Ani šelest. – V tichém ruchu
hodina se blíží duchů.
Lampa svítí. Matka boží
hledí v teskném hoři dolu
na Syna, jenž hyne v bolu,
na hlavě korunu z hloží.
Ticho vůkol o půlnoci.
„Sprosť mne viny, v tvé jsem moci,“
kolem kříže ruku vine –
„chraň mne, mocný Hospodine!“
Pode křížem leb se šklebí.
„Přeludem jest život celý –
hledej štěstí pouze v nebi –“
zdá se šumět v tiché celi.
„Láska – přelud?“ Šeptá tiše
jako ve snu abatyše.
„Není lásky na té zemi?
Mlčí vše? Svět celý němý?“
Hledej lásku k Spasiteli –
viz ten stín! Tvá láska kráčí –
Na krvavý stín zrak šine,
k zemi pólo klesá v pláči.
Ani šelest. V tichém ruchu
hodina se blíží duchů
blíž a blíž – jak hudba s výší,
rajských křídel šelestění...
Hudba, zpěv se střídá, mění
obklopujíc abatyši...
Tichounko, tiše hudba zní blíže,
výše a výše nese ji ruch:
Mizí již cela... Zproštěna tíže
dívkou je zase – v dál nese ji duch.
Tichounko, tiše hudba se nese,
balsámu plný, vonný je vzduch:
Jarní to vůně v zeleném lese,
srdce až stůně v nyjícím plese,
zpěvem a hudbou je opojen sluch.
Loutnu má v ruce z perleti, zlata,
zlaté se struny na loutně pnou,
na ústech píseň, jako báj svatá
čarovné zvuky se z nástroje dmou.
Bělostný oděv, jen v havraním vlase
růžová pentle se ohnivě skví,
nachová růže na zlaceném pase,
jak plamen lásky se mění a rdí.
Umlkly ptáčat kolkolem sbory,
slunko již zachází za obzor,
modravý nádech pokrývá hory,
nad nimi Ještěd, to král je hor.
Vše kolem utichlo, dříme i les,
nápěv jen dívčin se tišinou nes:
„Čárné noci, jižní noci!
Vlnky modré loďkou hrají,
teplý vánek líbá růži,
růže hlavinku svou kloní,
slavíka zpěv nocí zvoní.
Moje duše, sníš o ráji?
Nevím – touha ňadra úží–
Po hladině zvonku znění
svaté nese pozdravení:
Ave Maria!
Čarné noci, jižní noci!
Vlnky modré loďkou hrají,
vánek líbá dívku – růži,
která v loďce s milým plyne.
Pěvec dívku k srdci vine:
Moje duše, sníš o ráji? –
Nevím – touha ňadra úží –
Po hladině zvonku znění
svaté nese pozdravení:
Ave Maria!“
Utichly struny, a spanilá děva
na skále hory samotná dlí,
večerní plání jí tváře oblévá,
za sluncem zraky zapadlým zří.
„Čarovné zraky, ach, tmavé vy zraky!
Z jakých to propastí plamen je v nich?
Spoután v nich blesk, který protíná mraky,
dřímá v nich láska – či hleděl v ně hřích?“
Šepce tak jinoch na kraji lesa,
pohlíží okouzlen na dívčin zjev,
srdce mu zmírá a slastí zas plesá,
zdá se mu nejkrasší z veškerých děv.
„Možno, by svět hostil takovou krásu,
lahodu tváře, ten ztepilý vzrůst?
Životem splatil bych dotknutí vlasů,
jediný polibek růžových úst!
Odkud té písně jsou kouzelné tóny?
Za nimi kráčel bych, kam by mne vedly...“
Z prsou se vyrvaly vzdechy a stony. –
Vzhlédla naň děva: Při jeho zjevu
tváře se zarděly, hned na to zbledly:
„Rci, kdo jsi, smělče,“ táže se v hněvu.
„Sama mi, dívko, rci, kdo ty jsi asi?
