Má světnička.

Herma Pilbauerová

Má světnička.
Světnička malá, tak útulná, milá, zářivá okna v ní samý květ byla; voničky drobné a zardělé růže. k sobě se klonily, tulily úže. S poledne přikvapil paprslek vřelý, zlíbal je do zlata, v touze se chvěly; z růží – mním – sladší se linula vůně, lákaná polibky z ruměné tůně. Také mi v světničku napadlo zlato, v modré té dáli co hořelo vzňato, drobné v něm bloudily stíny mých květů muška též mihla se veselém v letu. Útulek malý, však okénky z dáli obrazy vnadné mi kraje sem slaly: veselé lučiny, černavé lesy, – s polí sem zvučely skřivánčí plesy. Rozkošná moje ty světničko milá, sněhem ač země teď všecka je bílá, stále té vidím ve květu a zlatě, vzpomínám smavou i zářivou na tě. 71