Báj Tater.
Na štítu Tater šedý mrak se houpá
a rosí jejich krásnou, sněžnou hlavu,
v úvalu pleso v smaragdovém hávu,
po vlnách jeho vlahý větřík stoupá.
Hluboké ticho šedé stráně svírá,
jen svišťů mladé, opuštěné chasy
kol znějí časem pronikavé hlasy,
pak v hluchých skalách vše zas poumírá.
Jen časem ptáček ve smutné ty kraje
zalétá, z hrdla těžké tiskne steny,
zobáček noří v povrch vody sklený
a prchá, dech ve zpěvných prsou taje.
Tatry se k spánku zvolna ukládají,
z hrudi se dere utajené lkání,
to vodopády v dáli šepotají,
jichž proudy v propasť bezednou se sklání.
Tam nad Lomnicí bledá luna vzchází
a zlatou sítí skály obestírá,
ze hloubi pleso perly jasné hází,
jež ruka větrů tajemná si sbírá.
72
A větřík tichý nad hladinou vlaje
a láká dávnou, tajemnou tu báji,
jež od věků se ve hlubinách tají,
by oživila kouzlem svým ty kraje.
Hle! skála jedna bránu otevírá,
tajemný průvod jí se z lůna sbírá.
I tichnou dokola již stráně, bory,
když strážců hor těch svaté kráčí sbory.
Postavy vážné ve bělostném šatu,
přes tváře jejich mnohé letly časy,
vsypavše sněhu na sporé jich vlasy
sklopily k šíjím hlavu jejich svatu.
K jezeru sešly posvátné ty sbory
a rtové, jež se dosud žalem chvěly,
tam k písni velebné se otevřely,
i pějí tajemné ty Tater chóry:
O zašlých věcech pějí, kde ty hory
ve slavném ještě majestátu stály,
kdy volny byly ještě tyto skály
a tam, kde rodné, modré šumí bory,
lid volný bloudil, zpíval na svobodě;
kdy na posvátném, bájném na Krivani
nezlomen lesklý Slavie trůn stával,
kolem do kola oni, věrní mani
a nad ním Perun mlatem těžkým mával
vztek, úskok vraha drtě ve zárodě;
kdy místo zvuků pout a pláče, lkání
vonná se oběť k horám těmto nesla,
73
se slávských retů libé znělo smání
a svatá víra v bohy nepoklesla.
O bídě pějí, v níž lid této země
teď hořké slzy nevolníka stírá,
a opuštěn jak Indů štvané plémě
v horách těch zvolna smutně odumírá...
A zase pějí, že se jasná zoře
tam nad Lomnicí hrdě pozaleskne,
v úsměch se změní Slovákovo hoře
a konec bude bídě jeho teskné.
Po stráních píseň rozervaných těká
a zpět se zase ohlasem k nim vrací,
pak mrtvých divých skalisek se leká
a v hluchých slujích opuštěna ztrácí.
***
Tajemný průvod v skály zašel šedé,
všude zas prázdno – líce luny bledé
jen v jezeře se udiveně zhlíží,
po jehož vlnách větérek se plíží.
A Tatry těžký sen svůj dále snějí,
jim vodopády v dáli píseň pějí.
74