Zvábil mě čarovný zvuk tvého pění –
pěly to tvoje či labutí hlasy?
Sním snad? Či sen můj se v nicotu změní?“
V dívčině tváři pýcha se znáhla
obrací v úsměv záliby tajné;
růžovým prstem do zlatých strun sáhla:
„Vskutku jsem královnou – říše bájné;
říše ta bez konce v blankytném vzduchu;
Melusinou jsem, královnou duchů.“
Na juna sličného pohlíží s výše –
z postavy lahoda s velebou dýše.
„Jsi-li ty královnou,“ jinoch jí na to,
„nemohu déle již prodleti tady,
nemám já korunu, nemám ni zlato,
nemám též panství ni nádherné hrady:
Prostá jen chýše celé mé jmění,
toho mi dosti – nežádám více!“
Dívce se zarděly spanilé líce –
poupě tak v růži slunce svit mění –:
„Za lásku královny chatu bys nedal,
kdyby se sklonila v milosti k tobě?“
„Lásku bych za lásku v každé dal době.
Dívčinu, pějící labuť jsem hledal:
Našel jsem královnu, v hrdosti, pýše.
Všechno za poklady koupíš si spíše –
lásky mé za ně však nekoupíš sobě...“
Jarní plání plno touhy,
plno lásky táhlo krajem,
pomíjelo, sen jak pouhý,
že zem kdysi byla rájem.
Denně na temeni hory
zaznívalo čarné pění,
zapadalo šeptem v bory,
jak mře všecko v zapomnění:
Co v nás včera vášní plálo,
dneska se nám snem jen zdálo:
Po nás – v pohádku, se mění.
Marně dívka ždala v touze
jinocha, jenž milost její
darovanou odmít pouze.
Lásky ale čaroději
zdařilo se okamžitě
zavít srdce v různé sítě.
Mužnost spanilého mládce,
obrážená jeho zory,
pokořila dívčí vzdory:
Srdce ucítilo vládce.
Velký měsíc, plný, jasný
nad lesy se vznesl tiše,
stříbrem otkal kraj ten krásný,
hory, les jak bájné říše.
Mlčí noc. Jen z lesu hloubi
časem povzdechem to znělo,
jako by tam z temna doubí
cosi k hvězdám jasným spělo.
Mlčí kraj. Noc letní, snivá,
teplá, vlahá spřádá dumy.
Moře hvězd po nebi splývá,
tiše větřík časem šumí,
vzdaluje se a zas blíží.
Měsíc v potoku se shlíží,
který bublá blízko chaty.
Vrba, kloníc nad potokem
peň svůj vetchý, hrbolatý,
zdá se plynout stříbra tokem,
na ní mech – to háv je zlatý.
Aj, kdo nad potokem sedí,
snivě v jeho tůni hledí?
Jinoch se to v dumy hrouží,
sám bůh ví, kam myslí touží.
Zří snad rusalek tam sbory
v duchu tančit, v svůdném reji.
slyší slastné rozhovory,
jak si hrají, jak se smějí?
Slyší, jak ho k sobě vábí
štíhlé děvy v mlhy říze,
jemnější jež nad hedvábí
z luny svitu tkané příze?
Děva s hory čarolící
s loutnou zvučnou, zlatostrunnou
tká své rysy touhy runou
v jeho srdce milující.
Již ji v duchu vidí zase,
slyší zpěv, strun svůdné znění,
hra si v rozpuštěném vlase:
Vzbudí se – a už jí není. –
Opět sní. A ejhle – ona!
Na hlavě se cosi třpytí
kolem čela jako spona:
Koruna to zlatem svítí.
Muška svatojanská plane
na koruně čarné víly;
roucho splývá stříbrotkané –
nevěsty to závoj bílý –
přepásané zlatým pasem,
jejžto zdobí drahokamy,
jenž se divným svítí jasem,
jak šupiny hadí samy.
Blíží se; však beze ruchu,
královna to jistě duchů:
Jak je čarokrásná nyní,
jaký výraz touhy v oku,
které temné řasy stíní:
Takto v bezedném se toku
obrážejí hvězdné výše.
