Z ČESKÝCH KRAJŮ.
Nad mou hlavou jedno nebe,
v srdci jedny Čechy.
A. Heyduk.
[7]
Pozdrav Praze.
Když slunce žárné kol Tvé hrdé hlavy
svit aureoly kouzlí, Město Slávy,
mé políbení steré k Tobě letí,
a náruč otevřena ku objetí.
A za večera, v lesku jeho plachém,
kdy obetkána’s jako růží nachem,
kdy temný azur hvězdný diadém
Ti na skráň staví – cítím, v srdci mém
že tisíceré touhy pučí květ,
by miloval Tě široširý svět.
Víť každý z nás, Ty’s démant věčné krásy
leč kdy Tě kouzlem vroubí nebesa,
tu oku, které zří Tě, vlhnou řasy,
a srdce, z kamene byť – zaplesá.
[9]
Petřín.
Hrdý, krásný v dol se dívá.
Šumné roucho tisícerým
záhybem mu údy halí.
Protkalo je kouzlem sterým,
zelení a vůni květů
samo jaro v smavém letu.
Král náš Karel rukou lásky
korunu mu na skráň vstavil,
korunu to smilování,
kterou lid svůj bídy zbavil.
Zeleň laurem oplétá ji,
slunce zářné – zlato dá jí.
Čilých ptáčat píseň smavá
usedá mu v řasy šatu,
u noh jeho sladký ševel
Vltavy mu šepce v chvatu:
„Věčně pni své hrdé témě
k nebi, chraň tu Karla plémě!"
10
Dumá Petřín. Vůně květů
sny mu spřádá s písní ptačí,
a na nebe moři siném
koruna se hrdá zračí –
sluncem lásky vykouzlena,
sluncem nebe ozářena.
11
Naše výstava.
1895.
Kdys v české matky loktech dítě spalo,
jak růžné poupě v keři mile, smavě,
a matičce se o něm snilo, zdálo,
ke svého národa že vzroste slávě.
I živila je dechem lásky svojí,
je k srdci tiskla v běd i strastí roji,
jež často hrozily mu dobou zlou.
A láska matčina, ta všemohoucí,
je mysli, slov a činů pílí vroucí
hle, vypěstila v bytost velikou.
Ji ověnčila českých luhů květy,
na úběl čela vtiskla nadšení
a hlahol české mluvy vdechla v rety.
Však znáte Ji, jeť v slávy znamení
teď geniem, jenž zdobí vlasti chrám.
A z blízka, z dáli sterý krok teď chvátá,
ni moře jek mu cesty nezastaví,
a ve všech srdcích jedna touha vzňata,
12
chtí chloubu naši spatřiti ty davy,
Jí upřímný a vřelý vzdáti hold. – –
Ať zří Ji boháč v přepychu a lesku,
ať prostý muž, jenž vísky zná jen klín,
ať drotar z Trenčína sem našel stezku,
ať z Kolumbovy říše český syn:
všem zarosí se oko slzou lásky,
již v démant změní záře nadšení. –
Buď zdar Ti sterý, českých krajů dítě!
Tvé slávy zář nám zory na úsvitě
i večernice sešle zachvění.
A ve Tvém svitu, lásce, svorné práci
nechť sterý ještě vzplane český květ,
jenž nevadnoucí hojným plodem splácí
své matce – vlasti – lásky svatý vznět!
13
Vzpomínka.
1895.
Byla to vesnička rozmilá,
jak by ji pohádka uvila.
Chaloupky čisťounké odevšad
přišly se na Prahu pozeptat.
Na Prahu, matičku předrahou,
že k ní tak všechny z té duše lnou.
Přisel i kostelík stařičký
do malé slovanské vesničky.
A kdo ji uviděl jedinkrát,
musil, ten musil ji míti rád. – –
Až Tě, má vísko, čas odvane,
obraz Tvůj v duši nám zůstane.
Obraz tak věrný, tak rozmilý.
vždyť jsme Tě z lásky si uvili.
14
Silhouetta.
Večer snivý hvězdy seje
nade Prahou stověžatou.
Vltava si šoumá píseň,
českých krajů píseň zlatou...
Jako z říše kouzla, bájí
čarokrásná silhouetta
hrdých věží pne se k nebi;
zlato hvězd jim k čelu slétá.
Vidino, ty věčně krásná,
velebná ty zdobo Prahy,
koruno, jí Karlem daná.
Čechám celým skvoste drahý!
Nad tvých fiál čarnou něhou
září třpytná gloriola –
našich světců duch to velký;
k slávě svoji zemi volá.
15
V nitra tvého svaté hloubi
Karel – Otec vlasti – dřímá,
Jiří král tam svoje heslo
v hrdé klenby tvoje hřímá. –
Silhouetto – kouzelnice,
talisman ty’s země celé,
k tobě láskou, štěstím, pýchou
v ňadru bouří srdce vřelé. –
***
V siném nebi hvězdy hoří,
dřímá Praha – řeka šumí –
nad ní hrdá silhouetta
jako věčný strážce strmí.
16
Z hor.
I.
I.
Kraj přede mnou jak zkamenělá báje:
kol rokle obři – balvany se věží,
leb tvrdou týčí hrdě k modru nebe,
jich pata drtí šeré hloubi taje.
Tu pilíře se v smělé hradby snoubí,
tam srázná stěna v bezdno rokle padá,
hle, skála jako sfinga obrovitá – –
div rodí div, co čarný obzor vroubí.
Mníš, starý hrad že s vrchu v údol kyne,
že města útulek tě zve a vítá,
zříš nad propastí mostu oblouk smělý,
i v klenby stinné noha tvá se šine. –
Čel skalin chladných teplou rukou svoji
hle, matka příroda se dotkla vlídně,
a v smavou měkkou zeleň vrásky skryla,
jež velikánům na skráni se rojí.
17
Mech důvěrně se k stěnám tulí v chladu,
chvoj temných borovic je halí v stíny,
a praporečkem svěží bříza bílá
tam vlaje na cimbuří starých hradů.
