Zlatá Koruna.

Zlatá Koruna.
Dům„Dům řehole, Korunou z trnů zvaný, Korunou zlatou,*) klášter bohumilý.“ Tak světu hlásá nápis zasmušilý na bílou stěnu rukou kněze psaný. Trnový věnec podivná ta slova opřádá břitkých ostnů haluzemi a pod ním dolů příšerně až k zemi, kde v prach se drobí deska mramorová, znamení kříže v matných rysech sbíhá a nad ním kalich s hostií se míhá. – Vše v troskách kolem, – kde se v blankyt pjaly, fiály, vížky filigránských tvarů, cimbuří zlatá, nebetyčné valy: teď komín trčí ku obloze sivé – ——— *) Slavný druhdy klášter, poblíž Krumlova v Jižních Čechách; v malebných troskách jeho umístěna nyní slévárna železa. [83] kde v tabernáklu pyšným nad oltářem monstrance zlatá boha kryla dříve, železo nyní v stříbroskvělém varu v kadlubech kypí. – Pustým refektářem, kde zbožných písní melodie zněla, zubatých koles hudba ozývá se, drnčivá, děsná, jak by shltit chtěla i poslední ten zákmit poesie, jenž v západního slunka růžojase nesměle ještě po rumech se plíží. Arkádou tichou, jasmínovou mříží cloněnou druhdy šlépěj chodce nyní, v bezcenném škváru ocelové rudy zaniká plaše; v římsách vzdušných síní netopýr hnízdo s večera si stele a na zahrádce pusté, osiřelé, kde bezu jenom kosmatý květ, bílý s žlutavým blínem po kamení bují, sesutý fontán v mramorové sluji přervaným vzlykem jako ze sna kvílí. *** Byl večer pozdní... Kroky moje zněly křížové chodby dlažbou vylámanou, měsíce siné paprsky se chvěly v haluzích lípy pod klášterní branou; 84 obrovských stínů u silhouetty tmavé po stěnách hrály v tísni mihotavé, okénkem fortny nizounkým se snuly a v mosaice kleneb zanikaly. Kde žulový sloup přeražený v půli ze země trčel zimným pokryt mechem, přede mnou otvor v lůně tvrdé skály se náhle zjevil. – S utajeným dechem jsem stoupal v důl po stupních spráchnivělých. Rozsáhlá klenba – kolem vlhké stěny řad sarkofágů němě rozložený, směsice uren skvostných zlatoskvělých, směsice desek z pola krytých zemí, posetých písmen chvalořečných rojem, zdobených berlou křivou, infulemi. Prelatů dávných setlelá tu těla, pokrytá mešním brokatovým krojem zde věčný spánek smrti vyspávají... Družina chmurná – posupná jich čela ve smrti ještě hněvně skaboněná, se tísní v rakvích; na lících se tají, ni hrobu klidem svatým netlumena nenávist k zemi bědné neskonale, jež kdys do svého nešťastného lůna cizáky bludné něžně přivinula, když Přemyslovec, vítěz z Kressenbruna, 85 okouzlen darem *) franských zemí krále, kláštera toho pyšné, zlaté báně vykouzlil z divé, bohopusté pláně, kde po balvanech Vltava se snula a blánských hvozdů zášer tajůplný se shlížel na dně stříbropěnné vlny. Příšerné zjevy! Srdce mé se chvělo jak lístek břízy; – darmo odvracelo se od nich v žasu chmurné oko moje: vždy pustým vírem zdvihaly se nově, jak v mlžném svitu luny na hřbitově přízraků bledých mihotavé roje. Tu zasvitla mi v temném hrobky klínu, kde na lvích tlapách rakev mramorová ven tyčila se z klenby polostínu, náhrobní desky rozervaná slova. V divokém chvatu prchly stíny charé a oči moje náhle odkouzleny řešily z plísní obemšené stěny zlatého písma hieroglyfy staré. „Rugerus abbas“... tak zněl nápis trudný „Obiit die MCDXX“... více zrak můj bludný ——— *) Dle pověsti chovala se v zlatokorunském klášteře částka trnové koruny Kristovy, již obdržel Otakar II. darem od francouzského krále Ludvíka Svatého. Klášter sám založen na oslavu vítězství Otakarova nad Maďary u Kressenbrunu. 86 vyčísti nemoh’ v pusté prachu změti a kolem slov těch hluchých, bez významu jak noční motýl kolem suché sněti se duch můj zapřed’ v dávných vidin klamu. I. I.