Sklání se – on sotva dýše:
Vidí přelud? Obává se,
že zas prchne ve své říše.
Neviděl jí v také kráse,
nadzemský to zjev je věru –
či to sen je v luny šeru?
„Přicházím si pro tě sama,“
stříbrem hlas mu zvoní v duši.
Srdce jeho bouřně buší...
„Přicházím si pro tě, hochu:
Nechci tobě býti kněžnou,
chci jen tvojí lásky trochu,
chci ti ženou býti něžnou –“
Ucítil, jak ruku sněžnou
vine jemu kolem šíje...
Činí stejně v rozechvění,
srdce bouřlivě mu bije:
„Tys to! Přeludem to není?“
S jásotem tak zvolal vroucím,
celoval ji na rty smavé,
oči líbal, vlasy tmavé
v plání lásky přehoroucím:
„Rci, že má jsi, navždy, jistě!“
,Stála bych zde na tom místě?’
„Po tobě jsem zmíral touhou!“
,Bez tebe svět pouští pouhou.
Často sama, v tmavé noci
slýchala jsem šelestění –
Kdo to? Nikoho zde není.
Věděla jsem: V tvé jsem moci –
U mého jsi lůžka stával,
ve snu se mnou v ráji hrával,
šeptal slova taje plná,
jako šumí o břeh vlna...’
Kde se rodíš, báji zlatá,
nevystihlá lásko svatá?
Za mořem-li, za horami,
v nebi jasném nad hvězdami?
Žár tvůj v rozkoši hned hasne;
touhou ale, vzpomínkami,
protivenstvím, tajným hořem
vzplaneš svitem hvězdy jasné,
zářící nad věčným mořem.
Denně vídali se znova,
luny svit kdy stříbřil břehy.
Mladá srdce nával něhy
spojil v pouta démantová.
„Nuže, spěšme do mé říše,“
zašeptala jednou tiše.
,Do tvé říše?’ děl jak ve snu.
„Tam vše věčným jarem dýše,
prožijeme lásky vesnu,
celý život jako v báji,
jako prarodiče v ráji.
Odvedu tě. Oř můj čeká,
větrem vzletí do daleka.“ –
,Ach, tys přece Melusina?’
Dí on, na srdce ji vina.
Kráčejí tak v šepotání
tam, kde oř již nemá stání,
na bělouše jinoch sedá,
dívku v náruči své zvedá.
Věrny komoň dal se v cvaly
lunojasnou nocí v dáli.
,S bohem, rodné hory, lesy,
žírné nivy, drahá máti!
Čekají mne věčné plesy –
nevím, zda se syn tvůj vrátí...’
Širý kraj se v dole jeví.
„Hle, již říši mou lze zříti!“
Mládci tuhne žilobití,
sní či bdí? On dobře neví.
„Tvoje říše – v Dubu Českém?“
„Čekal jsi ji nad nebeskem?
Bláhový! To žert byl pouze,
pravda ale mojí touze.
Celý kraj ten, kam zříš hledem,
patří mně: Ty se mnou vládni!
V okénku, hle, kaple hradní
světlo plane v jase bledém.
Kněz tam na nás nyní čeká.
Po oddavkách v okamihu
odletíme dále, k jihu,
v lásky říši. Co tě leká?
K jihu, v jara věčné plání.
Proč jsi zastavil však koně?
Spěš! Vždyť budem dole v honě –
Uzda padá z tvojich dlaní!
Ty mě děsíš svojím zrakem,
zlověstným je přistřen mrakem:
Proč tam hledíš, v ony strany?“
Stanul kůň, a skoro rázem
sestoupili oba na zem.
„Tys Regina z Isolani?“ –
,Ano, jsem, co při tom zlého?’ –
„Snad se lekneš jména mého.
Že jsem sedlák, myslíš asi:
Adam z Vartenberka slovu.
