Zima.

Herma Pilbauerová

Zima.
Hle, v bělostkvoucí řízu halí se naše máti země zas, svůj úsměv v mlhy závoj kryje, v něj sněhu hvězdic vetkán jas – a čelo zdobí věncem chvoje, tou smutnou zelení. A děti její, drobní ptáci, ti mlknou, tichnou jako v snách... i vlnky usínají v skoku, snad tíží je už ledu strach. A lesy – to jsou stesků zdroje nad mrtvou zelení. Vše, co dřív hrálo, pělo, žilo, to zima mraznou perutí teď kácí v hrob. – Tak mládí květy též věku urve vanutí, a života pak zmlknou boje – pod hrobu zelení. 44