Zas oživeny vzdušné síně řádu, zapadlé stěny svižným kouzla vzmachem se z rumů opět hrdě pozvedají; v zahradách planou tmavé růže nachem jak v Hesperidek čarovábném sadu a pod arkádou v šeříkovém háji zas vodomety sladce šepotají. Kláštera dlouhé, smutné korridóry se chvatných kroků ozývají echem, to mnichů bledých rozptýlené sbory cel opouštějí úkryt zasmušilý a v oratoř se ubírají spěchem, kam v nenadálé strastiplné chvíli je svolal opat v bohabojnou radu, Rugerus, opat velmocného řádu. Již shromážděni v oratoři mniši –; síň rozlehlá to – v nebetyčné výši gotických kleneb obloukové křivky se v arabeskách smělých protínají. 87 Příkrovem černým ověšena stěna v znamení smutku – pod clonou se tají malebná půda zlaté podezdívky mosaikou pestrou zevšad ozdobena. U vchodu mistra dlátem vytesána, kropenka v stínu pilířů se bělá, jak bájná ona škeble stříbroskvělá perletí tmavou, blankytavou tkaná, v níž svůdné rysy Venušina těla se kdysi z mořské pěny vynořily. Zázračná schránka – kdykoliv se schýlí zrak ku hladině vody posvěcené, vždy luzné zjevy míhají se na dně, z vln obráží se malby drahocenné, jež po stropě tu seskupeny ladně; biblických postav roje pestré, švarné i bledých světic líce lepotvárné, nebeských slastí jasem oslněné. – Dnes tváře tu jen zříti skaboněné německých mnichů na kolenou dlících, dnes modliteb jen tiché, teskné šumy ševelí klenbou, na otylých lících se obráží děs hrůzy neskonalé. Hluboké vzdechy teskných mnichů tlumí chorály temné, varhan zvuky duté, jež s kůru znějí k větší boha chvále. Jen žalost kolem... Tu se otevřely 88 dubové dvéře, stříbra zdobou kuté, vedoucí z pyšné opatovy cely a jimi vešel, oděn lesklou zbrojí, Rugerus opat. – Krunýř šupinatý opínal plece, obrovité údy, pravice jeho pádná, svalovitá, již zdobil jindy prsten safírový, bojovnou nyní rukavicí kryta, svírala pevně v trapném nepokoji vášnivým stiskem jilec meče zlatý. Obličej dlouhý, vína nachem rudý či hněvu žárem, vizír ocelový pokrýval zpola; chochol kropenatý z ptačího peří na přilbě se houpal, jež posvěcené skráně opatovy na místě mitry dneska pokrývala; ku baldachýnu pevným krokem stoupal a used’ na trůn po oltáře boku, kde v svitu hromnic vystavena plála velebná svátost v drahokamů jasu. Povstali mniši v úctyplném žasu a jiskra v každém zableskla se oku, když opat v tato promluvil k nim slova: „Buď pokoj s vámi, v Kristu shromáždění! jak rád bych k vám dnes volati chtěl znova křesťanské toto, zbožné pozdravení, jež v sobě tolik sladké těchy chová; 89 však sebe sladší slova konejšivá nepokoj vnitřní nadarmo by kryla, jež nitro naše právě rozechvívá. Hodina smutku hrozná udeřila. Táborských pluků roje nesčíslné od Budějovic chvatem k nám se blíží, za nimi bílou silnicí se plíží vozové hradby řady hrůzyplné, jak bájných zmoků chvosty šupinaté... Však nechať stoupá k svěcenému valu kacířů plémě v pekla výheň klaté, o hradby naše, jak o Petra skálu, pacholků českých lebka vzdorovitá na věky jedním rozbije se rázem! Nuž dolů tedy s tmavou roucha žíní, pryč s hnědou kapí, směšným škapulířem, ty růženečky babské, klokočové, vysuňte z dlaní, odhoďte je rázem! a střevíce ty lehké sandálové vyzujte, škorní odějte se tvrdou; brněním hruď si obemkněte hrdou, ať buší zase chladným pod krunýřem německá srdce, chrabrá, bojechtivá! Až rozpoutá se boje vřava divá, pavézou vaší, nedobytným hradem, znamení kříže budiž vítězící! Ten symból jaré, neoblomné síly, 90 jež rozpínala v každé strastné chvíli nad otců našich bohabojným řádem vždy orlí křídlo hrdě šelestící! Ten symból oné neskonalé moci, jež bratrům našim dálné na Půlnoci k vítězným bojům posvětila meče, jež zpupné rámě zrádných Polabanů uprostřed divé, vražedlné seče zázračným prstem náhle ochromila a navždy zamkla zlolajná ta ústa, co v neslýchanou Hospodina hanu bezmála touže řečí hovořila, jak Husitů ta rota bohopustá!“ Domluvil opat, v prudkém ruky hnutí vytrhl z pochvy čepel blankytavý, kde vyleptány v ocelové rmuti výjevy z lovů, z válek divé vřavy. Na oltář opat položil meč pádný a šeptal nad ním slova požehnání, co zatím kolem v mnichů šumném sboru se ozývalo hlasné proklínání, jež časem jenom přerval povzdech zrádný, když temným basem s vysokého chóru varhany „dies irae“ zazvučely. 91 II. II.
