Císař.

Císař.
Byl jednou císař, mocný pán a vládce zemí spanilých, ten divnou touhou kdys byl jat projíždět říše otců svých. Zavítal v města, dědiny, neminul palác, bídnou chýž, až křížem krážem probrázdil celičkou zbožných předků říš. 67 Družina jeho reptala zmírajíc nudou, znavením – tu nenadále octla se pod chmurným státním vězením. Rezavým klíčem otevřel skřípavá vrata do kořán, šedivou hlavu k zemi až skláněje, starý kastelán. Pak vířilo to v starých zdech, byl bujný ples a hostina, až svorně pod stůl ulehli císař i jeho družina. Tu počal náhle divný sen císaři kolem víček hrát, zdálo se mu, že spočívá v kamenném lůně kazamat. Na hlavu voda kanula s vězení klenby děravé, až mozkem starým k šílení bolesti chvěly žeravé. Hnout nemoh’ nohou přikutou, ve tmavém bahně utkvělou, a marně plašil krysy hlod v temnotách rukou nesmělou. 68 Prudčeji krůpěj srčela jak žhavé na skráň olovo, vždy divěj vbodal ostrý zub se v bílé tělo královo. I prahnul žízní žhavý ret – již lykal vlastní krve nach a plakal, sténal, šílil král v divokých sevřen hlubinách. Tu se tmavého sklepení skulinou stropu znenáhla svezla se krůpěj bohatá na ústa jeho vyprahlá. Jak v čarodějném dotknutí ustanul náhle žízně pal, byla to – slza vězňova, jenž v sousedství tam zaplakal. Procitl císař – klusal dál, ubledlý k smrti, zasmušen; družina s hlavou svěšenou snad měla také divný sen! – 69