Tu pravá, božská krása ukryta je,
jak v pohádce ji na sta obrů hlídá – –
tu obdiv zmírá na rtu smrtelníka,
vždyť zbloudil v stíny ztraceného ráje.
18
II.
II.
Ticho vůkol – noc juž kráčí,
rozsvěcuje hvězdy v nebi,
hory v temné roucho halí,
lesům šepce, aby spaly.
Stopa její cestu značí
dětem – snům.
Víš. jak jsme se zahleděli
do těch krajů v snivé noci?
tam ve skalin čarné báji,
kde se steré kouzlo tají...
Listy bílých břiz se chvěly –
snily snad.
Skalní brána – vzpomeň na to
silhouettou v nebi stála,
kolem hvězdy smavým třpytem,
v ní jak v rámci obrovitém
luny plálo siné zlato
čarovně. – –
19
Ticho vůkol – všecko dřímá,
i ty hvězdy usínají,
ani list juž nehýbá se. –
Co těm skalám, co těm zdá se?
Snad je divná tucha jímá
věčnosti.
20
Na Herštejně.
Ticho kol – jak mezi hroby.
Čarná klenba – zeleň stinná –
nad starými zdmi se vznáší,
zlatá třáseň slunce siná
šeré stíny rodí, plaší.
Na sta zvonků se tu houpá,
kapradiny vějíř kyne,
ostružina s květů bělí
k němým, šedým zdem se vine...
v modro letí motýl stkvělý.
Kráčím šerou sříceninou
v nádvoří. – Zdi strmí kolem,
ztrácejí se v klenbě stinné,
mluví k tobě němým bolem,
kamkoli se krok tvůj šine.
Ticho kol. – Po mechu měkkém
dlouhé stíny bloudí tmavy.
21
Teskno tu, ach teskno duši;
na mohyle staré slávy
hrob tu velký krok tvůj kruší.
Němi stáli jsme tu spolu
v dumách mysl pohrouženu;
posléz z houšti, jež tu halí
nádvoří a líbá stěnu,
v upomínku květ jsme vzali.
Tiše v údol kráčeli jsme
měkkým mechem. – V listů směsi
ztrácely se šeré stěny,
zmizly zcela. – Tam za lesy
červánky juž zaníceny.
22
Na Trhanově.
I.
I.
Budovo ty šerá, teskná,
truchlejší nad hory černé,
jež se kolem jako vlny
obrovité k nebi věší.
Zdá se mi, že nemáš klidu,
v kobkách tvých že bloudí steny,
moci tvojí zašlé stíny
prchají před nimi v hrůze.
Lípy staré v stromořadí
Kozinovu věštbu šumí:
„Lomikare, Lomikare,
na soud věčný zvu tě k Bohu!“ –
Tmí se nebe nad horami,
Čerchov mračně dolů hledí
v zámek pustý, v jeho nitru
jakby sčítal krve slzy.
23
II.
II.
Lípy snivé, obrovité – –
Co as jejich vonnou houští
táhne, o čem šepotají,
co jich šerou klenbou bloudí?
Letí jejich korunami
zkazka temná doby dávné,
sýčka hlasem straší, děsí –
každý list že chví se v hrůze. –
Neveselo v jejich stínu,
v dál, tam k horám mě to táhne;
temena jich v mracích bloudí,
svobodou však dýší svatou.
24
Na Brůdku.
Kostelík malý, nizounký
s návrší v kraj se dívá,
na místě bojů vítězných
o Čechů slávě snívá. –
Šumavské hvozdy oživly,
nepřátel husté davy
do Čech kdy vtrhly v pýše své
pokořit české hlavy.
Leč jako mračno bouřlivé,
z něhož se řítí blesky –
české tu vojsko – v čele jich
Břetislav, kníže český.
Ve zbraní třesku, lomozu,
v krvavé rose smrti
padají davy nepřátel;
česká je paže drtí. – –
25
Umlkla vřava – ztichl kraj –
hvozdy jen šumí temně,
za hory prchá nepřítel – –
Kdo chránil české plémě?
Láska to k vlasti nezdolná,
pažím co sílu skytla,
v nepřátel mraku černavém
jitřenkou zářnou svitla.
Kostelík malý, nizounký
pomník je věrných Čechů,
kteří tu vlasť svou hájili
statně do sledních vzdechů.
Kostelík malý, nizounký
v nitru svém pravdu tají:
„Netřeba bát se nepřátel
zemi – jíž láska hájí.“
26
Orlík.
Jak labuť bílá na vlnách se nese,
tak v bujné zeleni se stápíš snivě,
a v rozčeřené vlny Vltaviny
tvůj obraz čarný zírá tiše, tklivě.
Ne, nejsi labutí, jsi víla z báje,
jak zjevení se v svoje lesy díváš,
a vonné lípy, staleté jich duby
ty s výše své jak poklady si hlídáš.
Ne, ani vílou nejsi temných lesů,
ty’s orel hrdý, pyšný pod oblaky,
tak vysoko jsi rozpjal peruť bílou,
že v slunce záři tonou tvoje zraky.
Ty jako myšlénka jsi velká, smělá,
jež vzlétá nejvýš nade rmuty světa
a k nebi spěje – s hvězdami se snoubí...
Kéž v tobě na sta vzejde jich a zkvétá!
27
Rodné vísce.
Zdráv buď, drahý rodný kraji,
milá vísko plná kras,
ve smavého jara svitu
planeš kouzlem, samý jas.
Chaty tvoje nízké, bílé
jako druhdy k sobě zvou,
všude vzpomínka mě vítá,
vidím šťastnou – mladost svou. –
Z širých polí tvojich, z luhů
letí skřivan k výšinám,
hrdélko mu sotva stačí,
vždyť tu z pěvců ještě sám!
K srdci bych tě tiskla z duše,
jak tě ráda, vísko, zřím
rozkošnou v tom zlatu jara!
Sotva radost vypovím!
28
Naše hory.
Modrají se hory v dáli
jako věnec obrovitý,
z bájných kras a kouzel svitý
věky věků již jej znaly.