V sesuté z pola arkýřové vížce, podřimující na nejzazším vale jak hnízdo ptačí na zvětralé skále, komůrky tiché sklepení se tají. Kotouče prachu sivé pokrývají tabulky oken, nízké, pětihranné, olova šedým rámcem lemované a po visuté, rezovaté mřížce síť vzdušnou spřádá pavučina tenká. Klidno tu, milo, jako v lesní chýžce, jíž hybká haluz staré borovice přítulným prstem kývá do okénka. Hluboké ticho, v šumném refektáři již dávno všecky pouhasly svíce a mniši v celách tvrdým spánkem spali. Jen pod vížkou zde v matné luny záři chvilkami po zdi plaché, vzdušné zjevy snuly se, nikly v paprskové čeři pod starých olší plazivými dřevy; podvoje těžkých, okovaných dveří čas ob čas jako ze sna zaskřípaly, kdykoliv jimi jak stín mihotavý postava vklouzla v prostor věže tmavý. Již hostů nočních četa zasmušilá 92 komůrku věžní z ticha naplnila. To mniši byli – roucho řádu hnědé splývalo s beder, hlavu kápě kryla; jich líce temným oblévalo svitem jen lampy věčné světlo sinobledé, planoucí v stropě clonou prachu krytém. V lavicích, jež ze chrámu vyhostěny od časů dávných zde již práchnivěly, nábožní bratří v rozjímání dleli. Pod nebesami ve výklenku stěny vysoké křeslo... na něm zadumaný mnich mladý seděl, lepé tělo skrýval řeholní hábit hrubou žíní tkaný; vlas zlatoplavý, jemně kadeřavý z pod hnědé kápě bujnou vlnou splýval; zrak ohněm háral pod klenutým čelem a líce, mládí obemžené pelem, vždy živým nachem do ruměna vzplály, kdykoli lampy zákmit plápolavý mu gloriolu zažeh’ kolem hlavy. Michael bratr – apoštolem zvaly jej tajemné ty českých mnichů sbory, jež shromáždila teplou pod perutí zde půlnoc snivá věže pod klenutí. Ostrůvek tichý na německém moři tu divým bouřím zoufanlivé vzdory 93 od dávna klade; darmo olizují ječící vlny jeho boky skalné jazykem tygřím, darmo proudy valné divoké zášti o něj usilují; ta osamělá vížka arkýřová zde v půlnoc každou vzácné hosty chová pod střechou svou jak bědný žebrák skromnou: českého ducha sílu neoblomnou. Příchozích pozdních kroky dávno stichly a branky dvéře naposled si vzdychly; na křesle jinoch, z dumavého snění se probrav, takto mluvil k shromáždění: „Den spásy vzchází, svitá, bratři, svitá! již v nebesklonu v zlatých růží rdění, zas čárná hvězda východní se kmitá, k níž tíhlo kdys ve zbožném zanícení za děckem v jeslích magů pokolení. Žeravým bleskem od pólu v pól šlehá nebeské zoře zákmit žhavorudý; májovým dechem zase ovlňuje ten český kraj náš zubožený, chudý prorockých retů tajůplná něha, jež v dějin šeru nad Jordánu prahem sálala z Jana poustevnické sluje a novokřtěnce ovívala blahem, skrývajíc ve svém požehnaném klíně 94 horčičné símě věčné lidstva spásy. Jásejte, bratři! – Teskné vaše zraky oslní vidmo nevídané krásy, až netušené náhle ve hodině se Kristus zjeví opět nad oblaky a v bouře jeku sestoupí k nám s hůry v nebeské slávy hrdém majestátě, s korunou zlatou, v šarlatovém šatě, obklopen všemi andělskými kůry. Již duhy jasem zvolna k nám se sklání tisícileté říše požehnání. Na horách Kristus velké hody strojí svým věrným milým. – Jižtě odčiněna minulých věků křivda tisícerá, jež darmo v lítém divých vášní boji již od století volá na nebesa o pomstu, o krev k Hospodinu vzhůru. Již roztrhána rouška smutku šerá, jež lidstvu kryla víčka rozesněná; koruna z trnů do prachu již klesá – již střásl