Na Vltavy šumném prahu
nade tříští stříbropěnnou
rozvalina s horských svahů
shlíží lící skaboněnou.
Lišejníku plíseň šedá
kryje stěny obemšelé,
parůžky své plavuň bledá
po nádvoří kradmo stele.
Drozd tam píseň sladkou tlumí,
veverka se v mlází krčí
a Vltava teskně šumí
úžlabinou v kyprém smrčí.
Co tu zkázek šumných pluje
po hladině bystrotoké,
co se zlatých bájí snuje
po travině perlooké.
Kdysi v dávných věků šeru
holá tu jen skála byla,
prales hluchý beze směru,
kde jen plavá laň se kryla.
Tehdá stopu plaché zvěři
stíhal zde kdys Jodok v letu,
Jodok, haluz plná květu
v pětilistých růží keři.
Honí zde už od svítání
v doubraviny šerém klínu,
zatím se již soumrak sklání
zvolna k loži Vltavinu.
Tu na pusté bílé skále,
jež se z vodní tůně zdvihá,
netušeně, nenadále
vidina se luzná míhá.
Dívka bledá, divné krásy
– paprsk slunce na západě –
prstem zlatým pohrává si
v rusých vlásků čárné vnadě.
Vřetenko hebounkou přízí
ve dlani se zvolna plní –
oko v snivé dáli mizí
a ňádra se sladce vlní.
Kolem ní po skalní srázi,
kde mateří douška voní,
kůzlat roje bloudí v mlází
a rolničkou bravy zvoní.
V bouřné touhy rozechvění
pohlížel k ní Jodok mladý,
jak tam dumá v sladkém snění
plna něhy, plna vnady.
Jak ji slunce přísvit zlatí
světic září čílko hale,
jak zázračnou boží máti
ve Krumlovské katedrále.
Střela klesla z lovčí kuše,
štvaná laň se v houšti skryla,
ústa mládce v sladké tuše
takto tklivě ševelila:
„Sestup, drahá, ke mně dolů,
schyl se ke mně milojemně,
nakloň srdce mému bolu,
sestup, drahá, sestup ke mně!
Buď si plachou lesní vílou,
či rusalkou v mlžném hávu,
či světicí bohumilou,
skloň jen ke mně krásnou hlavu.
Vyslyš, drahá, moje lkání,
lásky žár mým šlehá lebem,
ó buď mojí do skonání,
zaklínám tě peklem, nebem.“
„Budu tvojí“ – odtušila
hlasem zvonců dívka bledá,
„velím však, by navždy byla
sídlem mým ta skála šedá.“
„Stane se, mé švarné dítě,
zítra již, má holubice,
v práci dá se na úsvitě
rabů mojich na tisíce.
‚Dívčí kámen‘ ať se zovou
čarovábné síně tvoje,
kde nádherou pohádkovou
obklopí tě pážat roje;
duch můj v taji lásky žhavé
na věky se kochat bude –
až i dávno v hrobce tmavé
setlí moje srdce chudé.“
Slyší jej a v bouřném dechu
živůtek se těsný zdvihá,
tak jak dole v divém spěchu
vlnka vlnku hravě stíhá.
Slyší jej a slzu roní,
ve dlaň bílé čílko sklání,
se rtů snivý povzdech zvoní:
„Nuž jsem tvou až do skonání!“
Věčný sen již dávno jímá
bujarého Vítkovice –
po boku mu dávno dřímá –
usměvavá krasavice;
ale kouzlo lásky žhavé
pučí v šeré hrobky klínu
a věsí své zvonce smavé
na tajemnou rozvalinu.