Modrají se hory v dáli.
Temena jich nebetyčná
koruna jak čarná, sličná,
bohové ji zemi dali.
Modrají se hory v dáli
jako vlny zkamenělé,
jako duchů řady stmělé,
již svou zemi chránit vstali. –
Jak ty hory zemi svoji
objímejme láskou vřelou,
buďme všichni stráží bdělou
jíž nic v světě neodzbrojí.
29
Mocné hory, silné paže –
z náruče té drahou zemi
vyrvat, aj, to mezi všemi
nikdo v světě nedokáže.
30
LUČNÍ KVÍTÍ.
Z čeho se umím radovat,
to po právu je moje.
V. Hálek.
[31]
Jarní.
I.
I.
Ještě němy sady, háje,
za horami písně ptačí,
a přec mi to v srdci jásá,
vonné jaro že juž kráčí.
Vlahý vánek krajem bloudí,
sněhy snímá s pole, nivy,
s oblak slunce zlato seje – –
tucha jara tvoří divy.
Stromy ještě v černém hávu,
pod ním však juž zeleň touží –
a ve hnízda opuštěná
blahy lásky sen se hrouží.
Přijde jaro – zeleň, květy,
v rodné lesy drobní ptáci,
potok vlnky zavolá si – –
jaro, jaro k nám se vrací.
33
II.
II.
Potkala jsem v kraji děcko
zlatovlasé, roztomilé,
na kadeřích stopy sněhu –
v ručce mělo květy bílé.
Nad ním v modru skřivan jásal,
slunce drahokamem plálo,
pozlatilo luhy, háje,
pozlatilo – zulíbalo.
Smavé děcko krajem spěje,
se svým ptákem v závod zpívá,
mroucí vločky v perly mění,
jak se na ně pozadívá.
Stopy jeho bělají se
vonným sněhem, plným žití...
Vždyť to samo zářné jaro –
sněženky – to jeho kvítí.
34
Jde jaro!
Jde jaro, jde, ó věřte tomu cele! –
Že dosud sníh nám kryje stráň i luh?
Že ještě vody tíží ledu pruh? –
Ó nechť si, nechť, jen věřte, věřte směle!
Sem vizte blíž v ty zářné, měkké sněhy!
Ó, není to jen mrtvá, chladná běl,
tu sněžný květ, ten jara svit juž zřel,
hle, dýchá, žije, touží plný něhy.
Jen strpení, juž tažný pták se vrací,
až jásot jeho rozletí se v svět,
tu všecku zbudí spící zeleň, květ.
Již jdou, již jdou za sněženkami ptáci.
Zas nebe modrým usměje se okem
a zlata naseje nám v luh i les,
tam potok rozpění se stříbrem kdes
a perly vetká v mech a květy skokem.
35
Jde jaro, jde; tak sněženky juž zvoní:
„Ó, zotvírejte všecka srdce v spěch!
V ta mladistvá vám sešle lásky dech,
a šediny – ty zastesknou si po ní.“
36
Píseň.
Přilétlo jaro hravé a smavé
v průvodu ptáčat, s náručí květů,
úsměv mu hraje na růžném retu,
probouzí v kraji radosti pravé.
Přilétlo jaro ve zlata svitu,
naselo písní v luhy a háje;
v potoku bystrém zurčí to, hraje,
plno v něm perel, plničko třpytu.
Také juž jásá malý můj přítel,
zpěváček kos, toť virtuos pravý,
pod okny u nás denně se staví,
dobře zná, jeho písně kdo ctitel.
Z večera, klid kdy k zemi se kloní,
tu jeho píseň k obloze letí,
jásavé trylky její jsou děti.
Slyším jen píseň – toužím jen po ní.
37
Těžko ji líčit. Tolik v ní touhy,
tolik v ní něhy, radosti, vznětu,
jaro v ní úsměv posýlá světu –
tiskne jí zemi polibek dlouhý.
Zpívej, ó zpívej, zobáčku zlatý,
jásavé, svěží ty svoje písně,
zvuky ty čarné bez žalu tísně – –
a naše žaly pomoz nám sváti!
38
V lese.
Pln je zlata, pln je vůně
dumný, snivý les,
v jeho větví stinném klínu
samá píseň dnes.
Pestrý motýl v záři slunce –
čarný drahokam –
k modru letí, jako touhy
lidské zářný klam.
Po mechu jak po koberci
kráčí stromů stín,
větve bájné arabesky
kreslí v nebe klín.
Větřík šoumá korunami
sterou divnou báj,
a ti lesní velikáni
střeží její taj.
39
Na lukách.
Lučina zlatem prokvétá,
bělá se, modrá, rudne,
motýlů, včelek zalétá
plno na květy svůdné.
Kvítí se kloní, laškuje,
veselou chasu hostí,
mušky si jakous notují
bzučivou o radosti.
Slunéčka malá na trávě,
drobná jak krůpěj rudá,
korále vzácné ukrývá
travička luční chudá.
S výšiny skřivan perličky
na smavou louku seje,
v duši mou pěvec nebeský
úsměvy štěstí leje.
40
Kouzlo lesa.
Rci, lese vábný, co jest kouzlo tvoje?
Zda hrdé kmeny k obloze se pnoucí,
zda korun šumných vonný baldachýn,
či kypré mechy v jeho stínu mroucí?
Zda temná zeleň borovice štíhlé,
či bříz a habrů listy hebké, svěží,
zda květů pestrý, bujný je to kryt,
či broučků roj, co mechem v úkryt běží?
Či ptáče plaché, na větvích co jásá,
a hnízda útulná si v stromech staví,
a perly písní seje v loubí taj?
Či pavích oček let a pospěch hravý?
Ó všecko, rci, i kámen mechem krytý,
i slunce paprsk, zlatá stínů pýcha,
i ptačí zpěv a vlnek zurčení –
to vše je mé, tím moje kouzlo dýchá.
41
Na mezi.
Na mezi rdí se slziček,
mateří doušky voní,
nad její drobnou hlavičkou
na sta se zvonků kloní.