člověk hrůznou s beder chmuru, jež dusila jej upírovým retem. Zas víří šumně široširým světem zázračná ona tajůplná hesla, jež lidstvu v prvním jeho procitání sudička darem do kolébky vnesla: „Jsme bratři všickni, svobodni a volni, 95 Bůh, který šatí i to ptáče polní, i chudobku tu v zasněžené pláni, k nám ke všem stejně starou hlavu sklání. Jsme bratři v Kristu – rovni sobě všici, nám země krásná stejně v léno dána, nám slovem božím žádným předepsána hráz, která navždy dělit by nás měla před Hospodina spravedlivou lící prvenstvím rodu, pýchou zemských statků, jež plíseň kazí, hnusný mol jen sžírá. Již uzdravila skalopevná víra, nám srdce, co tak dlouho krvácela; již růže nachem žhavorudým plane, ovoce lásky boží svrchované, jež v dřevu kříže zrálo na Golgatě. Červánky hoří... jejich ve šarlatě si staví chuďas míruplnou chatku ve stínu smokvy, z povrchu již země zmizelo rabů přenešťastné plémě: ni pán ni sluha! všecko vyrovnáno, úroků, berní krvelačná tíha nebude dusit lidstva pokolení – – Již rozbřeskuje v zlaté zoře rdění nevinny rajské slastiplné ráno, paprsek jeho, který v lásku něhu kolébal druhdy Adama a Evu 96 milostí žhavou, prostou jařma všeho, již blyská v ňader jarobujných sněhu a kyprou ženu, růžolící děvu zve k lásky hodům, muže do objetí. Tak velká hojnost srdce lidu tvého, ó duchu svatý, dneska naplnila, že lidstvo zase letnice své světí a se rtů každých burácí a hřímá jazyků Tvojich apoštolská síla! Z daleka sem až v pošumavské bory k nám spějí božích bojovníků sbory, v korouhvích jejich spása naše dřímá. Saň zhubit přišly, saň nestvůrnou, lítou, v kláštera toho chmurných kobách skrytou, jež od staletí vlahou krev již ssaje ze země této čarovného kraje, německých mnichů retem nenasytným. Táborských polnic ve třeskutém zvuku, v palcátů hvizdu, v divém bubnů tluku, k nám tatáž hesla nesmrtelná hřmějí, jež zrodila se v komůrky té stínu a víry naší talismanem byla. Hodina naše také udeřila – však srdce naše radostí se chvějí. Nuž bratří, bratrům podejme již ruku z klášterních valů macešina klínu, 97 z Přemysla Němce zrádných monastýrů, kde cizáků jen hnusná láj se rodí a roje švarných písma bohatýrů plamenným mečem v ráj nás doprovodí!“ Dozněla klenbou Michalova slova, radostným šumem, hromnou bouří chvály se rozzvučela jizba arkýřová. Sestoupil jinoch s vysokého křesla, jej hlučným vírem davy obepjaly a jará páže švarných českých mnichů jej shromážděním jásajícím nesla. Tak mnohá ruka dotekla se v tichu, potají roucha prorokova lemu, v domnění blahém, v sladké tuchy klamu, že sálá z nich táž bohorovná síla, jež v Galileji ženu uzdravila. Michael kynul – zmlklo shromáždění. Odhrnul vetchou, růží tkanou clonu a vyňal bibli; v lehkém ruky chvění odepjal zlatou, starodávnou sponu a vztyčil zdobnou pergaménu blánu nad kadeřavou hlavou lepokrásnou: „Zde naposledy vizte knihu spasnou, jež Mojžíšovým pramenem nám byla na poušti siré, mannou našich stanů, 98 jež ohnivým nám sloupem posvítila na cestu k smavým luhům Kanaanu. – Ji vrhám v propasť – noci ve klín stmělý, neb nepotřebna nám již její slova, jež na věky se písmem zlatým vryla v učených božích ňadra bohumilá!“ Tabulky oken teskně zařinčely červivým rámem; v listů šelestění obrovská kniha tiše k zemi padla, kde plížila se mrtvém po kamení v úpatí věže ostružina svadlá. III. III.
