V mýtině lesa němá, bezejmenná,
ruina dřímá staletá,
skráň její větev smrků skaboněná,
scuchaným vlasem oplétá.
Po rozpukaném kmenu pryskyřice
seplývá slzou bohatou,
a jako ve snu hnědá veveřice
se míhá větví kosmatou.
Ještěrka chvílí žhavém na kamení
se měkce v slunci vyhřívá,
kde kořen starý nelitostnou dření
zvětralou skálu prorývá.
Zbořenou branou – runou znamenanou,
jsem vešel v nitro ruiny,
kde snoubila se něžně s růží planou,
trnitá větev maliny.
Červivé trámy stropu opřádaly
motýlů nočních závitky,
a stěnomalby zašlé vyhlédaly
zvědavě ke mně z omítky.
Jak do lenošky v mechu brokát vnadný,
jsem kles’ pod jízby výklenek
a přede mnou se klubkem Ariadny
nit zlatá snula myšlenek.
V bludišti snění – v bájných vidin klíně
se duše moje kmitala,
jak zlatá muška v hebké pavučině,
jež mlází smrčin splítala.
Ze smutných trosek nade mnou tu vstala
v balvanů šedé směsici
komnata vzdušná, v dál se rozkládala
zelenou kryta dlaždicí.
Kol těžkých stolů v kvasu, bacchanálu
se pestré roje vlnily,
rozlehlou klenbou v rudém vína palu
poháry zlaté zvonily.
Postavy švarné – s tváří jarou, mladou,
v husitském kroji malebném,
postavy vážné – s dlouhou svislou bradou
v taláru černém, velebném.
Rachotem bouře síní hlaholily
válečné zpěvy Táborů,
jak houfnice by v dáli hovořily
v bojiště mračném obzoru;
jak v hvizdu cepů třeskutě by zněla
polnice hudba hromová,
jak vítězně by šiky rozrážela
kolesem hradba vozová.
A číše o číš zvonila tu dále,
jak meč kdy o meč zachřestí,
jak palcát, když si cestu nenadále
na prsa vrahu proklestí...
Pak zase klenbou rozlehly se zpěvy,
jak žár, jenž buchá, plápolá,
a kalich s rudou, svatou krví révy
obcházel síní do kola.
Utichly písně. Pohár vyprázdněný
o dlažbu tvrdou zazvonil
a zasmušilé, plísní kryté stěny
mlhavý závoj zaclonil. – – –
Opona mlhy náhle roztrhla se
a v obemšeném kamení
zasvitlo zase v kouzla duhojase
mi nové, pestré vidění.
Uzřel jsem v zlatém bohatýrském šatě
postavu hrdou, vznešenou,
kráčela sem tam smutně po komnatě
a s hlavou k prsoum svěšenou.
V táborských písní skromném burácení.
opustil hejtman hostinu
a stíhal zmaten ve horečném snění
šílenou slávy vidinu:
Mikuláš z Husi... Již již rukou smělou
se vznášel v trůnu zlatý lem,
a na skráň jeho vášní rozkypělou,
chladivý klad’ se diadém.
Již na bedra mu luzné snění hravě
královský kladlo hermelín,
a jabko říšské, sladce, usměvavě
se kutálelo zvolna v klín.
Tu jak by na zdi ruka z bible psala
výstražných písmen směsice,
na stěně v záři duhobarvé vzplála
tvář skromná mistra z Kostnice.
Zděsil se hejtman – s vlasem vyježeným
lenošky sklesl do klínu – – –
Procit jsem – měsíc okem obemženým
pohlížel v lesa mýtinu.