Jarní.

Herma Pilbauerová

Jarní.
I. I.
Ještě němy sady, háje, za horami písně ptačí, a přec mi to v srdci jásá, vonné jaro že juž kráčí.
Vlahý vánek krajem bloudí, sněhy snímá s pole, nivy, s oblak slunce zlato seje – – tucha jara tvoří divy. Stromy ještě v černém hávu, pod ním však juž zeleň touží – a ve hnízda opuštěná blahy lásky sen se hrouží. Přijde jaro – zeleň, květy, v rodné lesy drobní ptáci, potok vlnky zavolá si – – jaro, jaro k nám se vrací. 33
II. II.
Potkala jsem v kraji děcko zlatovlasé, roztomilé, na kadeřích stopy sněhu – v ručce mělo květy bílé.
Nad ním v modru skřivan jásal, slunce drahokamem plálo, pozlatilo luhy, háje, pozlatilo – zulíbalo. Smavé děcko krajem spěje, se svým ptákem v závod zpívá, mroucí vločky v perly mění, jak se na ně pozadívá. Stopy jeho bělají se vonným sněhem, plným žití... Vždyť to samo zářné jaro – sněženky – to jeho kvítí. 34