Ó zříceniny! což jste v proudu věků,
v úsměvu jara, ve vichřice jeku,
v půlnočních tmách a v blesků rudém svitu!
Sen zkamenělý dávno mezi lesy,
čas nedbá o vás – člověk se vás děsí,
a příroda k vám zírá bez soucitu!
Když vzplane jaro v luzném šatě krásy
a hnízda větvím, hnízdům ptáky vrátí,
na květ rozdýchá růži na souvrati
a v smavý palouk vetká sedmikrásy:
vás nevšimne si – sotva políbením
se paprsk slunce dotkne zdí, kde v skrytě
fialka v listí, první jara dítě,
svůj vonný sen vysnívá pod kamením.
Nad vámi skřivan nebes po azuru
své písně smavé rozvěšuje zvonky,
pod vámi v lese datel ťuká v kůru
a slavík v letu zčeří anemonky,
jenž tknuty jeho křídélky se chvějí,
jak sny o lásce v dívčím obličeji.
Vše v novém šatě – vy jen bez proměny!
vše v svorném plesu – vy jen zapomněny!
A léto, které na mez svlačec věší,
korálky brusin tmavé pod ořeší,
jež hvězdám blankyt, chrpu žitu dává
a v rudých jiskrách koukol rozsypává,
dá slunce vám jen, jehož žáry parné
ve skály vaše perou jednotvárné,
jenž do zdí žhavé střely zabodají
a s ještěrkou jen hada vylákají,
by na výsluní zhřál se mezi vámi
a zelenými zahrál šupinami!
A v mraků tísni, když se slunce schová
a bouře táhne nad lesy a luhem,
vy první jste, kam padne purpurová
zář blýskavice v živlů boji tuhém.
Jak nadšení, které se dlouho vznáší
nad věštcem v těžké dumy pohříženým,
až náhle sjede a vše v plápol vznítí,
tak Perun bičem blesků napřaženým
myšlénky vaše se skrání vám plaší!
Jak poletují v divém hromobití
ti netopýři, havrani a káně,
div jejich skřek i bouři nepostraší!
Když jekem větrů oživují stráně,
když úpí les a v chaos vše se mate,
na skále v blescích vy se usmíváte! –
Aj hle, juž jeseň krajem vážně chodí,
skráň vrásčitou má révou opletenou,
ve tmavý lupen smavá jabka vine,
a umdlená když s hlavou nachýlenou
pod vaším stínem trochu odpočine,
tu žlutých listů hrstku do vás hodí
a nad mladostí prchlou zalká vzdechem
a dál jde vaším provázená echem.
Pak zima teprv, sníh a mráz a ledy
vous setkají vám stříbrný a šedý,
do puklin oken jíní nasypají,
i ručej, který kol vás hučel, ztají;
jen větry pošlou, by vám hrály v snění
a vtiskly na vás pečeť zapomnění!
Tak život pro vás, příroda jest hluchá,
vy skvrnou jste na skvostném jejím hávu,
vy trnem jste ve květném zlatohlavu,
vy v sadu jejím jste jak haluz suchá.
Co po vás jí? – Však člověk, jehož činů
jste smutnou stopou, člověk, jenž vás stavil,
by ve vás žil a válčil, hrál a bavil,
proč teď se leká chladných vašich stínů?
I příroda, jež zdá se zhrdat vámi,
ta hada aspoň v rumech vašich tají;
však člověk, zvýšen času nad změnami,
buď láme vás – anebo o vás bájí.
Však co by měl ve runách vašich čítat
a v stínech vašich den své spásy vítat,
ve bouři žití do vašeho chladu
jít pro myšlénku, těchu, pro poradu,
ve stopách reků, jenž zde vedli boje,
své malicherné stopit sny a stesky
a z vašich skalin vykouzliti zdroje,
z nichž nadšení by zářné šlehly blesky:
ten člověk láme kámen po kamenu
a radost má, že rumů balván jeden
na chýžky jeho celou stačí stěnu.
A při krbu, když mrazný přijde leden,
o vašich rumech divné báje snuje
a dětem svým je s chvěním vypravuje:
o polednici, o ohnivém muži,
o světélkách, jež do bran vašich vběhnou,
o plamenech, jenž ze zdí vašich šlehnou
a šerem noci modrou hoří růží,
a tká svou báj, až louč mu dohořívá
a v jizbě se jak v duši dítek stmívá.