Byly kdysi také časy –
nepovstanou nikdy z rovů –
kdy kraj, jenž zde na dohledu,
patřil nám – tož mému dědu.“ –
,Aj, tím lépe!’ V udivení
Regina dí z Isolani.
,Žádné překážky víc není,
sám když patříš mezi pány.’ –
„Děd můj pozvedl své zbraně
pro vlasť, víru proti králi.
Vyhnancem sám umřel v dáli,
vyhnancem i já jsem také!“
,Císař smyje viny všaké:
milost neodepře tobě
za to, co děd spáchal v zlobě!’
„Lid můj po svém Boha vzýval.
až tvůj otec, krví rudý
chtě prý vyplenit ty bludy,
v kostel svůj je kázal štváti
fenami, jež vedli kati:
Sám se na to v smíchu díval,
jak je psi a kati rvali!“
Umlknul. A oba stáli
proti sobě jako cizí –
srdce dvě, tak čistá, ryzí –
stvořená jak právě k sobě.
Ticho kolem, jako v hrobě –
ticho kolem, jenom v dáli
sova houká v lesů klíně,
v močále kdes na dolině
žáby sobě skřehotaly.
Přes měsíc se mračna hnaly
z temné tuče*) odervány,
která zticha nad obzorem
nad lesy se nesla horem.
Bouř zní časem jako hrany.
Oba stáli proti sobě.
„Nevím, co můj otec činil,
zdali právem jsi jej vinil –
věčný sen sní dávno v hrobě.
Zdali za otce já mohu?
Chybil-li, to zanech Bohu –
on ví, co je pravdou, hříchem.“
,Dobře díš: však ona chátra,
již tvůj otec psy dal štváti,
ctí mě jako svého bratra.’
Nyní dívčin hlas zněl smíchem
šíleným, jenž hrůzou chvátí.
,Mohla bys mě milovati –
českých bratří vyznavače?’
Chvatně jako plaché ptáče
uděšené dravcem, vrahem,
mluví dívka přerývaně:
„Břitký hrot viz této zbraně.
Stop ji třeba v srdci drahém,
nech mi potom zvoní hranu –
miluji tě, nepřestanu!“
On jak socha stojí, hledí,
němá ústa slova nedí.
Kde jest, dívko, tvoje pýcha?
Na kolena nyní padla,
mluvíc k němu vroucně, zticha:
„Moc, jež v srdcích našich vládla,
vládne posud! Co nás dělí?
Víra naše stejně čistá,
v jednoho věříme Krista!“
Bolně se jí rtové chvěli.
„Což mám pro ten život celý –
pro věčnost tě ztratiť zase?
Není možná – smilování;“
děla v něhyplném žase:
„Odřekni se víry svojí –
kněz nás ještě dneska spojí.“
Adam smutně hleděl na ni:
Nikdy v té ji nezřel kráse;
zrak se kloní znenadání
k zvyklé její břitké zbrani,
jež jí tkvěla v zlatém pase.
Náhle prones v odhodlání:
„Za veškery světa slasti,
neopustím svojí vlasti –
nezradím svých otců víry!“ –
„Otců víry,“ vzdech kraj širý.
Jako vymrštěna střelou
dívka vzhůru vyskočila,
jak by dřímající síla
vzkypěla v ní krví vřelou
hrdých pánů z Isolani:
„Muži drahý, milovaný,
poslední to slovo tvoje?“
Čarokrásná je v svém bolu!
sám že Adam unesený
nepomněl, co tyto změny
mohou přinášeti spolu.
Zahleděl se v vytržení
na tu čarodějnou vílu –
Ona ruší jeho snění:
„Odřekni se svojí víry –
pro mou lásku,“ děla temně.
,Ani za korunu země
lásku tvou, ba svět ten širý –’
Nedokončil – blesklo cosi...
Jako strom, jejž bouře kosí,
klesl jinoch ušlechtilý
s utajeným vzdechem k zemi;
zbarvily se roucha lemy
vřelou krví v stejné chvíli:
Běda! Břitká dýka tkvěla
v prsou ubohému hochu.
