Zas oživeny vzdušné síně řádu,
zapadlé stěny svižným kouzla vzmachem
se z rumů opět hrdě pozvedají;
v zahradách planou tmavé růže nachem
jak v Hesperidek čarovábném sadu
a pod arkádou v šeříkovém háji
zas vodomety sladce šepotají.
Kláštera dlouhé, smutné korridóry
se chvatných kroků ozývají echem,
to mnichů bledých rozptýlené sbory
cel opouštějí úkryt zasmušilý
a v oratoř se ubírají spěchem,
kam v nenadálé strastiplné chvíli
je svolal opat v bohabojnou radu,
Rugerus, opat velmocného řádu.
Již shromážděni v oratoři mniši –;
síň rozlehlá to – v nebetyčné výši
gotických kleneb obloukové křivky
se v arabeskách smělých protínají.
Příkrovem černým ověšena stěna
v znamení smutku – pod clonou se tají
malebná půda zlaté podezdívky
mosaikou pestrou zevšad ozdobena.
U vchodu mistra dlátem vytesána,
kropenka v stínu pilířů se bělá,
jak bájná ona škeble stříbroskvělá
perletí tmavou, blankytavou tkaná,
v níž svůdné rysy Venušina těla
se kdysi z mořské pěny vynořily.
Zázračná schránka – kdykoliv se schýlí
zrak ku hladině vody posvěcené,
vždy luzné zjevy míhají se na dně,
z vln obráží se malby drahocenné,
jež po stropě tu seskupeny ladně;
biblických postav roje pestré, švarné
i bledých světic líce lepotvárné,
nebeských slastí jasem oslněné. –
Dnes tváře tu jen zříti skaboněné
německých mnichů na kolenou dlících,
dnes modliteb jen tiché, teskné šumy
ševelí klenbou, na otylých lících
se obráží děs hrůzy neskonalé.
Hluboké vzdechy teskných mnichů tlumí
chorály temné, varhan zvuky duté,
jež s kůru znějí k větší boha chvále.
Jen žalost kolem... Tu se otevřely
dubové dvéře, stříbra zdobou kuté,
vedoucí z pyšné opatovy cely
a jimi vešel, oděn lesklou zbrojí,
Rugerus opat. – Krunýř šupinatý
opínal plece, obrovité údy,
pravice jeho pádná, svalovitá,
již zdobil jindy prsten safírový,
bojovnou nyní rukavicí kryta,
svírala pevně v trapném nepokoji
vášnivým stiskem jilec meče zlatý.
Obličej dlouhý, vína nachem rudý
či hněvu žárem, vizír ocelový
pokrýval zpola; chochol kropenatý
z ptačího peří na přilbě se houpal,
jež posvěcené skráně opatovy
na místě mitry dneska pokrývala;
ku baldachýnu pevným krokem stoupal
a used’ na trůn po oltáře boku,
kde v svitu hromnic vystavena plála
velebná svátost v drahokamů jasu.
Povstali mniši v úctyplném žasu
a jiskra v každém zableskla se oku,
když opat v tato promluvil k nim slova:
„Buď pokoj s vámi, v Kristu shromáždění!
jak rád bych k vám dnes volati chtěl znova
křesťanské toto, zbožné pozdravení,
jež v sobě tolik sladké těchy chová;
však sebe sladší slova konejšivá
nepokoj vnitřní nadarmo by kryla,
jež nitro naše právě rozechvívá.
Hodina smutku hrozná udeřila.
Táborských pluků roje nesčíslné
od Budějovic chvatem k nám se blíží,
za nimi bílou silnicí se plíží
vozové hradby řady hrůzyplné,
jak bájných zmoků chvosty šupinaté...
Však nechať stoupá k svěcenému valu
kacířů plémě v pekla výheň klaté,
o hradby naše, jak o Petra skálu,
pacholků českých lebka vzdorovitá
na věky jedním rozbije se rázem!
Nuž dolů tedy s tmavou roucha žíní,
pryč s hnědou kapí, směšným škapulířem,
ty růženečky babské, klokočové,
vysuňte z dlaní, odhoďte je rázem!
a střevíce ty lehké sandálové
vyzujte, škorní odějte se tvrdou;
brněním hruď si obemkněte hrdou,
ať buší zase chladným pod krunýřem
německá srdce, chrabrá, bojechtivá!
Až rozpoutá se boje vřava divá,
pavézou vaší, nedobytným hradem,
znamení kříže budiž vítězící!
Ten symból jaré, neoblomné síly,
jež rozpínala v každé strastné chvíli
nad otců našich bohabojným řádem
vždy orlí křídlo hrdě šelestící!