Co je tu krásy! každý květ
života slastí dýše.
jen když to slunce zářivé
zlatým svým pérem píše. –
Večerní vánek rozhoupá
zvonky jak na klekání – –
slzička něžná, zardělá
v zeleň se k spánku sklání.
Kosa, ta perlou drobounkou
v kalíšku rudém svítí.
Stmívá se – v dáli modravé
zlaté se květy třpytí.
42
Na prahu zimy.
Ještě podzim v pestrém šatě
ztichlým lesem, sadem spěje,
a již v jeho zlatou kadeř
zima bílé sněhy seje.
V zeleni, co ještě zbyla
ze smavého léta doby,
bělá se to jako z jara,
kdy ji na sta květů zdobí.
Teskní stromy, vzpomínají...
O poupatech, písni ptačí
zdá se jim v tom bílém šatě – – –
Neúprosně zima kráčí.
43
Zima.
Hle, v bělostkvoucí řízu halí
se naše máti země zas,
svůj úsměv v mlhy závoj kryje,
v něj sněhu hvězdic vetkán jas –
a čelo zdobí věncem chvoje,
tou smutnou zelení.
A děti její, drobní ptáci,
ti mlknou, tichnou jako v snách...
i vlnky usínají v skoku,
snad tíží je už ledu strach.
A lesy – to jsou stesků zdroje
nad mrtvou zelení.
Vše, co dřív hrálo, pělo, žilo,
to zima mraznou perutí
teď kácí v hrob. – Tak mládí květy
též věku urve vanutí,
a života pak zmlknou boje –
pod hrobu zelení.
44
SNY.
Nad hroby všech upomínek
když se musí rovy klenout,
jsou vidy přece jedny oči,
kterých nelze zapomenout
J. V. Sládek.
[45]
Proč?
Proč jen ta láska, Bože můj,
proč jen v ta srdce padá,
jimž není žitím souzena,
v něž se jen žalem vkrádá!
Proč jen v ta srdce zabloudí
zářivou hvězdou nebe,
když ji hned jitro života
mrazivou rukou střebe!
Proč jen ta láska, Bože můj,
napadla v srdce moje?
Proč v ně jen slzou palčivou
vepsáno jméno – Tvoje!
47
Píseň jara.
Vysoká hrušeň v okno mi hledí
bílými jara květy,
měkkými listy povídá, šeptá,
jak staré babičky rety.
Sotva že jitro budí se v dáli,
oživne písní ptačí...
pěnkava drobná v duhovém šatě
jásá, co hrdélko stačí.
Kolikrát v žití slyšela hrušeň
opojnou píseň jara –
dithyramb lásky věčný, ach věčný!
Kdy naše hlava proň stará?!
48
V lásce.
Přišlo jaro, mladík švarný,
odkuds’ z dáli,
zelení a vonným květem
nivy halí.
Stanulo u naší chaty
před jabloní,
objalo ji, plno lásky
k ní se kloní.
Hlavičku jí zulíbalo
vřele, dlouze,
zarděla se od polibků
v snivé touze.
Přiletěli drobní ptáci
v květy vonné,
že ta jabloň zruměněná
v písních tone.
49
Jarní hlasy.
V stinném háji. – Paprsk smavý
zvědavě se v listy loudí;
„kdo tam pěje, kdo tam jásá?“
v zlaté hlavě slunce soudí.
Trylkuje to, hvízdá, zvoní,
švitoří a šeptá jemně,
cvrliká a volá v touze,
vábí, láká „pojď sem ke mně!“
Odkuds’ z dáli smutné kuku
jako klinkot zvonů padá...
Co z těch snivých písní lesa
do srdce se citů vkrádá!
Toužím výš, jak volné ptáče
vyzpívat v tom vonném háji
vše, co v duši dřímá – bouří,
touhu, co jí duše tají.
50
Písně mé by padly v lesy,
letěly by v modro nebe –
a ty všecky, všecky, všecky
opěvaly by jen – Tebe.
51
Kolibřík.
Čarovné to ptáče malé!
Hrdélko mu zlatem hraje,
hlavinka, ta plane nachem.
Vše to bájný odlesk kraje,
kolibřík kde spatřil slunce.
K letu chystá drobná křídla,
do daleka zírá, touží –
snad do lesů houšti vonné
ve snění se blaha hrouží. –
Ale život, ten mu schází.
***
Jsi jak láska bez ohlasu,
pralesů ty drahokame!
Ach, i ta má ohně, žáru,
ale štěstí sen ji klame –
života, ach, také nemá.
52
Jak ty okem zadumčivým
žalně zírá k metě svojí,
v touze křídla k letu zvedá –
ale stojí přec a stojí
stejně daleka vždy cíle.
53
Co život dal.
(Věnováno E. T.)
Své dary různé různě život – vládce –
nám v cestu světem chladnou rukou seje:
tu trní, hloží, na němž krok se chvěje,
a onde růže, co tak dýší sladce.
Co Tobě vzrostlo? Čarné lásky květy!
Jich kouzlo duši tolik blaha tvoří,
co jasných hvězd na dálném nebi boří –
snad planou láskou i ty zářné světy.
Ó, dýchej jen tu opojnou jich vůni
a líbej je, ty lásky květy smavé,
je v srdci kryj, ať časů proudy dravé
je neurvou a nezničí v své tůni.
Věz, třeba lstivé zloby trny zrádné
Tvých kroků rudou krví zbarví stopy,
jak duše Tvá se v lásky květy stopí,
vše strasti zblednou – jako hvězdy za dne.
54
Věz, třeba s očí slzy žalem vzňaté
Ti skanou v duši, ohněm nitro pálí,
v těch květů žáru zmizí Tvoje žaly,žaly
jak perly rosné v slunce záři zlaté.
Ó kryj je v srdci, lásky květy čarné,
a dýchej jen tu opojnou jich vůni,
je chraň si, chraň! Ve světa bezdné tůni
jich vzkříšení, ó věz, by bylo marné.
