Štěstí.

Štěstí.
Jsi, štěstí, zrádné! v ráj nás vlákáš svůj, by blahem spitou děsné do propastí pak uvrhl svou oběť démon tvůj, a stokrát větší byly její strasti! *** Na ostrov zářný, kterýž vlnek rej jen celuje a sladkým šumem plní, kde ptáče ptáku velí: „Pěj, ó pěj,“ kde sterý květ a zlatý klas se vlní – tam zaneseš nás na svých perutech. Tam políbení tvého kouzlo, slasť, tam vůně, zpěv a šum a záře zlatá v sen ukolébá nás, v sen, jehož vlasť snad sama ráje krajina je svatá. Ó sladká chvíle na tvých perutech! Však běda běd, kdy život volá nás! Toť hrůzy jícen: Nade hlavou chmury, kol hučí moře, září blesku jas, a zrak nám děsu kalí černé stvůry. – Je marno vše, i němé prosby vzdech. 90 A bezdné vody rodí pásmo hor, ve hromu ranách zmírají jich steny, a z kraje štěstí probuzený tvor – na skálu strasti bídně uvržený; a duší jeho letí těžký vzdech. Tu jeho spása! Zrádné štěstí, stůj, víc nevlákáš jej v klamnou svoji říši! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Teď moře usíná; hrom ukryt v sluj, a klidněji juž větru plíce dýší. – Jen duše na své skále rodí vzdech. – Však, co to zří? Zda neklame ji zrak? To v člunu sirena se v květy halí... „Já tvoje štěstí jsem, já černý mrak a hrůzy jeho svála v temnou dáli. Pojď v náruč mou, tam oněmí tvůj vzdech!“ A člověk? Bláhovec! Zas hluch a slep; zas letí v náruč štěstí, v blaha moře, a zapomněl, že ztýranou svou leb ku černé tiskl skále, skále hoře, kamž zanesen – na štěstí perutech. *** Ó štěstí zrádné! V ráj nás vlákáš svůj, by blahem spitou děsné do propasti pak uvrhl svou oběť démon tvůj, a stokrát větší byly její strasti! 91