Ten symból oné neskonalé moci,
jež bratrům našim dálné na Půlnoci
k vítězným bojům posvětila meče,
jež zpupné rámě zrádných Polabanů
uprostřed divé, vražedlné seče
zázračným prstem náhle ochromila
a navždy zamkla zlolajná ta ústa,
co v neslýchanou Hospodina hanu
bezmála touže řečí hovořila,
jak Husitů ta rota bohopustá!“
Domluvil opat, v prudkém ruky hnutí
vytrhl z pochvy čepel blankytavý,
kde vyleptány v ocelové rmuti
výjevy z lovů, z válek divé vřavy.
Na oltář opat položil meč pádný
a šeptal nad ním slova požehnání,
co zatím kolem v mnichů šumném sboru
se ozývalo hlasné proklínání,
jež časem jenom přerval povzdech zrádný,
když temným basem s vysokého chóru
varhany „dies irae“ zazvučely.
V sesuté z pola arkýřové vížce,
podřimující na nejzazším vale
jak hnízdo ptačí na zvětralé skále,
komůrky tiché sklepení se tají.
Kotouče prachu sivé pokrývají
tabulky oken, nízké, pětihranné,
olova šedým rámcem lemované
a po visuté, rezovaté mřížce
síť vzdušnou spřádá pavučina tenká.
Klidno tu, milo, jako v lesní chýžce,
jíž hybká haluz staré borovice
přítulným prstem kývá do okénka.
Hluboké ticho, v šumném refektáři
již dávno všecky pouhasly svíce
a mniši v celách tvrdým spánkem spali.
Jen pod vížkou zde v matné luny záři
chvilkami po zdi plaché, vzdušné zjevy
snuly se, nikly v paprskové čeři
pod starých olší plazivými dřevy;
podvoje těžkých, okovaných dveří
čas ob čas jako ze sna zaskřípaly,
kdykoliv jimi jak stín mihotavý
postava vklouzla v prostor věže tmavý.
Již hostů nočních četa zasmušilá
komůrku věžní z ticha naplnila.
To mniši byli – roucho řádu hnědé
splývalo s beder, hlavu kápě kryla;
jich líce temným oblévalo svitem
jen lampy věčné světlo sinobledé,
planoucí v stropě clonou prachu krytém.
V lavicích, jež ze chrámu vyhostěny
od časů dávných zde již práchnivěly,
nábožní bratří v rozjímání dleli.
Pod nebesami ve výklenku stěny
vysoké křeslo... na něm zadumaný
mnich mladý seděl, lepé tělo skrýval
řeholní hábit hrubou žíní tkaný;
vlas zlatoplavý, jemně kadeřavý
z pod hnědé kápě bujnou vlnou splýval;
zrak ohněm háral pod klenutým čelem
a líce, mládí obemžené pelem,
vždy živým nachem do ruměna vzplály,
kdykoli lampy zákmit plápolavý
mu gloriolu zažeh’ kolem hlavy.
Michael bratr – apoštolem zvaly
jej tajemné ty českých mnichů sbory,
jež shromáždila teplou pod perutí
zde půlnoc snivá věže pod klenutí.
Ostrůvek tichý na německém moři
tu divým bouřím zoufanlivé vzdory
od dávna klade; darmo olizují
ječící vlny jeho boky skalné
jazykem tygřím, darmo proudy valné
divoké zášti o něj usilují;
ta osamělá vížka arkýřová
zde v půlnoc každou vzácné hosty chová
pod střechou svou jak bědný žebrák skromnou:
českého ducha sílu neoblomnou.
Příchozích pozdních kroky dávno stichly
a branky dvéře naposled si vzdychly;
na křesle jinoch, z dumavého snění
se probrav, takto mluvil k shromáždění:
„Den spásy vzchází, svitá, bratři, svitá!
již v nebesklonu v zlatých růží rdění,
zas čárná hvězda východní se kmitá,
k níž tíhlo kdys ve zbožném zanícení
za děckem v jeslích magů pokolení.
Žeravým bleskem od pólu v pól šlehá
nebeské zoře zákmit žhavorudý;
májovým dechem zase ovlňuje
ten český kraj náš zubožený, chudý
prorockých retů tajůplná něha,
jež v dějin šeru nad Jordánu prahem
sálala z Jana poustevnické sluje
a novokřtěnce ovívala blahem,
skrývajíc ve svém požehnaném klíně
horčičné símě věčné lidstva spásy.
