Ve chvíli šera.

Ve chvíli šera. (K 60. narozeninám V. B.)
Již hasne den. Viz, západ rdí se nachem, zář slunce zlatá líbá v posled kraj, noc kyne z dáli ve hvězd kmitu plachém, v les, pole, luh se klade míru taj. Vše mlkne kolem. – Chatek na zápraží teď hovor tichý hbitou přede nit; ta jako déšť, jenž ducha roli vlaží, když oslnil ji práce zářný svit. – Tam ukryt v lípy stínu dvorek malý: Hle, otčík starý v dítek sedí středu. Již drahou hlavu věku sníh mu halí, však míru záře v bodrém dřímá hledu. Teď líbá zlatou kadeř smavých dětí, na klín je zvedá, ke srdci je tiskne... to jak když mladé jaro k zemi sletí, a v sněhu bílém první zeleň tryskne. 74 A ztichly hlasy. – Otec znaven prací ke staré hrudi bílou hlavu kloní a ruce spíná; duch se v sněni ztrácí. – Svit slunce shas’, zem hvězdný blankyt cloní. Jak vroucně děti na tatíčka hledí! ty větší s láskou v oku, malé s něhou; viz, v klín mu kvítí daly, kolem sedí a sladký jeho odpočinek střehou. – Již hvězdy v modré dáli jasněj’ planou. Slyš! krajem zvučná drozdů píseň letí, na spící květy rosné perly kanou – – a otec klidně dřímá v středu dětí. 75