Jezero.

Jezero.
Jezero dřímá v hlubině lesa, skály je střeží, ptáče tam plesá, v hladinu zářnou krajina snivá, nebe i slunce, luna se dívá. Vše mě tam vítá, vše mě tam táhne v samotu, po ní srdce mé prahne. Zřím na ty vnady v hlubině siné, nebe jak lesy v náruč svou vine. V rozkoši zírám, jezero krásné, na obraz čarný v hloubi tvé jasné; nikdo jej nemůž’, nikdo ti vzíti, dokud jen krůpěj v tobě se nítí. „Což kdyby vichry lesy mi sklály?“ Nechť! Zbudou přec ti – nebe a skály; žaloba němá budou tu státi, až jim snad věky krásu jich vrátí. – – Také má duše obraz si chrání, zářivá láska nad ním se sklání; 64 poklad ten drahý nižádná světa nevyrve z nitra zloba mi kletá. „Což v duši teskné osudu ruka zničí-Ii lásku, zaseje muka?“ Ó, přec v ní zbude obraz ten drahý, láska jejž vedla přes duše prahy. *** Jezero klidné v hlubině lasalesa, skály je střeží, ptáče tam plesá; kroky mé v kraj ten rády tak spějí, vždyť mi tam nitra ohlasy znějí. 65