A bez nich život? Temnou nocí vezdy,
jež marně hledá v chmurách – svoje hvězdy.
55
Sen.
Kde prodléváš, ty zlatokřídlý sne,
jenž zářivý jsi v unavené duši
jak fénix vzlétl nad popelem dne?
Kam zaletěl jsi, kam?
Ty’s probudil, co touhou v duši spí,
ty rozdýchal jsi poupě její v květ.
Ó klamný! Teď kde tvoje peruť dlí...?
Proč odletěl jsi, proč?
Ó vrať se, vrať a hvězdou přijď mi plát,
však déle sviť, nechť srdce aspoň tuší,
co štěstí jest – jež život nechce dát.
Přijď brzy zas, ó přijď!
56
Na mezi vonné.
Na mezi vonné
co se tam nítí
mateří doušky,
drobného kvítí!
To jako v nitro,
v srdéčko mladé,
květů kdy lásky
plno se klade. –
Mnohdy však květ, co
na mezi klíčí,
nerudné kroky
zašlapou, zničí.
Jako tu lásku
rozkvetlou v duši
ušlape zloba
krutá a zkruší.
57
Srdce to mladé
smrtí pak dlouhou
vadne a hyne –
žalem a touhou,
58
Matičce.
I.
I.
V širé dáli modré hory
v posled líbá slunce vznět,
stín se loudí v šumné bory,
rosa kropí pestrý květ,
z hrdel ptáčkům zpěv se rojí
v ztichlý kraj – a v duši moji
touhy píseň zalétá.
A tam pláče a tam jásá,
zase v dálný spěje kraj,
stesk i blaho v duši střásá.
opět míjí srdce taj – –
k Tobě letí, sladká máti,
náruč Tvá jen klid mi vrátí,
s touhou co mi odlétá.
Třeba bouře duší zmítá,
třeba žalů proud a stesk,
59
náruč Tvá mě rájem vítá,
sluncem očí Tvojich lesk.
Velká láska Tvá mě chrání,
i kdy strasti srdce raní,
klidem v nitro zalétá!
60
II.
II.
Den vzešel krutý. – Co těch dáno světu!
Mně život hrozným údělem byl času.
Proč láska – největší všech lidských vznětů –
proč často tak je touhou – bez ohlasu!
Já zemřít chtěla jako ptáče v taji,
jež rosou tiše v mech a květy skane –
vždyť na sta jiných pěje v širém kraji –
ni pro mne slza v oku nezaplane.
Tu v tesknou duši zálet úsměv blaha:
Tvá, matičko, mě náruč tiskla vroucí,
mne zulíbal tak něžně ret Tvůj, drahá,
a v oku Tvém jsem zřela slzu žhoucí.
Vždyť Tebe mám, chci žít, chci žíti Tobě,
má láska krůpěj – ale Tvá toť moře,
ta věčně žije, v štěstí, v žalu době.
V ní, matičko má, utone mé hoře.
61
Matčino políbení.
Ty sladké, vroucí matky políbení,
nic v světě širém tobě rovno není,
jen ve tvém dechu pučí štěstí květy,
jen tvůj dech rodí věčné lásky vzněty.
Kdy usmívá se děcko blaženěji,
kdy štěstím větším očka se mu stkvějí,
než matička kdy políbení žhoucí
mu tiskne na rty drobné v touze vroucí! –
A mine dětství. Život volá v spěchu:
dnes úsměvem – a zítra v bouře dechu,
dnes růží květy hlavy kol Ti sklání –
a zítra trnem bolu srdce raní.
Ne pravé štěstí jest, co život skytá,
to hvězda jen, jež hasne, sotva svítá,
ne pravá láska ta, již rodí žití,
to hvězdy zář – ta nehřeje – jen svítí.
62
To dá ti svět! – Však nermuť duše svojí,
vždyť kouzlo jest, jež všecky žaly zhojí.
Jdi, matička kdy k srdci přitiskne tě,
pak co ti po všem, co ti po všem v světě!
Zas děckem budeš s tváří usměvavou,
jež k matce vztahuje svou ručku hravou,
to zlaté srdce všechen stesk ti zkrátí
a polibkem Ti šťastnou mladost vrátí.
Ó vřelé, vroucí matky políbení,
nic v světě celém tobě rovno není!
Vždyť, koho matky rtové nelíbali,
ti štěstí ani lásky nepoznali!
63
Jezero.
Jezero dřímá v hlubině lesa,
skály je střeží, ptáče tam plesá,
v hladinu zářnou krajina snivá,
nebe i slunce, luna se dívá.
Vše mě tam vítá, vše mě tam táhne
v samotu, po ní srdce mé prahne.
Zřím na ty vnady v hlubině siné,
nebe jak lesy v náruč svou vine.
V rozkoši zírám, jezero krásné,
na obraz čarný v hloubi tvé jasné;
nikdo jej nemůž’, nikdo ti vzíti,
dokud jen krůpěj v tobě se nítí.
„Což kdyby vichry lesy mi sklály?“
Nechť! Zbudou přec ti – nebe a skály;
žaloba němá budou tu státi,
až jim snad věky krásu jich vrátí. – –
Také má duše obraz si chrání,
zářivá láska nad ním se sklání;
64
poklad ten drahý nižádná světa
nevyrve z nitra zloba mi kletá.
„Což v duši teskné osudu ruka
zničí-Ii lásku, zaseje muka?“
Ó, přec v ní zbude obraz ten drahý,
láska jejž vedla přes duše prahy.
***
Jezero klidné v hlubině lasalesa,
skály je střeží, ptáče tam plesá;
kroky mé v kraj ten rády tak spějí,
vždyť mi tam nitra ohlasy znějí.
65
Jak opozděný motýl.
Jak opozděný motýl v květů víru,
by temné přespal stíny, úkryt hledá,
tak duše mil po svitu touží míru,
kdy temno stesku ani spát jí nedá.
Již opojen je rosou kvítek každý
a v sladkém tone spánku, taje dechy – –
má naděj prchá – marna touha na vždy,
je černá noc a nikde paprsk těchy. –
„Jak? temno díš?“ tak šepot kol se rojí.
