V zlatého snění mihotavém svitu
jsem zabloudil zas v kraje Táboritů,
v tu zemi smutku... Balvan v lesa klínu
obracel ke mně líci Niobinu,
kukačka vstříc mi pěla v sosen chladu
bolestných dumek nekonečnou řadu
a potok starou, smutnou píseň zvonil.
V kvetoucí mech jsem těžkou hlavu sklonil
na ňadrech Tvých, má země přeubohá,
stajeným dechem, jak v blízkosti boha,
jsem naslouchal pln bázně, nepokoje,
zda bije dosud zlaté srdce Tvoje...
A zaslechl jsem... Snivá, tajůplná
se vzedmula Tvých bujných ňader vlna...
Jen dolů s čela roušku bolu sínou,
pryč s bědnou, žalnou lící Niobinou,
má zemi rodná! Třeba zrak Tvůj hnětlo
rozžaté tebou Titánovo světlo,
božího blesku žehem zachvácena,
jak slepá kněžka bohem posvěcena,
Ty státi budeš v katakombách světa
s hořící svící – a bloudící četa
vždy žehnat bude Tobě, kněžko lepá,
za světlo žhavé, které skytáš – slepá...
Hluboký spánek – mdloba dusivá,
na bedra Tvoje kdysi ulehla,
těžkého snění olověný mrak,
Tvé nivy zastřel tmavou perutí,
když v jarobujném právě ševelu
se hřály v teplých slunce paprscích.
Byl ponurý to gigantický stín
veliké dějů Tvojich tragiky,
byl příšerný to šedohlavý sup,
jenž hlodal zvolna ledví olbřima,
byl kletby dech to, děsný, otravný,
již proneslo kdys božství hněvivé
nad zemí, která v čirých temnotách
se náhle k světlu mocně vzepjala,
a s rudojasnou pravdy pochodní
i sama bořit chtěla nebesa!
Žeravým bleskem náhle zdrcena
poklesla v spánek smrti podobný – –
a výheň, z nížto jiskra sršela,
uhasla zase v šedém popeli,
jejž do všech úhlů vánek roznesl.
Ty vzbudíš se však, rodný kraji můj!
V pomněnky březích vnadná Otava,
již vzdýmá ňader vlnu bohatou
ve sladké tuchy snivém záchvatu
a zasmušilá, šumná Blanice
se probírá již z odevěkých dum
ve tmavých prazích skaboněných vrb;
Vltava svatá Tvoje rusálka
zableskla zraků třpytným démantem
jak luzná odaliska východu!
A nivou švarnou v jara ševelu,
zas květy pučí v bájné nádheře,
je šumné roje nových myšlenek
jak zlaté včelky obletají kol...
O probudíš se, rodný kraji můj!