Sláva.

Sláva.
Je večer pozdní; chmura chmuru stíhá, šum hbitých vln se s hlukem davů pojí, jich Vltavy kol živá hráz se míhá, a světel bludných kmit se v temnu rojí. Teď bleskem k nebi letí ohně střela, výš spěje, výš, s ní tisíc hrdel jásá, jali roztrhnout by chtěla mračna stmělá, tak rudým svitem hlučným břehům hlásá. A k výšinám kdy vzlétla zachmuřeným, tu v zářné proudy, v jisker déšť se tříští, ten zvolna sprchá k vlnám rozčeřeným a hasne – hasne – čeká záře příští. Zas v nocí klínu nová střela vzňata. Juž mraků dospěla a hvězdy krásou tam utkvěla, jak s nebes samých vzata, a temnu jak by chtěla býti spásou. A rakety dál srší nové, nové, jim bouřný jásot k nebi průvod skytá... 85 Však hasnou všecky, jako mlknou rtové... a noci tvář i shaslé hvězdy vítá. To jako slávy vznik a vzlet a mření! Ta k závratné tě výši bleskem nese, jí opojen dlíš chvíli v blaha snění – a ve hloub tě pak zapomnění střese. Tam jásot, lesk a záři temno skrylo – a slávu lidskou shltí – časů dílo. 86