Matičce.
I.
I.
V širé dáli modré hory
v posled líbá slunce vznět,
stín se loudí v šumné bory,
rosa kropí pestrý květ,
z hrdel ptáčkům zpěv se rojí
v ztichlý kraj – a v duši moji
touhy píseň zalétá.
A tam pláče a tam jásá,
zase v dálný spěje kraj,
stesk i blaho v duši střásá.
opět míjí srdce taj – –
k Tobě letí, sladká máti,
náruč Tvá jen klid mi vrátí,
s touhou co mi odlétá.
Třeba bouře duší zmítá,
třeba žalů proud a stesk,
59
náruč Tvá mě rájem vítá,
sluncem očí Tvojich lesk.
Velká láska Tvá mě chrání,
i kdy strasti srdce raní,
klidem v nitro zalétá!
60
II.
II.
Den vzešel krutý. – Co těch dáno světu!
Mně život hrozným údělem byl času.
Proč láska – největší všech lidských vznětů –
proč často tak je touhou – bez ohlasu!
Já zemřít chtěla jako ptáče v taji,
jež rosou tiše v mech a květy skane –
vždyť na sta jiných pěje v širém kraji –
ni pro mne slza v oku nezaplane.
Tu v tesknou duši zálet úsměv blaha:
Tvá, matičko, mě náruč tiskla vroucí,
mne zulíbal tak něžně ret Tvůj, drahá,
a v oku Tvém jsem zřela slzu žhoucí.
Vždyť Tebe mám, chci žít, chci žíti Tobě,
má láska krůpěj – ale Tvá toť moře,
ta věčně žije, v štěstí, v žalu době.
V ní, matičko má, utone mé hoře.
61