Z hor.

Herma Pilbauerová

Z hor.
I. I.
Kraj přede mnou jak zkamenělá báje: kol rokle obři – balvany se věží, leb tvrdou týčí hrdě k modru nebe, jich pata drtí šeré hloubi taje. Tu pilíře se v smělé hradby snoubí, tam srázná stěna v bezdno rokle padá, hle, skála jako sfinga obrovitá – – div rodí div, co čarný obzor vroubí. Mníš, starý hrad že s vrchu v údol kyne, že města útulek tě zve a vítá, zříš nad propastí mostu oblouk smělý, i v klenby stinné noha tvá se šine. – Čel skalin chladných teplou rukou svoji hle, matka příroda se dotkla vlídně, a v smavou měkkou zeleň vrásky skryla, jež velikánům na skráni se rojí. 17 Mech důvěrně se k stěnám tulí v chladu, chvoj temných borovic je halí v stíny, a praporečkem svěží bříza bílá tam vlaje na cimbuří starých hradů. Tu pravá, božská krása ukryta je, jak v pohádce ji na sta obrů hlídá – – tu obdiv zmírá na rtu smrtelníka, vždyť zbloudil v stíny ztraceného ráje. 18 II. II.
Ticho vůkol – noc juž kráčí, rozsvěcuje hvězdy v nebi, hory v temné roucho halí, lesům šepce, aby spaly. Stopa její cestu značí dětem – snům. Víš. jak jsme se zahleděli do těch krajů v snivé noci? tam ve skalin čarné báji, kde se steré kouzlo tají... Listy bílých břiz se chvěly – snily snad. Skalní brána – vzpomeň na to silhouettou v nebi stála, kolem hvězdy smavým třpytem, v ní jak v rámci obrovitém luny plálo siné zlato čarovně. – – 19 Ticho vůkol – všecko dřímá, i ty hvězdy usínají, ani list juž nehýbá se. – Co těm skalám, co těm zdá se? Snad je divná tucha jímá věčnosti. 20

Básně v knize Z duše: