Neděle v advent, první hlučná, slavná.
V Marie Scala chrámu svatyň šerou
za tichou branou Pavla apoštola
hučící davy věřících se berou
a kostelníků ruka neunavná
jen stěží zástup rozvlněný zdolá,
jenž u vchodu tam burácí a šumí.
Jeť dnes den velký. Vítěz bohorovný
dnes Panně svaté pokory hold skromný
zde k nohám skládá. – Bleskným žárem hrají
démanty třpytné do kytice spjaté,
smaragdu brčál, stopen v perel sněhu,
tu tají svůdný zákmit jemné hrany
a safír modrý dívčích oček něhu
rozlévá měkce po obrubě zlaté
koruny, v níž se český granát třpytí
pod aksamitu žhavorudým nachem,
jak horká krůpěj, když se v sukno řítí
na popravišti v meče kmitu plachém.
Od městských valů do chrámu se béře
procesí slavné – papež sám je v čele,
z nosítek zlatých rukou úbělovou
náměstek mocný, boha, spasitele
okénkem žehná klečícímu lidu...
Dokořán chrámu otevřeny dvéře
a pod záclonou jejich damaškovou
se ztrácí v pestrém, krasohledném vidu
strakatá stuha poutě účastníků.
Biskupů mitra, vlečka kardinálů,
červená komže, dalmatika bílá,
sutana hnědá bosých řeholníků,
kabátce pestré, halapartny třpytné
švýcarské stráže, která v bystrém cvalu
papeže trůn přenosný obklopila...
Marie Scaly oltář osamělý
zaplanul v záři světel tisícerých,
jak z večera když tmavým borem kmitne
zrosenou travou ve houštinách šerých
světlušek roj modravě rozjiskřelý.
V kadidla dýmu papež boží máti
korunu vkládá. S vysokého kůru
kleštěnců zpěvy tenkým hlasem znějí
jak cikady, jež z jara na souvrati
vesele v slunci v svižném sboru pějí.
V to bubny, trouby vířily a hřměly
a v intrád zvuky slavně zazvučely
kantáty v počest Ferdinandu králi.
Hlaholte, zpěvy – plným zvukem chvály
ať rozpěje se radost naše mnohá,
že v chrámu toho svaté vchází prahy
knížete knížat spravedlivá noha,
jež pokořila mrzké církve vrahy
v milosti boží síle neskonalé!
Aj žebřík, o němž kdysi v rajském snění
se Jakobu na balvanovém loži
líbezně snilo – zas ve chrámu Skale
dnes k nebi vztyčen; jeho po trnoži,
stoupají zase spravedlivých duše,
tak, jak je zřel kdys v čárných vidin chvění,
sám Bernard světec, když ve zbožné tuše
zasvětil tento stánek Hospodinu...
Z koruny již dnes v slavném okamžiku
sám velekněz tu obětoval Panně –
paprsek lásky milostivě šlehl
a gloriolou osvítil Tvé skráně.
Královna nebes, Ferdinande králi,
v hvězdného pláště majestát tě halí
a přízně boží paprsek blyskotavý
se vznáší s nebes v poddaných Tvých hlavy!...
Neděle v advent. – Mlhy v listopadu
jak sukno smutku v chmurné dětské báji
po lomenicích domů rozvěšeny;
Vltava trne; ve mrazivém chladu
Karlova mostu pilíře se chvějí
a vlny jezů mlýnských omývají
v šepotu teskném balván obemšený
stařičké, vetché sochy Bruncvíkovy,
jež klímá tady šumnou nad peřejí
tisíciletý spánek pohádkový.
V krvavém nachu za Strahovskou plání
zapadá slunce; pablesk jeho zlatí
svatého Víta zelenavou báni,
jež se jak mlžná silhueta tyčí
nad mořem budov usměvavé Prahy,
té popelkové dcery holubičí.
Z Týnského chrámu procesí se béře
k Mostecké bráně za hlaholu zvonů,
jak bludná smečka vyplašené zvěře,
ze všad se sbíhá v ustrašeném shonu
z uliček města klikatých a šerých
lid za oděnci šumných saských vojů,
jichž lesklopřilbí, svižní hlasatelé
klusají pyšně na komoních v čele.
Mostecké věže chmurné pod sklepení
zabočil průvod; na kolena klesli
rozvaté obce české příslušníci,
oddáni v milost boha neskonalou,
jež v týnec jich, jak v stáje chudou jesli
se tiše nesla, věštíc vykoupení
pod církve nové nerozbornou skalou.
Korouhví věže hluše vzlykající
lomcoval vítr, shnilou pod krokvicí
tu v uschlých kostech teskně drkotaly
vybledlé lebky, plísní obemšené,
rezavým hřebem v římsu zavěšené
– srubané katem českých pánů hlavy!...
Tak příšerně zde do krvava plály,
tu pod královskou Hradčan pustých strání,
jak přízrak hrůzný, jímž v kabylské pláni
se tyčila kdys děsně narovnaná
hranice lebek v síních Tamerlana.
Cimbuří slezly zbožné lidu davy
a na nosítkách v clonu baldachýnu,
za zvuků bubnů, v děl velebném hřmění,
počestně kladly hlavy mučenníků...
Slavnostní průvod s ostatky spěl k Týnu,
odkud jak hvězda v červánkovém rdění
z daleka zářil zlatý kalich v štítu,
meč břitký statné sochy Jiříkovy...
Kantáta slavná – hlásná hymna díků –
se v plesném chvění nesla v chrámu krovy.
Již konec bědě, strádání a vzlyku,
již usuš slzy, jež v palčivém toku
skrápěly tvoje líce – nevolníku!
Zhas jiskru vzdoru v zoufanlivém oku,
již z kostí tvojich mstitelové vstali!
Lítosti boží paprsek blyskotavý
se s oblak snáší v urubané hlavy...