Báj Tater.

Otakar Mokrý

Báj Tater.
Na štítu Tater šedý mrak se houpá a rosí jejich krásnou, sněžnou hlavu, v úvalu pleso v smaragdovém hávu, po vlnách jeho vlahý větřík stoupá. Hluboké ticho šedé stráně svírá, jen svišťů mladé, opuštěné chasy kol znějí časem pronikavé hlasy, pak v hluchých skalách vše zas poumírá. Jen časem ptáček ve smutné ty kraje zalétá, z hrdla těžké tiskne steny, zobáček noří v povrch vody sklený a prchá, dech ve zpěvných prsou taje. Tatry se k spánku zvolna ukládají, z hrudi se dere utajené lkání, to vodopády v dáli šepotají, jichž proudy v propasť bezednou se sklání. Tam nad Lomnicí bledá luna vzchází a zlatou sítí skály obestírá, ze hloubi pleso perly jasné hází, jež ruka větrů tajemná si sbírá. 72 A větřík tichý nad hladinou vlaje a láká dávnou, tajemnou tu báji, jež od věků se ve hlubinách tají, by oživila kouzlem svým ty kraje. Hle! skála jedna bránu otevírá, tajemný průvod jí se z lůna sbírá. I tichnou dokola již stráně, bory, když strážců hor těch svaté kráčí sbory. Postavy vážné ve bělostném šatu, přes tváře jejich mnohé letly časy, vsypavše sněhu na sporé jich vlasy sklopily k šíjím hlavu jejich svatu. K jezeru sešly posvátné ty sbory a rtové, jež se dosud žalem chvěly, tam k písni velebné se otevřely, i pějí tajemné ty Tater chóry: O zašlých věcech pějí, kde ty hory ve slavném ještě majestátu stály, kdy volny byly ještě tyto skály a tam, kde rodné, modré šumí bory, lid volný bloudil, zpíval na svobodě; kdy na posvátném, bájném na Krivani nezlomen lesklý Slavie trůn stával, kolem do kola oni, věrní mani a nad ním Perun mlatem těžkým mával vztek, úskok vraha drtě ve zárodě; kdy místo zvuků pout a pláče, lkání vonná se oběť k horám těmto nesla, 73 se slávských retů libé znělo smání a svatá víra v bohy nepoklesla. O bídě pějí, v níž lid této země teď hořké slzy nevolníka stírá, a opuštěn jak Indů štvané plémě v horách těch zvolna smutně odumírá... A zase pějí, že se jasná zoře tam nad Lomnicí hrdě pozaleskne, v úsměch se změní Slovákovo hoře a konec bude bídě jeho teskné. Po stráních píseň rozervaných těká a zpět se zase ohlasem k nim vrací, pak mrtvých divých skalisek se leká a v hluchých slujích opuštěna ztrácí. *** Tajemný průvod v skály zašel šedé, všude zas prázdno – líce luny bledé jen v jezeře se udiveně zhlíží, po jehož vlnách větérek se plíží. A Tatry těžký sen svůj dále snějí, jim vodopády v dáli píseň pějí. 74
Básně v knize Básně:
  1. Tvůj život celý – píseň byla tklivá
  2. O staré fontáně.
  3. Princezna.
  4. Na poušti.
  5. Pohádka.
  6. Věštba.
  7. Bílá děva.
  8. V hlubině.
  9. Zlatá nit.
  10. V říši stínů.
  11. U moře.
  12. Miramare.
  13. Na moři.
  14. V lagunách.
  15. Pohřeb na lagunách.
  16. Na dómě Milánském.
  17. Dívka z Panamy.
  18. Na hřbitově M. Miniato.
  19. Pod balkonem.
  20. Addio!
  21. Cestou.
  22. Na Gardském jezeře.
  23. V Meranu.
  24. K severu.
  25. Vzpomínky.
  26. Druhý květ.
  27. Z duše.
  28. Topol.
  29. Smutno mi...
  30. Podzimní píseň.
  31. Ukolébavka.
  32. Má poesie.
  33. Ty opouštíš mne.
  34. Ó nehleď v tvář mi...
  35. Z nitra.
  36. Slečně P.
  37. Z hlubin.
  38. Císař.
  39. Tribun lidu.
  40. Báj Tater.
  41. Zlatý kámen.
  42. Slovinsku.
  43. Zlatá Koruna.
  44. Husův kámen.
  45. Dívčí kámen.
  46. Pan Jindřich Strážský.
  47. 6. července 1415.
  48. Černé jezero.