Stála proměněna v sochu.
Náhle klesla podle těla,
vzala v náruč hlavu bledou,
celovala ústa, líce,
kadeřavé měkké vlasy...
Kam tě myšlenky tvé vedou?
Neprobudíš, dívko, více
ku životu mrtvé krásy!
Marně voláš zašlé časy,
navždy odešel tvůj druh.
K nebi zeje v prsou rána,
pusta jesti sličná schrána,
v které spanilý dlel duch.
„Odpusť, odpusť,“ volá ona.
nevýslovný bol ji kruší:
„Nezvedne se tmavá clona,
která kryje taje smrti,
nepřivolám jeho duši?
Šílenství mě, Bože, zdrtí...“
Marně odpovědi ždála.
Posléz němá, děsná vstala:
„Konala jsem tvoji vůli,
Pane věčný nad nebesy?
Bdím? Či žiju v děsném snění?“
Jasný blesk v tom mračna půlí.
Nářek dívky zoufající
mísil se ve bouře znění;
sterou ozvěnou zní v lesy:
„Zhynul – zhynul, již ho není!“
Zašuměly širé hory
jako ve snu rozhovory,
ozvěnou zní hlaholení:
„Zhynul – zhynul – již ho není!“
V potůčku, slyš, vlna vlně
šplouná, šepce tajeplně:
„Již ho není – není – není...“
Jako přelud v záři blesků,
jejžto Litice zlé honí,
zříti dívku na komoni
k Dubu hledat temnou stezku...
V hradní kapli lampa září,
ticho vládne kolem svaté.
Venku bouře hospodaří:
Kvílí divě Melusina,
okny záře blesků siná
padajíc mře na oltáři.
Kněz, hle, čeká – marně asi:
Jedenáctou s věže hlásí
hodiny: Kde zasnoubení?
Žádné známky po nich není.
V sále velkém pro snoubence
hostina a snubní věnce.
Venku bouř se více vzteká.
Ku knězi děl stařík vrátný:
„Předtucha mě divá leká.
Sen jsem měl dnes tuze špatný,“
mluví stařík povídavý –
„vidění krvavé hlavy,
s kterou hraběnka, má paní –
zbav mne, Bože, všech mých hříchů,
hrála sobě tady v smíchu!“
Dupot zazněl znenadání –
dupot koňský po nádvoří.
Otevrou se kvapem dvéře:
Regina se jimi béře;
v očích divý svit jí hoří:
jako blesky v mračnu září,
planou oči z siných tváří;
vlasy, tmavé nad noc černou,
visí divě rozpoutány –
má sic loutnu, družku věrnou,
struny jsou však přetrhány.
U pasu jí chybí dýka –
v bílém šatě skvrny rudé –
„Kde je ženich?“ – Dívka vzlyká:
,Bože,’ šepce. ,Co to bude?’
„Potkali, jste zákeřníka?“
kněz dí dále s hrůzou, živě. –
,Ne!’ lká dívka zoufanlivě,
,nevím, kde je ženich asi –’
Starý kněz zří na ni přísně:
krve pruh, jí oděv třísně,
domněnky v něm budil žasy:
„Nevíš, paní z Isolani?“
Opáčil kněz svoje slova.
,Nevím,’ dívka praví znova.
Zmateně zří na vše strany.
Hle, tam nad krbem tu sochu:
Kohout, zkován rukou mistra;
nohu zdviženu má trochu,
hlava jeho hřebenatá
trčí pyšně povypiata,
z ní se blyští očka bystrá,
chvost má černý, křídla zlatá.
Sto let jistě, ne-li déle,
kohout, symbol mysli smělé,
z krbu po síni se díval.
Českým bratrům také býval
víry symbolem vždy bdělé.
Dívka hledíc po komnatě,
„Přísahám,“ dí, „svatosvatě –
O té vraždě nevím jistě!