Jásejte, bratři! – Teskné vaše zraky
oslní vidmo nevídané krásy,
až netušené náhle ve hodině
se Kristus zjeví opět nad oblaky
a v bouře jeku sestoupí k nám s hůry
v nebeské slávy hrdém majestátě,
s korunou zlatou, v šarlatovém šatě,
obklopen všemi andělskými kůry.
Již duhy jasem zvolna k nám se sklání
tisícileté říše požehnání.
Na horách Kristus velké hody strojí
svým věrným milým. – Jižtě odčiněna
minulých věků křivda tisícerá,
jež darmo v lítém divých vášní boji
již od století volá na nebesa
o pomstu, o krev k Hospodinu vzhůru.
Již roztrhána rouška smutku šerá,
jež lidstvu kryla víčka rozesněná;
koruna z trnů do prachu již klesá –
již střásl člověk hrůznou s beder chmuru,
jež dusila jej upírovým retem.
Zas víří šumně široširým světem
zázračná ona tajůplná hesla,
jež lidstvu v prvním jeho procitání
sudička darem do kolébky vnesla:
„Jsme bratři všickni, svobodni a volni,
Bůh, který šatí i to ptáče polní,
i chudobku tu v zasněžené pláni,
k nám ke všem stejně starou hlavu sklání.
Jsme bratři v Kristu – rovni sobě všici,
nám země krásná stejně v léno dána,
nám slovem božím žádným předepsána
hráz, která navždy dělit by nás měla
před Hospodina spravedlivou lící
prvenstvím rodu, pýchou zemských statků,
jež plíseň kazí, hnusný mol jen sžírá.
Již uzdravila skalopevná víra,
nám srdce, co tak dlouho krvácela;
již růže nachem žhavorudým plane,
ovoce lásky boží svrchované,
jež v dřevu kříže zrálo na Golgatě.
Červánky hoří... jejich ve šarlatě
si staví chuďas míruplnou chatku
ve stínu smokvy, z povrchu již země
zmizelo rabů přenešťastné plémě:
ni pán ni sluha! všecko vyrovnáno,
úroků, berní krvelačná tíha
nebude dusit lidstva pokolení – –
Již rozbřeskuje v zlaté zoře rdění
nevinny rajské slastiplné ráno,
paprsek jeho, který v lásku něhu
kolébal druhdy Adama a Evu
milostí žhavou, prostou jařma všeho,
již blyská v ňader jarobujných sněhu
a kyprou ženu, růžolící děvu
zve k lásky hodům, muže do objetí.
Tak velká hojnost srdce lidu tvého,
ó duchu svatý, dneska naplnila,
že lidstvo zase letnice své světí
a se rtů každých burácí a hřímá
jazyků Tvojich apoštolská síla!
Z daleka sem až v pošumavské bory
k nám spějí božích bojovníků sbory,
v korouhvích jejich spása naše dřímá.
Saň zhubit přišly, saň nestvůrnou, lítou,
v kláštera toho chmurných kobách skrytou,
jež od staletí vlahou krev již ssaje
ze země této čarovného kraje,
německých mnichů retem nenasytným.
Táborských polnic ve třeskutém zvuku,
v palcátů hvizdu, v divém bubnů tluku,
k nám tatáž hesla nesmrtelná hřmějí,
jež zrodila se v komůrky té stínu
a víry naší talismanem byla.
Hodina naše také udeřila –
však srdce naše radostí se chvějí.
Nuž bratří, bratrům podejme již ruku
z klášterních valů macešina klínu,
z Přemysla Němce zrádných monastýrů,
kde cizáků jen hnusná láj se rodí
a roje švarných písma bohatýrů
plamenným mečem v ráj nás doprovodí!“
Dozněla klenbou Michalova slova,
radostným šumem, hromnou bouří chvály
se rozzvučela jizba arkýřová.
Sestoupil jinoch s vysokého křesla,
jej hlučným vírem davy obepjaly
a jará páže švarných českých mnichů
jej shromážděním jásajícím nesla.
Tak mnohá ruka dotekla se v tichu,
potají roucha prorokova lemu,
v domnění blahém, v sladké tuchy klamu,
že sálá z nich táž bohorovná síla,
jež v Galileji ženu uzdravila.
Michael kynul – zmlklo shromáždění.
Odhrnul vetchou, růží tkanou clonu
a vyňal bibli; v lehkém ruky chvění
odepjal zlatou, starodávnou sponu
a vztyčil zdobnou pergaménu blánu
nad kadeřavou hlavou lepokrásnou:
„Zde naposledy vizte knihu spasnou,
jež Mojžíšovým pramenem nám byla
na poušti siré, mannou našich stanů,
jež ohnivým nám sloupem posvítila
na cestu k smavým luhům Kanaanu. –
Ji vrhám v propasť – noci ve klín stmělý,
neb nepotřebna nám již její slova,
jež na věky se písmem zlatým vryla
v učených božích ňadra bohumilá!“
Tabulky oken teskně zařinčely
červivým rámem; v listů šelestění
obrovská kniha tiše k zemi padla,
kde plížila se mrtvém po kamení
v úpatí věže ostružina svadlá.
