce
před jasnou tvrzí, na níž Petr prvý!
jiní, jak Kristu, pravdě bili v líce,
a stápějíce břitké meče v krvi
vyhladit práhli ze živoucích davů
to dílo božské – jistým ruky vzmachem
vědouce smrtně zasáhnou-li – hlavu,
v zmar také údové že zajdou prachem.
Leč tu se objevil, Jenž plamy žhoucí
mládenců v peci odvál nad hlavami,
na jehož bedrách: „Věčný všemohoucí“...
a dechem jeho úst: „Hle, já jsem s vámi!“
tiší se bouře, úskok splývá v dým,
a choti Kristova, jak zlato z žáru,
vítězná, zhoubce vidouc v troskách zmaru,
dál spěla s čelem k nebi vzneseným.
A co jí dalo vítězství vždy nové;
to Pán v tom moři nepřehledném bolů,
to Innocenci, Lvové, Řehořové...
zasedše Petra svatém na prestolu.
Jak v moři věků, i dnes v době těla
i hmoty, na niž lichá zář jen plá,
by církvi vládnul, Prozřetelnost chtěla!
Lev, papež slavný – světlo ze světla!
Ba doba horší dávných ukrutností,
kde tajně Kyklop duch v své dílně kuje,
a boře sloupy lidské společnosti,
řád všechen ve tmy slepců zatracuje;
v té době nátisků – ó díky Pánu! –
muž jako Gedeon kdys v Israeli,
k vítězství církve vznesen na týn skvělý –
veleduch duchů, v řadě velikánů.
Ó což dnes jasně zas ta záře plane,
jíž temný škůdci chystali juž hrob:
papežství žije – zlobou ukované
jak druhdy Petr – slávy z dávných dob
dnes Lvem si znova aureolu nítí
a žezlem míru podmaňuje svět.
Jím v žilách světa nové proudí žití,
a vladaři, jak v dobách dávné slávy
v tom zářném slunci sklánějí své hlavy –
věk světovlády v Řím se vrací zpět!...
Jen jednou za věk nad obzoru lemem
zaplane lidstvu taký vzácný zjev,
jak chlouba církve – velký papež Lev,
ta spásy zářná hvězda nad Betlemem;
ta kniha, plná slavných velečinů,
v níž milionům dopřáno je číst,
v niž, jak ten život vzácným Hospodinu,
dnes k zdobě kmetství nový vetkán list:
by zaplesaly věrné církve děti,
v den kněžských druhotin, jež Otec světí.
Leč v ten den slávy – píseň peruť sklání,
chtíc jarým orlem ke slunci se vznést,
a v ruce skromná chví se ratolesť,
květ jarý bledne, uchystaný k skráni –
kdy pěvec zří, jak v milionů davu
zní vzletných hymnů píseň jásavá,
v slavnostní brány lepá palma pne se,
jih svého nebe Otci na oslavu
květ ohnivý i laur svůj podává,
a on – jen chudý lípy kvítek nese!
Však k pouti jaré vzmuž se, písni má!
Vždyť k Otci národů tvůj pozdrav letí,
jenž miluje nás, věrné Slávy děti
a Methodovu brať v nás objímá.
Leť, ať to dálné, širé kraje zví,
že jsi z té země boji zubožené,
Václavů, Janů... krví zavlažené,
jíž drahým dosud víry dědictví.
Ó přijmi, přijmi i ten skromný květ,
křesťanstva Otče, z českých krajů dálných,
květ díkův, úcty... dnes, kdy v davech valných
v zář: „Tu es Petrus!“ trůn tvůj zdobí svět;
slyš úcty hold, jejž čeleď Methodova
Ti k nohám klade ke dni velikému,
že Tebou spásy vzplála hvězda nová
slovanským krajům, církvi, světu všemu!