Ve chvíli šera.
(K 60. narozeninám V. B.)
Již hasne den. Viz, západ rdí se nachem,
zář slunce zlatá líbá v posled kraj,
noc kyne z dáli ve hvězd kmitu plachém,
v les, pole, luh se klade míru taj.
Vše mlkne kolem. – Chatek na zápraží
teď hovor tichý hbitou přede nit;
ta jako déšť, jenž ducha roli vlaží,
když oslnil ji práce zářný svit. –
Tam ukryt v lípy stínu dvorek malý:
Hle, otčík starý v dítek sedí středu.
Již drahou hlavu věku sníh mu halí,
však míru záře v bodrém dřímá hledu.
Teď líbá zlatou kadeř smavých dětí,
na klín je zvedá, ke srdci je tiskne...
to jak když mladé jaro k zemi sletí,
a v sněhu bílém první zeleň tryskne.
74
A ztichly hlasy. – Otec znaven prací
ke staré hrudi bílou hlavu kloní
a ruce spíná; duch se v sněni ztrácí. –
Svit slunce shas’, zem hvězdný blankyt cloní.
Jak vroucně děti na tatíčka hledí!
ty větší s láskou v oku, malé s něhou;
viz, v klín mu kvítí daly, kolem sedí
a sladký jeho odpočinek střehou. –
Již hvězdy v modré dáli jasněj’ planou.
Slyš! krajem zvučná drozdů píseň letí,
na spící květy rosné perly kanou – –
a otec klidně dřímá v středu dětí.
75