Miramare.

Otakar Mokrý

Miramare.
Adrií švarnou, slunným jasem tkanou, můj člunek plynul tiše v poledne, hleděl jsem snivě, kterak s vesel kanou akvamarinu kapky prohledné; jak sladce dřímá nekonečnost sklenná a procitá zas v něžném pohnutí, když plachta bílá větrem odchýlená pohladí vlnu v plachém mihnutí. Na vonném břehu ve vln kolísání jsem přistál v stínu mezi cyprysy, kde Miramare do Adrie sklání ubledlých tváří smutné obrysy, 28 kde oleandrů klenbou růžovatou k modrému nebi trčí pinie, kde oliv zášer hrůzou mrazí svatou, než granátů nach líce polije. Před zrakem se mi v tajeplném chvění míhaly tropů květy krvavé, a v ucho báji stoletého snění mi všeptlo vzkvetlé právě agave. Stín Afrodity s laškovitou lící smutečním florem fontán obestřel, když bludných křídel polet šelestící jak hedváb šatu v křoví zašustěl. Zahleděl jsem se do zrcadla moře, když Miramare němé, bezhlasné, sepjaté v smutek, nekonečné hoře hroužilo do vln líce překrásné; když cimbuří mu slunce lemovalo západu nachem pestře ruměným, princezně mrtvé se mi podobalo pod zlaté rakve víkem skleněným. 29