„Jen k nebi vzhlédni, co tam květů plane,
jsouť věčný klid, je peruť lásky pojí,
tam duše tvá nechť s svými žaly stane.
Kdy duch tvůj vydán divé bouří zlobě,
kdy blaho tvé se suje, boří, kácí:
tu k hvězdám věčným v zbožné zaleť prosbě,
jich záře klid a mír zas duši vrací.“
66
Již soumrak tichý v kraje slét’.
Již soumrak tichý v stmělé kraje sléť.
Sad podřimuje, klid mu na skráň sedá,
drozd s písní večerní na větev sed’,
a jásot její ani spát mu nedá.
Jak hlídal by tu jarních vděků dav:
jilm košatý, v němž hnizd je – ptačích světů,
ten břízy bílé drobnolistý háv
a mocný dub s tou jemnou třásní květů.
Teď první hvězda líbá nebes báň. –
Sen jímá kraj, dech klidný zeleň vlní,
třpyt rosy kropí květů vonnou skráň –
a duši měkkou mocná touha plní.
Kdy dřímá vše, tu procitne, a v let
až v modrou dáli, hvězdami co hoří – –
jeť každá hvězda, věřte, lásky květ,
a sladko tonout v takých květů moři.
67
Vzpomínám.
I.
I.
Vzpomínám, věříš,
den co den,
i když se hroužím
v tichý sen.
Vzpomínek jako
v nebi hvězd,
jedna z nich krasší
druhé jest.
Vzpomínek, co má
květů luh,
když po něm kráčí
jara bůh.
68
II.
II.
Červená se vížka
pod horami –
daleká je cesta
mezi námi.
Zvedají se k nebi
hory černé –
vzpomínají na Tě
oči věrné.
Polibků Ti tolik
posýlají,
co tu drobní ptáci
písní znají.
69
Hvězdy.
Večer byl tichý jako sen,
na nebi bděly hvězdy jen,
plály v tom bájném safiru,
v ohromném, dálném vesmíru.
Velebně bral se zlatý vůz
odvěkou cestou, – sirius
jiskřil jak čarný drahokam.
Celé to nebe zářný klam.
Kratičká cesta ze zlata –
ale kdy jitro přichvátá,
pohasne snivý hvězdný svět,
jako když sprchne stromů květ.
Hvězdy – to lidských tužeb svit.
Všecky, ach všecky chtějí žít!
Zářivé vzejdou v duši tvou –
teskně – jak hvězdy jitrem mrou.
70
Má světnička.
Světnička malá, tak útulná, milá,
zářivá okna v ní samý květ byla;
voničky drobné a zardělé růže.
k sobě se klonily, tulily úže.
S poledne přikvapil paprslek vřelý,
zlíbal je do zlata, v touze se chvěly;
z růží – mním – sladší se linula vůně,
lákaná polibky z ruměné tůně.
Také mi v světničku napadlo zlato,
v modré té dáli co hořelo vzňato,
drobné v něm bloudily stíny mých květů
muška též mihla se veselém v letu.
Útulek malý, však okénky z dáli
obrazy vnadné mi kraje sem slaly:
veselé lučiny, černavé lesy, –
s polí sem zvučely skřivánčí plesy.
Rozkošná moje ty světničko milá,
sněhem ač země teď všecka je bílá,
stále té vidím ve květu a zlatě,
vzpomínám smavou i zářivou na tě.
71
Hudba.
Ó hudbo mocná, velká, nesmrtelná,
ty bez hranic a mezí krásy zdroji,
ó slavíku ty s orlím rozmachem,
duch v ráje letí na peruti tvojí.
Ó řeči beze slov, však této větší,
ty noci žalné hvězdo, záře ranní,
tvůj hlas i srdce z žuly budí k tluku,
tvůj jas i slzu mění v pousmání.
Ty kouzlo svaté, kouzlo všemohoucí,
ke skále pusté, Orfeus kde zpíval,
jsi stromů květ a zeleň přivábila,
i srdce skal tvůj ručej rozechvíval.
Vše: lásky něhu, však i bouře blesky
ty rodit znáš, a v matné, mrtvé paže
zas obří sílu voláš, ducha k slávě;
jen v před, jen dál, tvých křídel rozmach káže. –
***
Žij, hudbo česká, věcně v srdcích našich!
Tvá duše – píseň bouřná – píseň snivá –
72
výš vzlétni, výš, až v modro zlatých hvězd -
a sluncem buď, jež v dol se pousmívá.
Tvá něha poklid vlíbej v naše líce,
tvůj blesk nám rozněť v hrudi v sebe víru,
a z říše svojí bez hranic a mezí
nám hymnem slávy zni a hymnem míru!
73
Ve chvíli šera.
(K 60. narozeninám V. B.)
Již hasne den. Viz, západ rdí se nachem,
zář slunce zlatá líbá v posled kraj,
noc kyne z dáli ve hvězd kmitu plachém,
v les, pole, luh se klade míru taj.
Vše mlkne kolem. – Chatek na zápraží
teď hovor tichý hbitou přede nit;
ta jako déšť, jenž ducha roli vlaží,
když oslnil ji práce zářný svit. –
Tam ukryt v lípy stínu dvorek malý:
Hle, otčík starý v dítek sedí středu.
Již drahou hlavu věku sníh mu halí,
však míru záře v bodrém dřímá hledu.
Teď líbá zlatou kadeř smavých dětí,
na klín je zvedá, ke srdci je tiskne...
to jak když mladé jaro k zemi sletí,
a v sněhu bílém první zeleň tryskne.
74
A ztichly hlasy. – Otec znaven prací
ke staré hrudi bílou hlavu kloní
a ruce spíná; duch se v sněni ztrácí. –
Svit slunce shas’, zem hvězdný blankyt cloní.
Jak vroucně děti na tatíčka hledí!
ty větší s láskou v oku, malé s něhou;
viz, v klín mu kvítí daly, kolem sedí
a sladký jeho odpočinek střehou. –
Již hvězdy v modré dáli jasněj’ planou.
