Co tobě po tom!

Co tobě po tom!
Co tobě po tom, velká přírodo, že srdce lidská žaly spárem rvou, že krutý lós jim drtí štěstí květ, že touhám nestačí ni širý svět... ty stejně dál svou kráčíš velebou. Co tobě po tom, matko přírodo, co v ňadru lidském přede báji svou, co pučí v něm,něm jak ráje vidina, co bouří v něm,něm jak pekel hlubina... vždy stejně dál svou kráčíš velebou. A každým jitrem vyjde slunce tvé, vždy večer hvězdy seješ v cestu svou, a luny snivé čarodějný lesk, ten s retů tvojich vešken slíbá stesk – a dále – dál svou kráčíš velebou. Vždy novým jarem květy rozdýcháš, vždy smaragd seješ smavou lučinou, a ptačí písní hlaholí tvůj ret – nám třeba život poslední rve květ. – Vždy dále kráčíš – dál svou velebou. 81 Jen jednou – jednou vzplaneš soucitem a otevřeš svou náruč mateřskou, kdy věcný sen nám ztiší srdce tluk, kdy v prázdno vyzní každé touhy zvuk... A dál zas kráčíš věčnou velebou. Což nad hrobem? Co tobě po tom je, co trpěli, jež vzala’s v náruč svou! – Zas slunce, hvězdy, luna září v dol, zas jarem květy, písně, zeleň kol – – – a věčně kráčíš dál svou velebou. 82