Tak minou léta – vaší slávy hroby,
čas nešetří vás, člověk, ten vás drobí.
Teď vím, že čas, když krajem tímto spěchal,
vás, jako čtenář známku v knize, nechal;
teď přišel jiný, dál čte, kol vás pádí,
jste přežilí! – co vaší zhoubě vadí?
Vy klesnete! ni haluz nepohne se,
ni ptáče v písni neustane v lese;
vy klesnete, a slunce vyjde znovu
a snad osvítí les na vašem rovu,
snad vesnici, snad město doby nové.
Ó, juž se z dálky mohutný proud valí,
nešetře ani výspy myšlénkové
vše černou pěnou příkrovem jak halí,
vše trhá, boří, rozhází a změní,
to světa soud je – příval zapomnění.
Ba juž se valí – slyším jeho hromy,
rve písky pouště i pralesů stromy,
a břehy všecky podmílá i jezy
a dál se valí bez pouta a mezí!
Ó pochodni, jež sluješ dějinami,
tys bludičkou jen v šeru kmitající,
ty zpěněnými břehu nad skalami
jsi matným leskem maják doutnající,
svit jehož kalný, člun když k němu pluje,
jen chladný hrob a srázy osvěcuje.
Tvé rudé světlo krví napojeno
zdá chechtati se, když v proud věků tmavý
se noří mitry, žezla, králů hávy,
laur – zdoba hlavy, zdoba ducha – jmeno!
A přec tě vítám. – Ty dáš světla dosti,
bych čísti mohl v proudech toho toku,
ve kterém vlny pořadí jsou roků,
ve kterém písek národů jsou kosti!
A přec tě vítám: jiskry tvoje chvějné
mně ozáří, co srdcemi kdys chvělo,
co předtuch, snů a myšlének se tmělo
v lidského ducha hloubi čarodějné!
Ó zaplaň juž! hle, příval juž se valí,
lká, vře a stříká jako vlny v moři,
juž sosen vršky do něho se noří,
i hvězdný svit juž pěna jeho kalí!
Slyš, země duní, letí nebem stíny,
a mně se zdá, že v dálku ustupují
a ve mlhách se tají rozvaliny...
vše jedno moře, zeď jen zbyla jedna,
na ni můj duch se orlem vznes’ a zírá,
jak proudy věků kolem něho plují,
jak nový vzplane, předešlý kde zmírá,
až oba usmíří tma neprůhledná,
až oba v jícen zapomnění padnou,
kde věnce lásky s věnci slávy vadnou!
Nuž co tam vidíš, dítě snů a touhy? –
Vidím, jak příval ztemnělý a dlouhý,
v němž sporné vlny burácejí, brojí,
se obrací a dělí cestou dvojí;
zřím člověka, jenž vidí země krásu,
a cíl své pouti, boha, hledá v žasu.
Ať blíže Gangu ve podzemní skrýši,
ať v obelisků a pyramid výši,
ať v třpytném květu hořícího hlohu,
ať v slunci, jehož východ světlaplný,
svým zpěvem vítal v hudbě trub a rohů,
ať v báji řecké tušil jeho sílu,
ať Panem les, a vílou plnil vlny,
ať v dřevu kříže, v symbolice Nilu,
ať v askési se v hlubiny snů ztrácel,
vždy hledal boha – vždy se s prázdnem vracel.
A v této snaze prosté, zbožné dítě,
on neviděl, jak zamotal se v sítě,
on neviděl, že i to modré nebe
i ptáků zpěv i myšlénku tu volnou
mu jali v pouta – sáhl k srdci svému,
a rozerván i pohnut v myslí bolnou
on nechal boha a šel hledat sebe!
To druhá cesta v závratném tom víru,
však zdali vede k ráji ztracenému,
zda s cílem jejím najdem bránu míru,
to ještě v tmách; – však něco v lidstvu žije
tak vytrvalé jako vlna dravá,
jež bez ustání v granit břehů ryje,
tak rostoucí, jak ohně jazyk žhavý,
tak vznešené, jak lákavý hlas slávy,
tak dojemné, jak láska božství smavá,
to něco v proudu dějin, v proudu věků
lká, mluví, volá, hřímá ke člověku:
„Vstaň, poznej sebe, ty že’s pánem světa,
že v nitru tvojím lepší nebe zkvétá,
než to, jež bájil’s v svatém roztoužení...
