Na moři.

Otakar Mokrý

Na moři.
Když vlny s chvatem šíleným do písku bily hučíce, a s věncem řasy zeleným drobounkých mušlí tisíce, oděných v bělo milostně, vrhaly k břehům zpěněným, až stříbrem vše se zalesklo na pláni širé, široké: nikdy jsem plakat neslyšel tak usedavě žalostně, tím dojemněji pláč ten zněl, že propasti se zastesklo, tak nekonečné, hluboké! Když laškovitých rybek roj se řadil k tanci rozmarně a krab, oblečen v divný kroj, se ukláněl jim pitvorně, i nemotorný mořský ďas, ucítiv v ploutvích nepokoj, se šklebil v tůni nedvorně, když lastur četa v hnízdě řas 30 usedla vážně do kruhu v paprscích záříc nad duhu; když racka bědný nářek stich’ a pěna bílá jako sníh rozmarným smíchem šuměla: nikdy jsem smát se neslyšel tak vášnivě, tak z divoka, tím ohnivěji smích ten zněl, že pustá pláň jimjím zvučela, tak bezstarostná, široká!