Matičce.

Herma Pilbauerová

Matičce.
I. I.
V širé dáli modré hory v posled líbá slunce vznět, stín se loudí v šumné bory, rosa kropí pestrý květ, z hrdel ptáčkům zpěv se rojí v ztichlý kraj – a v duši moji touhy píseň zalétá.
A tam pláče a tam jásá, zase v dálný spěje kraj, stesk i blaho v duši střásá. opět míjí srdce taj – – k Tobě letí, sladká máti, náruč Tvá jen klid mi vrátí, s touhou co mi odlétá. Třeba bouře duší zmítá, třeba žalů proud a stesk, 59 náruč Tvá mě rájem vítá, sluncem očí Tvojich lesk. Velká láska Tvá mě chrání, i kdy strasti srdce raní, klidem v nitro zalétá! 60
II. II.
Den vzešel krutý. – Co těch dáno světu! Mně život hrozným údělem byl času. Proč láska – největší všech lidských vznětů – proč často tak je touhou – bez ohlasu!
Já zemřít chtěla jako ptáče v taji, jež rosou tiše v mech a květy skane – vždyť na sta jiných pěje v širém kraji – ni pro mne slza v oku nezaplane. Tu v tesknou duši zálet úsměv blaha: Tvá, matičko, mě náruč tiskla vroucí, mne zulíbal tak něžně ret Tvůj, drahá, a v oku Tvém jsem zřela slzu žhoucí. Vždyť Tebe mám, chci žít, chci žíti Tobě, má láska krůpěj – ale Tvá toť moře, ta věčně žije, v štěstí, v žalu době. V ní, matičko má, utone mé hoře. 61