Nech ten kohout na svém místě,
na své stráži odstaleté
třikrát zapěje nám hlasem,
vím-li o té vraždě kleté!“
Zablesklo se stejným časem:
Na krb Regina zří náhle,
couvá, bledne, sotva dýše:
Zdá se jí, žeť kohout živý –
Bohpomozi! Jsou to divy?
Rostou křídla, černý chvost.
Z jaké bohopusté říše
příšerný to povstal host?
Z očí jeho planou žáry
třepe křídlem, hrabe spáry;
Třikrát zakokrhal táhle –
Udeřil blesk. Do základu
otřásly se stěny hradu.
Děsně vzkřikla dívka mladá,
padla, jako mrtvý padá.
Tak se před jeptiškou neslo
uplynulé mládí celé:
Jitřní hvězdou vzešlo skvělé,
padající hvězdou kleslo.
Viděla pak v duchu sebe,
jak se stala řeholnicí,
aby usmířila nebe
rovna Máří kajicnici.
Rozdala své statky hojné
na úmysly bohabojné,
ostříhala bujné vlasy,
v klášter pohřbila své krásy.
Přísnou kázní, trýzní těla,
na vše zapomenout chtěla:
Marně! Jako stín se vleče
za tělesem v slunce svitu,
tak zří často v noční tiši
dýku v prsa mládce vrytu,
ránu, z níž krev proudem teče.
Zvolena jest abatyší
pro svůj rod i pro své ctnosti.
Darmo se však modlí, postí:
O půlnoci zase slyší
vzdechy jakés, šepotání;
Adamův to hlas je milý,
plný lásky i v té chvíli
děsné – v samém umírání.
Stálá trýzeň duše, těla,
podlomila její síly:
černý druhdy vlas se bělá,
tělo víc a víc se chýlí.
Před časem již zraje k hrobu:
cítí blížiti se dobu,
na pravdě kde stane boží.
Smrti poslové se množí
kvapem, jako v bitvě děsné
porážka kdy dokonána:
Pod ranami vojín klesne,
cítí – sotva dočká rána.
Ani šelest. V tichém ruchu
hodina již přišla duchů.
Lampa svítí. Matka boží
hledí vážně v smutku dolů
na Syna, jenž hyne v bolu,
na hlavě korunu z hloží.
Ticho vůkol o půlnoci.
„Sprosť mne viny, v tvé jsem moci!“
Kolem kříže ruku vine:
„Chraň mne, mocný Hospodine!“
v pláči volá abatyše.
„Hospodine, Hospodine!“
ozvěna zní kolem tiše.
Mrákota se nad ubohou
v smrtném spánku rozevírá...
Mizí cela. Pláň, hle, širá –
kráčí po ní bosou nohou.
Vidí do širého kraje;
osení kol bujné zraje;
za ním, rovny mračen pruhu
černají se širé bory;
na obzoru v polokruhu
nebetyčné strmí hory;
nejzáz – horské říše král –
šerý Ještěd vážně stál.
Zde u cesty, zde to bylo:
zde kles, raněn její rukou.
Dřevo spásy místo krylo.
Ha, co vidí? Novou mukou
srdce proniknuto krutě –
Ó, co vidí? Co to leží
pode křížem nepohnutě?
Tělo mrtvé, mladé, svěží!
V prsou vetknuta je dýka,
z rány rubínem krev teče!
Poznává již nebožtíka;
klesá, blíž se k němu vleče:
„Bože, v lásce neobsáhlé,
odpuštění, smilování,“
volá v vroucím celování.
Tu však jinoch povstal náhle:
Vymknul se jí ze objetí,
načež jako tajnou mocí
pozvedal se v lůno noci,
hle, již v oblak siný letí –
mizí... Ona za ním touží:
„Odpusť!“ Zoufale v noc volá.
Tajnou mocí ode země
pozvedá se náhle zdola,
hruď se touhou, bázní ouží –
již již letí – v mrak se hrouží –
pod ní mizí hory témě...
