Kraj přede mnou jak zkamenělá báje:
kol rokle obři – balvany se věží,
leb tvrdou týčí hrdě k modru nebe,
jich pata drtí šeré hloubi taje.
Tu pilíře se v smělé hradby snoubí,
tam srázná stěna v bezdno rokle padá,
hle, skála jako sfinga obrovitá – –
div rodí div, co čarný obzor vroubí.
Mníš, starý hrad že s vrchu v údol kyne,
že města útulek tě zve a vítá,
zříš nad propastí mostu oblouk smělý,
i v klenby stinné noha tvá se šine. –
Čel skalin chladných teplou rukou svoji
hle, matka příroda se dotkla vlídně,
a v smavou měkkou zeleň vrásky skryla,
jež velikánům na skráni se rojí.
Mech důvěrně se k stěnám tulí v chladu,
chvoj temných borovic je halí v stíny,
a praporečkem svěží bříza bílá
tam vlaje na cimbuří starých hradů.
Tu pravá, božská krása ukryta je,
jak v pohádce ji na sta obrů hlídá – –
tu obdiv zmírá na rtu smrtelníka,
vždyť zbloudil v stíny ztraceného ráje.
Ticho vůkol – noc juž kráčí,
rozsvěcuje hvězdy v nebi,
hory v temné roucho halí,
lesům šepce, aby spaly.
Stopa její cestu značí
dětem – snům.
Víš. jak jsme se zahleděli
do těch krajů v snivé noci?
tam ve skalin čarné báji,
kde se steré kouzlo tají...
Listy bílých břiz se chvěly –
snily snad.
Skalní brána – vzpomeň na to
silhouettou v nebi stála,
kolem hvězdy smavým třpytem,
v ní jak v rámci obrovitém
luny plálo siné zlato
čarovně. – –
Ticho vůkol – všecko dřímá,
i ty hvězdy usínají,
ani list juž nehýbá se. –
Co těm skalám, co těm zdá se?
Snad je divná tucha jímá
věčnosti.