Slyš! krajem zvučná drozdů píseň letí,
na spící květy rosné perly kanou – –
a otec klidně dřímá v středu dětí.
75
Vánoční strom.
Ty zjeve čarný, smavý, kouzelný!
Co poesie na tvých větvích dřímá,
co sladké touhy skryto v záři tvojí!
Ba zjev tvůj stesk i žaly s duše snímá.
Kdy zahoříš, jak nebe hvězdami,
a sterým plodem větev tvoje kývá,
tu zaplane hled děcka, muže, starce...
Tenť vzpomínkami ve tvém svitu snívá.
Buď zdráv, ty strome, rajská vidino,
buď pozdraven, ty květe zimy čarný,
na všechny rety vkouzli úsměv blaha
a štěstí paprsk v duši vlíbej žárný!
76
Vánoční.
Šerým chrámem letí píseň,
píseň ze všech nejkrasší,
v její slasti zmírá tíseň,
žal i trudy zaplaší.
Všechna srdce otevírá,
do všech, do všech lásku dá,
rozkoš rodí, slzy stírá,
vánoční kdy zadudá.
V chýši chudé v jeslích dítě,
dítě božské, něžný květ,
jako slunce na úsvitě
září líbá celý svět.
Šerým chrámem píseň jásá:
„Narodil se Kristus Pán“,
s duší led i jíní střásá,
kouzlí čarný lásky stan.
77
REFLEXE.
... že nejlíp je juž v srdci hrob si sklenout,
a blaho největší na všecko zapomenout...
J. Vrchlický.
[79]
Co tobě po tom!
Co tobě po tom, velká přírodo,
že srdce lidská žaly spárem rvou,
že krutý lós jim drtí štěstí květ,
že touhám nestačí ni širý svět...
ty stejně dál svou kráčíš velebou.
Co tobě po tom, matko přírodo,
co v ňadru lidském přede báji svou,
co pučí v něm,něm jak ráje vidina,
co bouří v něm,něm jak pekel hlubina...
vždy stejně dál svou kráčíš velebou.
A každým jitrem vyjde slunce tvé,
vždy večer hvězdy seješ v cestu svou,
a luny snivé čarodějný lesk,
ten s retů tvojich vešken slíbá stesk –
a dále – dál svou kráčíš velebou.
Vždy novým jarem květy rozdýcháš,
vždy smaragd seješ smavou lučinou,
a ptačí písní hlaholí tvůj ret –
nám třeba život poslední rve květ. –
Vždy dále kráčíš – dál svou velebou.
81
Jen jednou – jednou vzplaneš soucitem
a otevřeš svou náruč mateřskou,
kdy věcný sen nám ztiší srdce tluk,
kdy v prázdno vyzní každé touhy zvuk...
A dál zas kráčíš věčnou velebou.
Což nad hrobem? Co tobě po tom je,
co trpěli, jež vzala’s v náruč svou! –
Zas slunce, hvězdy, luna září v dol,
zas jarem květy, písně, zeleň kol – – –
a věčně kráčíš dál svou velebou.
82
Skály.
(Věnováno A. S.)
Vy skály šedé, sloupy věků mocné,
co vrásek sterých zrylo vaše líce!
ba času hrot i velké v srdce vaše
se ostrý vryl! – Kdo, rcete, trpěl více?
Však žádná bouř, ni vichru diví běsi
neskláli vás. Dál hrdě pnete témě,
dál s klidem věčným na své dlíte stráži,
kde kázal Bůh vám býti hradbou země.
Ba mním, ta sporá zeleň mechu měkká
že trpkým úsměvem na tváři vaší,
že vzdorem jest, jenž rány hrdě kryje,
že květem, jenž i na mohyle raší.
Co svět je vám? Tak bídný, malicherný,
když chce vás drtit, drobty jemu dáte –
to balvany – však samy dále velky
pro zloby jed jen pohrdání máte.
Tak dobře žít. – Ne žalem k zemi klesat
nechť zášti hrot i v srdce taj nás raní,
83
jen síly víc, jak skála beze hnutí,
a roztříští se útrap vlny na ní.
Jen síly víc! Zřít v nebes hvězdnou dáli,
a země prach a rmut v tom jasu zmizí;
je zdeptá krok, je zničí síla ducha,
jíž skytá všehomíra pramen ryzí.
84
Sláva.
Je večer pozdní; chmura chmuru stíhá,
šum hbitých vln se s hlukem davů pojí,
jich Vltavy kol živá hráz se míhá,
a světel bludných kmit se v temnu rojí.
Teď bleskem k nebi letí ohně střela,
výš spěje, výš, s ní tisíc hrdel jásá,
jali roztrhnout by chtěla mračna stmělá,
tak rudým svitem hlučným břehům hlásá.
A k výšinám kdy vzlétla zachmuřeným,
tu v zářné proudy, v jisker déšť se tříští,
ten zvolna sprchá k vlnám rozčeřeným
a hasne – hasne – čeká záře příští.
Zas v nocí klínu nová střela vzňata.
Juž mraků dospěla a hvězdy krásou
tam utkvěla, jak s nebes samých vzata,
a temnu jak by chtěla býti spásou.
A rakety dál srší nové, nové,
jim bouřný jásot k nebi průvod skytá...
85
Však hasnou všecky, jako mlknou rtové...
a noci tvář i shaslé hvězdy vítá.
To jako slávy vznik a vzlet a mření!
Ta k závratné tě výši bleskem nese,
jí opojen dlíš chvíli v blaha snění –
a ve hloub tě pak zapomnění střese.
Tam jásot, lesk a záři temno skrylo –
a slávu lidskou shltí – časů dílo.
86
Žaponský motiv.
Hrstka tu klasů bohatých,
jako kdy září zlatem,
na nich dvě drobná ptáčata
s hebounkým, pestrým šatem.
Jeden z nich – malá všetečka
ve klasů houšť se boří,
do zrnek bujné úrody
zobáček chutě noří.