Beztvárné vše kol ní plyne:
Mlhy, mračna, jako v bouři
zdola vinou se a kouří.
Hle, tu světlo zdáli kyne.
Znenáhla zří: v jasné výši,
v skvělé záři nad oblaky
trůní soudce světa říší;
ona cloní před ním zraky.
Z jeho vlídně přísné tváře
plyne ona světla záře.
Kolem trůnu archandělé,
cherubové v záři skvělé.
Na temeni hory svaté
anděl držel váhy zlaté,
misky byly démantové:
Na nich vážil ctnost neb hříchy:
pravdu, jak ji lidstvo zove –
pravdy věčné pablesk lichý.
Pode trůnem věčné slávy
zříti nesčíslné davy:
milionů miliony
mizí – jdou – a mizí zase
podle trůnu, v tmě neb v jase,
jako víří hudby tony.
Zdá se bídné kajícnici,
že ty miliony zraků,
že zář nesčíslných lící
jsou jak tuče bouřných mraků
všechny na ni obráceny:
mizí síla hříšné ženy –
„Zavržena pro vše časy –“
zdá se jí, že slyší hlasy
s výše zníti v hromů zvuku;
vzpíná vzhůru k soudci ruku:
ruka rudá – zkrvavená;
ke trůnu se plazí žena:
„Odpustil jsi Magdaleně
pro velikou lásku její,
odpusť mně též, bídné ženě.“
Cítila, že shůry lejí
paprsky se víc a více,
cítila, že svaté líce
k zpovědi ji vybízejí –
beze slova – pravdou pouhou.
Přede trůnem Pravdy svaté
pojal cherub váhy zlaté,
na nichž váží ctnost neb hříchy:
v jednu misku démantovou
hodil zlatý vínek lichý,
který lidé slávou zovou;
V druhou ruka srdce kladla,
jehož lásky plamen tichý:
Hle! Hned miska dolů spadla.
Hlas tu zazněl s trůnu spásy,
který přečká svět i časy,
hlas tak jasný, lásky plný,
jako svaté hudby vlny.
„Jenom láska spasí tebe!“
Nepozvedla líce vzhůru:
„Nehodná jsem lásky nebe,
andělských nehodna kůrů...“
Náhle čela skloněného
dotknula se jemně ruka;
jí ze srdce ztrýzněného
jak by někdo snímal muka...
Známá ruka – Zvedla líce:
v miláčkovo patří líce,
oblité však jasem s výší,
proměněné světla říší.
„Vstaniž! dost jsi přetrpěla!“
Zář se víc a více skvěla.
,Smím-liž –’ šepce ona – ,výše?
V nevystihlé světa říše?
Odpustils mi?’ „Duše drahá,“
dí jí Adam, „v říši blaha
zde vše rmuty světa mizí;
zde jen láska čistá, ryzí,
beze stínu výš nás nese:
Věz, že k světlu duše žádná
bez lásky se nepovznese!“
Povznášel ji výš a výše,
jako pravé štěstí dýše
v rytmu hudby slavně, tiše
tam, kde Pravda světovládná.
„Odpouštějí se ti hříchy,“
dí jí Soudce všehomíra,
všemocný, však mírný, tichý:
„Spasila tě láska, víra...“
Do okénka cely
padlo jitra plání,
tam, kde v zadumání
abatyše sní:
Paprsek ten skvělý
rozlil svoji záři
po ubledlé tváři,
jak by snil též s ní.
Ruce kolem kříže
pod obrazem Panny,
paní z Isolani
klečí skloněna:
skrze cely mříže
jarní větřík v chvění
věje políbení –
lásky ozvěna.
Za polibkem jara,
z chladnoucího těla
duše odletěla,
navždy smířena:
Na rtech úsměv hárá,
odpuštění v čele,
jež jí vtiskla vřele
láska plamenná.
Tak ji našly sestry
na úsvitě z rána,
jak by před ní brána
ráje dokořán:
květů dárek pestrý
oknem poslal vánek –
tichý míru spánek
světů Pán...