Krvavé jitro rozbřesklo se náhle
Blanského lesa nade šumným svahem;
ve starých vrbách nad Vltavy prahem
popěvky ptačí, zasmušilé, táhlé
se ozývaly po krajině snící –
v ševelu květů, teskných předtuch plna,
šplounala v rouně pomněnkovém vlna.
„Koruny Zlaté“ pod pyšnými valy
se rozložili boží bojovníci,
prapory rudé, v bitvách vítězící,
kalicha tmavým protkávané znakem,
vesele modrým vzduchem třepetaly
nad těžkých vozů zkázonosným mrakem.
Na hradeb štítu v pestrobarvé kupě
žoldnéřů rota zevlovala tupě,
za nimi mniši v tísni neskonalé
pod střílen pažbu krčili se plaše
a rety jejich, bázní sesinalé,
šeptaly k nebi tiché otčenáše.
Tu dána hesla k líté bojů vřavě,
v Žižkových stanech bubny zavířily
a v ryku polnic – na rtech píseň hromnou –
útokem hnali střelci, pavezníci;
v pozadí v prachu oblacích se tmící
bojovné vozy řadily se hravě
na pokyn vůdců v hradbu neoblomnou.
Houfnice tlamu děsnou namířily
v klášterní fortnu hřebem okovanou,
již před úrazem něžně zacláněla
haluzí svislou, květem obsypanou
v rachotu bouře lípa osamělá.
Seč hrůzyplná – o strmých skal hranu
se dlouho, dlouho, v zoufanlivém vzdoru
tříštila českých bojovníků čela. –
Val první stečen – pod klášterní bránu
vítězně vniklo jádro chrabrých vojů
a v mocná vrata, spjatá závorami,
bušilo mlaty, cepy sekerami.
Co to? – Hle, dvéře povolily samy
a do kořán se brána otevřela.
Nádvoří čerstvým obsypáno květem
a na kolenou v libovonném stýlí
družina věrných mnichů českých dlela,
oděna v kmentu hábit sněhobílý,
zdobena palmy svěží ratolestí.
Michael v čele – rozechvěným retem
jal vítati se písma blahověstí
táborské voje, ustrnulé žasem.
„Vám, bratři!“ zvolal povýšeným hlasem,
„Koruny Zlaté klíče odevzdávám.
Nuž jménem páně, dále jenom, dále.
Jak nad hlavou já praporcem tím mávám,
tak obletá nás archy holubicí
myšlénka boží, krásná neskonale,
již dovršeno“ – – – – – – –
„Tvé zrady dílo!“ dodal náhle vzadu
hlas divou zlobou vzteku sípající
a mžikem ve hruď Michalovu mladou
Rugerus veklál ocel blankytavou.
Kles’ jinoch k zemi – zašuměla v pádu
bolestným stenem korouhvička bílá;
do kvítí padl – příval krve vroucí
mu barvil nachem roucho běloskvoucí
a čarokrásnou hlavu kadeřavou.
„Nuž, ku předu jen!“ děsně hlaholila
s výsměchem ústa opatova siná,
„dál přes mrtvolu míru apoštola,
dál přes mrtvolu nešťastného syna,
jehožto krev teď pomstu nebes volá
na hlavu otce“ – Při tom ruky vzmachem
Rugerus vyňal ze záňadří dýku
a ve lví plece rázem si ji stopil.
Jat divou hrůzou, zoufanlivým strachem,
žoldnéřů zástup rozprchl se v mžiku –
táborské voje ve vítězném ryku
kláštera síně šumně zaplavily.
Nádvoří pusto... Ze země se vzchopil
řad mnichů českých k smrti zasmušilý.
Mrtvolu chladnou bratra Michaela
mužové zase na ramena vzali,
ji nesli kolem hlasně bědujíce:
„Kdo mluvit k nám v tak sladká bude slova,
jak rety tvé k nám měkce ševelily,
kdy prorok taký povstane nám znova,
zastíněn hebkým křídlem archanděla?“ –
Zastřeli kápí mniši bledé líce,
a Michaela s pláčem pochovali,
kde arkýřová věž se v olších tměla.
Noc pozdní byla – dlažbou vylámanou
měsíce paprsk na cestu mi svítil
z křížové chodby pod klášterní branou.