Druhý? Ten všecek zadumán
hlavinku něžnou kloní,
nevidí, ani neslyší,
zlatem jak klasy zvoní. –
Tak mi to právě připadá,
že také s lidmi bývá,
když jim na pouti pozemské
v ústrety štěstí kývá.
Jedni – ti štěstí uchopí,
přinutí s sebou jíti,
87
vždyť jim na cestu životem
nezlomná vůle svítí.
Druzí – ti s hlavou sklopenou
ve snách jen bloudi světem,
třeba i štěstí zářivé
v cestu jim kyne květem.
Ubozí! – stále touží jen,
hledají štěstí v dáli,
než si je v dumách vykouzlí –
pravé – jim časy svály.
88
Do památníku.
(Věnováno F. W.)
Je láska slunce zářivé,
v ní život životem,
v ní poupě v růži rozpučí,
a luh – ten květů stem.
Však večer hasne slunce svit
a v žití lásky žár.
Na nebi vzejde luny jas...
to přátelství je dar.
Má blaha na sta slunný den,
i večer štěstí své,
po žáru dne si vzpomínky –
ty zlaté hvězdy zve.
Chce země slunce zářivé,
chce snivou lunu svou.
A duše? – Vroucí lásky jas
i něhu přátelskou.
Ba často, den co nemůž’ dát,
noc vykouzlí ti snem. –
Věř, velké štěstí nebe dá
ti věrným přítelem.
89
Štěstí.
Jsi, štěstí, zrádné! v ráj nás vlákáš svůj,
by blahem spitou děsné do propastí
pak uvrhl svou oběť démon tvůj,
a stokrát větší byly její strasti!
***
Na ostrov zářný, kterýž vlnek rej
jen celuje a sladkým šumem plní,
kde ptáče ptáku velí: „Pěj, ó pěj,“
kde sterý květ a zlatý klas se vlní –
tam zaneseš nás na svých perutech.
Tam políbení tvého kouzlo, slasť,
tam vůně, zpěv a šum a záře zlatá
v sen ukolébá nás, v sen, jehož vlasť
snad sama ráje krajina je svatá.
Ó sladká chvíle na tvých perutech!
Však běda běd, kdy život volá nás!
Toť hrůzy jícen: Nade hlavou chmury,
kol hučí moře, září blesku jas,
a zrak nám děsu kalí černé stvůry. –
Je marno vše, i němé prosby vzdech.
90
A bezdné vody rodí pásmo hor,
ve hromu ranách zmírají jich steny,
a z kraje štěstí probuzený tvor –
na skálu strasti bídně uvržený;
a duší jeho letí těžký vzdech.
Tu jeho spása! Zrádné štěstí, stůj,
víc nevlákáš jej v klamnou svoji říši! –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Teď moře usíná; hrom ukryt v sluj,
a klidněji juž větru plíce dýší. –
Jen duše na své skále rodí vzdech. –
Však, co to zří? Zda neklame ji zrak?
To v člunu sirena se v květy halí...
„Já tvoje štěstí jsem, já černý mrak
a hrůzy jeho svála v temnou dáli.
Pojď v náruč mou, tam oněmí tvůj vzdech!“
A člověk? Bláhovec! Zas hluch a slep;
zas letí v náruč štěstí, v blaha moře,
a zapomněl, že ztýranou svou leb
ku černé tiskl skále, skále hoře,
kamž zanesen – na štěstí perutech.
***
Ó štěstí zrádné! V ráj nás vlákáš svůj,
by blahem spitou děsné do propasti
pak uvrhl svou oběť démon tvůj,
a stokrát větší byly její strasti!
91
Na „našem“ hřbitově.
Zas po letech tu na tvém stojím prahu!
Tak přátelsky mně zdá se jak bys kýval
z těch polí, niv a hájů v úsměvu,
a náruč snivou tiše otevíral.
Křiž starý ční jak maják v modro nebe,
kol vlnami hrob ke hrobu se vine –
v těch roztříštil se žití sterý člun...
A přec se z trosek tolik míru line!
Z nich věčnost snuje vlákno nekonečné,
ta věčnost veliká z té pídi země,
v níž pohřebila vše, co život dal.
Ten zatím k novým bojům zvedá témě. –
Ó hřbitove, rci, zkad ty klid svůj béřeš?
Či z modra nebe? z jeho slunce žáru?
či z květů vůně, zpěvu ptačího? – – –
Ne, vždyť to vše i z života je darů.
„Je zídka moje – zapomnění řekou;
vše, co ti v ňadru pláče, jásá, bouří,
92
co radostí či žalem hruď ti rve,
se na mém prahu v bezdno věčné hrouží.“ –
A ticho zas i vnitř i vně i vůkol,
i v duši padá krůpěj z Lethe řeky...
a věčnost navíjí nit bez konce
dál z kužele, jenž rodí věků věky.
93
OBSAH.
Vstup5
Z českých krajů.
Pozdrav Praze9
Petřín10
Naše výstava12
Vzpomínka14
Silhouetta15
Z hor I.17
II. 19
Na Herštejně21
Na Trhanově I.23
II. 24
Na Brůdku25
Orlík27
Rodné vísce28
Naše hory29
Luční kvítí.
Jarní I.33
II. 34
[94]
Jde jaro35
Píseň37
V lese39
Na lukách40
Kouzlo lesa41
Na mezi42
Na prahu zimy43
Zima44
Sny.
Proč?47
Píseň jara48
V lásce49
Jarní hlasy50
Kolibřík52
Co život dal54
Sen56
Na mezi vonné57
Matičce I.59
II. 61
Matčino políbení62
Jezero64
Jak opozděný motýl66
Již soumrak tichý67
Vzpomínám I.68
II. 69
Hvězdy70
Má světnička71
95
Hudba72
Ve chvíli šera74
Vánoční strom76
Vánoční77
Reflexe.
Co tobě po tom!81
Skály83
Sláva85
Žaponský motiv87
Do památníku89
Štěstí90
Na „našem“ hřbitově92
E: až; 2004
96