Jak opozděný motýl.

Herma Pilbauerová

Jak opozděný motýl.
Jak opozděný motýl v květů víru, by temné přespal stíny, úkryt hledá, tak duše mil po svitu touží míru, kdy temno stesku ani spát jí nedá. Již opojen je rosou kvítek každý a v sladkém tone spánku, taje dechy – – má naděj prchá – marna touha na vždy, je černá noc a nikde paprsk těchy. – „Jak? temno díš?“ tak šepot kol se rojí. „Jen k nebi vzhlédni, co tam květů plane, jsouť věčný klid, je peruť lásky pojí, tam duše tvá nechť s svými žaly stane. Kdy duch tvůj vydán divé bouří zlobě, kdy blaho tvé se suje, boří, kácí: tu k hvězdám věčným v zbožné zaleť prosbě, jich záře klid a mír zas duši vrací.“ 66