To něco žár jest, v každé duši mladé,
jest křídlo orla, který k slunci pílí,
jest zřídlo těchy v pouště trapném snění,
jest nový vznět, když umdlévají síly;
jest peruť, která na čelo se klade,
když v těžké práci ku spánku se kloní,
jest rolnička, jež ve sny mládí zvoní,
jest pochodeň, jež vznítí požár světa,
že hvězdami jsou jiskry, které metá!
To nadšení! – a nechť i dál se pění
ten divoký proud všeho zapomnění,
to vytrvá jak skála na pobřeží
v své věčné síle, neúmorné, svěží,
jak v doufajícím srdci lásky tucha,
jak nesmrtelný, věčný triumf ducha!“
Ó nadšení! v života bouř a klamy,
tys duch, který se vznášel nad vodami,
když do chaosu tvorčí slovo spělo!
Tys holubice, která na Jordanu,
když z oblaků „tys syn můj milý“ hřmělo,
se vznášela nad nejsvětější hlavou!
Tys tajný hlas přes vlny oceanu,
jenž Kolumba ved’ k břehům nových světů,
jenž vln i lidí zkrotil zpouru dravou!
Tys orlí křídlo, jehož čaroletu
když svěřil Jan, co v jeho duši jemu vřelo,
v Helikon zkvětly Pathmu srázy skalné,
kde v blescích se mu nebe otevřelo!
Tys oko ducha, bystré, pronikavé,
jímž Angelo v balvánu mramorovém
zřel spát své sochy v kráse idealné,
že třeba bylo, z něho ruka smělá
by vyprostila božská jejich těla!
Tys nad tím proudem, jehož vlny tmavé
chtí stopám ducha lidského být rovem,
zář slunce věčná, božství paprsk zlatý,
vše hřející a nikým nepojatý!
Kde chceš, tam vaneš – kdo tvé lety stihne,
v sen umělce tvá peruť jen se mihne,
a nežli štětec, nežli dláto chytne,
zář myšlénky, již v duši probudila,
juž meteorem mizíš v kráse třpytné,
juž blaha řeka duši rozproudila,
juž v sladké tuše srdce plá i hraje,
v němž v tichém snění perla činů zraje.
Tys vypustilo řadu oněch duchů,
jenž v luhy rajské pout života mění,
tys živilo v jich srdci božskou tuchu
na spásy den, jenž člověčenstvu blízký,
že nyní podél proudu zapomnění
ční stíny jejich jako obelisky,
jenž tknuty tebou září vzplanou novou
a rozpějí se písní Memnonovou!
A jak ten obr ve křesťanské báji
na mocné pleci v bouře běsném jeku
nes’ božské dítě přes rostoucí řeku
a vírou silný nekles’ v šumných pěnách:
tak na rtu píseň o ztraceném ráji
nes’ každý z oněch v času bouřných změnách,
ať jho života sebe víc jej hnětlo,
na mocných plecích božské dítě, „světlo“!
Ó skloň se křídla svého mocným letem
nad touto zemí, kde z kalichu plály
tvé mocné žáry, šírým jdouce světem!
Ó skloň se jen, by v hymnus neskonalý
duch člověka se vznítil uvolněný!
Ó je-li pravdou, že nám bránu ráje
meč archanděla střeží plápolavý,
pak tebou dávná vyplní se báje;
jen tebou ráj nám bude otevřený
a lidstvu v spánky uvitý laur slávy!
V tvé svaté záři země znova zmladne
a v objetí si člověčenstvo padne!
Tak snil jsem v troskách. – Duch můj, labuť skvoucí,
čím výše vzlétne, čím hloub v hvězdách bádá,
čím myšlének víc, bílých per z ní padá,
tím více touží v říše nehynoucí.
Tak nyní též. Noc byla nad krajinou,
když opouštěl jsem trosky zasmušilý
a tiše kráčel sosen klenbou stinnou.
V ruinách náhle rudé světlo vzplálo,
snad při něm cigán hřál se noční chvíli...
Tma na horách a mraky na obloze,
hlas hromu dutý do dálky se ztrácel,
mně zbloudilému v myšlénkách se zdálo,
jak z divoké bych výpravy se vracel
a nocí hřímal na Žižkově voze...