Krvavé jitro rozbřesklo se náhle Blanského lesa nade šumným svahem; ve starých vrbách nad Vltavy prahem popěvky ptačí, zasmušilé, táhlé se ozývaly po krajině snící – v ševelu květů, teskných předtuch plna, šplounala v rouně pomněnkovém vlna. „Koruny Zlaté“ pod pyšnými valy se rozložili boží bojovníci, prapory rudé, v bitvách vítězící, kalicha tmavým protkávané znakem, vesele modrým vzduchem třepetaly nad těžkých vozů zkázonosným mrakem. 99 Na hradeb štítu v pestrobarvé kupě žoldnéřů rota zevlovala tupě, za nimi mniši v tísni neskonalé pod střílen pažbu krčili se plaše a rety jejich, bázní sesinalé, šeptaly k nebi tiché otčenáše. – – – – – – – – – – – – – Tu dána hesla k líté bojů vřavě, v Žižkových stanech bubny zavířily a v ryku polnic – na rtech píseň hromnou – útokem hnali střelci, pavezníci; v pozadí v prachu oblacích se tmící bojovné vozy řadily se hravě na pokyn vůdců v hradbu neoblomnou. Houfnice tlamu děsnou namířily v klášterní fortnu hřebem okovanou, již před úrazem něžně zacláněla haluzí svislou, květem obsypanou v rachotu bouře lípa osamělá. Seč hrůzyplná – o strmých skal hranu se dlouho, dlouho, v zoufanlivém vzdoru tříštila českých bojovníků čela. – Val první stečen – pod klášterní bránu vítězně vniklo jádro chrabrých vojů a v mocná vrata, spjatá závorami, bušilo mlaty, cepy sekerami. 100 Co to? – Hle, dvéře povolily samy a do kořán se brána otevřela. Nádvoří čerstvým obsypáno květem a na kolenou v libovonném stýlí družina věrných mnichů českých dlela, oděna v kmentu hábit sněhobílý, zdobena palmy svěží ratolestí. Michael v čele – rozechvěným retem jal vítati se písma blahověstí táborské voje, ustrnulé žasem. „Vám, bratři!“ zvolal povýšeným hlasem, „Koruny Zlaté klíče odevzdávám. Nuž jménem páně, dále jenom, dále. Jak nad hlavou já praporcem tím mávám, tak obletá nás archy holubicí myšlénka boží, krásná neskonale, již dovršeno“ – – – – – – – „Tvé zrady dílo!“ dodal náhle vzadu hlas divou zlobou vzteku sípající a mžikem ve hruď Michalovu mladou Rugerus veklál ocel blankytavou. Kles’ jinoch k zemi – zašuměla v pádu bolestným stenem korouhvička bílá; do kvítí padl – příval krve vroucí mu barvil nachem roucho běloskvoucí a čarokrásnou hlavu kadeřavou. 101 „Nuž, ku předu jen!“ děsně hlaholila s výsměchem ústa opatova siná, „dál přes mrtvolu míru apoštola, dál přes mrtvolu nešťastného syna, jehožto krev teď pomstu nebes volá na hlavu otce“ – Při tom ruky vzmachem Rugerus vyňal ze záňadří dýku a ve lví plece rázem si ji stopil. Jat divou hrůzou, zoufanlivým strachem, žoldnéřů zástup rozprchl se v mžiku – táborské voje ve vítězném ryku kláštera síně šumně zaplavily. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Nádvoří pusto... Ze země se vzchopil řad mnichů českých k smrti zasmušilý. Mrtvolu chladnou bratra Michaela mužové zase na ramena vzali, ji nesli kolem hlasně bědujíce: „Kdo mluvit k nám v tak sladká bude slova, jak rety tvé k nám měkce ševelily, kdy prorok taký povstane nám znova, zastíněn hebkým křídlem archanděla?“ – – – – – – – – – – – – – 102 Zastřeli kápí mniši bledé líce, a Michaela s pláčem pochovali, kde arkýřová věž se v olších tměla. *** Noc pozdní byla – dlažbou vylámanou měsíce paprsk na cestu mi svítil z křížové chodby pod klášterní branou. 103