Štěstí.
Jsi, štěstí, zrádné! v ráj nás vlákáš svůj,
by blahem spitou děsné do propastí
pak uvrhl svou oběť démon tvůj,
a stokrát větší byly její strasti!
***
Na ostrov zářný, kterýž vlnek rej
jen celuje a sladkým šumem plní,
kde ptáče ptáku velí: „Pěj, ó pěj,“
kde sterý květ a zlatý klas se vlní –
tam zaneseš nás na svých perutech.
Tam políbení tvého kouzlo, slasť,
tam vůně, zpěv a šum a záře zlatá
v sen ukolébá nás, v sen, jehož vlasť
snad sama ráje krajina je svatá.
Ó sladká chvíle na tvých perutech!
Však běda běd, kdy život volá nás!
Toť hrůzy jícen: Nade hlavou chmury,
kol hučí moře, září blesku jas,
a zrak nám děsu kalí černé stvůry. –
Je marno vše, i němé prosby vzdech.
90
A bezdné vody rodí pásmo hor,
ve hromu ranách zmírají jich steny,
a z kraje štěstí probuzený tvor –
na skálu strasti bídně uvržený;
a duší jeho letí těžký vzdech.
Tu jeho spása! Zrádné štěstí, stůj,
víc nevlákáš jej v klamnou svoji říši! –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Teď moře usíná; hrom ukryt v sluj,
a klidněji juž větru plíce dýší. –
Jen duše na své skále rodí vzdech. –
Však, co to zří? Zda neklame ji zrak?
To v člunu sirena se v květy halí...
„Já tvoje štěstí jsem, já černý mrak
a hrůzy jeho svála v temnou dáli.
Pojď v náruč mou, tam oněmí tvůj vzdech!“
A člověk? Bláhovec! Zas hluch a slep;
zas letí v náruč štěstí, v blaha moře,
a zapomněl, že ztýranou svou leb
ku černé tiskl skále, skále hoře,
kamž zanesen – na štěstí perutech.
***
Ó štěstí zrádné! V ráj nás vlákáš svůj,
by blahem spitou děsné do propasti
pak uvrhl svou oběť démon tvůj,
a stokrát větší byly její strasti!
91