Naše výstava.

Herma Pilbauerová

Naše výstava. 1895.
Kdys v české matky loktech dítě spalo, jak růžné poupě v keři mile, smavě, a matičce se o něm snilo, zdálo, ke svého národa že vzroste slávě. I živila je dechem lásky svojí, je k srdci tiskla v běd i strastí roji, jež často hrozily mu dobou zlou. A láska matčina, ta všemohoucí, je mysli, slov a činů pílí vroucí hle, vypěstila v bytost velikou. Ji ověnčila českých luhů květy, na úběl čela vtiskla nadšení a hlahol české mluvy vdechla v rety. Však znáte Ji, jeť v slávy znamení teď geniem, jenž zdobí vlasti chrám. A z blízka, z dáli sterý krok teď chvátá, ni moře jek mu cesty nezastaví, a ve všech srdcích jedna touha vzňata, 12 chtí chloubu naši spatřiti ty davy, Jí upřímný a vřelý vzdáti hold. – – Ať zří Ji boháč v přepychu a lesku, ať prostý muž, jenž vísky zná jen klín, ať drotar z Trenčína sem našel stezku, ať z Kolumbovy říše český syn: všem zarosí se oko slzou lásky, již v démant změní záře nadšení. – Buď zdar Ti sterý, českých krajů dítě! Tvé slávy zář nám zory na úsvitě i večernice sešle zachvění. A ve Tvém svitu, lásce, svorné práci nechť sterý ještě vzplane český květ, jenž nevadnoucí hojným plodem splácí své matce – vlasti – lásky svatý vznět! 13