Na Herštejně.

Herma Pilbauerová

Na Herštejně.
Ticho kol – jak mezi hroby. Čarná klenba – zeleň stinná – nad starými zdmi se vznáší, zlatá třáseň slunce siná šeré stíny rodí, plaší. Na sta zvonků se tu houpá, kapradiny vějíř kyne, ostružina s květů bělí k němým, šedým zdem se vine... v modro letí motýl stkvělý. Kráčím šerou sříceninou v nádvoří. – Zdi strmí kolem, ztrácejí se v klenbě stinné, mluví k tobě němým bolem, kamkoli se krok tvůj šine. Ticho kol. – Po mechu měkkém dlouhé stíny bloudí tmavy. 21 Teskno tu, ach teskno duši; na mohyle staré slávy hrob tu velký krok tvůj kruší. Němi stáli jsme tu spolu v dumách mysl pohrouženu; posléz z houšti, jež tu halí nádvoří a líbá stěnu, v upomínku květ jsme vzali. Tiše v údol kráčeli jsme měkkým mechem. – V listů směsi ztrácely se šeré stěny, zmizly zcela. – Tam za lesy červánky juž zaníceny. 22