POHÁDKY
[9]
1872–1875
[10]
O staré fontáně.
V hlubokém lese fontána
omšená, drsná, zvětralá
z daleka hlučným plískotem
mi pozdravení vzkázala.
Tam rudý řeřáb hroznů krev
do modré vlny potápěl,
prastaré sosny šerý stín
se na klikaté vlně chvěl;
a netýkavka útlounká
skleněné ručky spínala,
když kapka v bujném poskoku
jí žlutý kvítek stínala.
Já s kamennou jsem Najadkou
nachýlil k vodám hlavu svou,
již malin větev úlisně
trnovou spjala korunou.
[11]
Nadarmo pískal do škeble
pitvorný Triton, starý druh,
mé oči navždy vbodly se
v blankytné vlny čarokruh. –
V modravé tůni hledal jsem
nadšení mladistvého nach,
jak norec zluzen zábleskem
předrahý korál v hlubinách.
Slzavým zrakem stíhal jsem
snů prchlých dávný nepokoj,
jak starý vodník v spoustě vod
drobounkých rybek zlatý roj.
Své duše dětství hledal jsem,
ztracenou mládí nevinu,
jak rusovlasý králevič
ve vodách snící Undinu.
Má duše náhle zaprahla
po jarobujném objetí,
jak roztoužená rusalka
po mladé, krásné oběti.
A čekal jsem – ach! dlouhý čas,
a hleděl jsem – ach! v pouhé nic,
vždy zřel jsem v staré fontáně
jen smutnou, bledou – vlastní líc.
12
Princezna.
V zakletém zámku dřímá
princezna spanilá,
diadém kolem skrání
jí růže ovila.
Po síních v pusté směsi
spí její družina,
a trní kolem sloupů
své rámě opíná.
V zakletém zámku dřímá
princezna krásný sen,
bílá jí dmou se prsa
a ret je rozechvěn.
O zlatých včelkách sní tam,
o křídlech motýlích,
jak vějou lásky něhu
na růžích unylých.
13
O mladém princi sní tam
a blouzní rozchvělá,
že políbil ji v ústa,
že vstala zardělá. –
*
I v duši mojí dřímá
myšlénka vznešená,
a v reji divých vášní
má víčka přimčená.
Myšlénka krásná dřímá
mi v trnech ve hrudi,
však sní tak těžce, temně,
že se víc nezbudí!
14
Na poušti.
Kdys naklonil jsem sprahlý ret
pod hnědých vlásků lem
a v ouško děví růžové
zvěst divnou všeptnul jsem:
„Na jihu žhavých písčinách
se náhle stají dech,
když pluje vzduchem oasa
v čarovných přeludech.
I velbloud na smrt uštvaný
své svaly napíná,
kde s hluchým býlím v smaragdu
zaniká písčina.
Tam na šeptavý vodomet
se stele palmy stín
a snivá děva ulehá
pod listů baldachýn.
15
Když bílé ňádro v oddechu
se jemně zachvívá
a mlhotkaný mušelín
lehýnce odvívá;
když na rtech zpola přimčených
ševelí sladký sten:
tu znenadání přikrádá
se nejluznější sen,
a jemněj vždy a ztichounka
zrak snící zastírá, –
co zatím ssaje teplou krev
ret siný upíra.“
Zas naklonil jsem sprahlý ret
pod hnědých vlásků lem:
„Sni sladce jen ten žití sen,
vždyť vše je přeludem.“
16
Pohádka.
Bojácně jsem uzavřel se
v tichou chatu duše svojí,
hřál jsem se na ohni písní
v družných skřítků smavém roji.
Jednou jasně plápolala
světlem okének má chatka,
když tu náhle zaklepala
slabá ruka na má vrátka.
„Otevři mi, bledý hochu,
zima skřehlým tělem třese,
jsem jak stéblo plné jíní,
které vítr plání nese.
Otevři mi, bledý hochu,
já jsem mocná kouzelnice,
budeš-li mít slitování,
dám ti darů na tisíce.
Nachem žhavým, neprchavým
líc ti zbarvím v čarování,
budeš vesel, smutný hochu,
budeš blažen do skonání!“
17
Otevřel jsem celý zmámen
chaloupky své dvířka malá –
příšera ta – běda žití! –
divoce se zachechtala.
Chaloupka má sesula se,
na široké pusté pláni
sám jsem zůstal osiřelý,
bez útěchy do skonání.
Věštba.
Duše má kdys tiše vhledla
ve snu v jizby okénka,
když tam zlatá vlákna předla
sudička do vřeténka.
Když zlehýnka schylovala
ku kolébce svrasklou líc,
a nad děckem šepotala
chmurných věšteb na tisíc:
„Šťastno buď – jak racek v bouři,
když na rahno usedne,
než jej vlna s divým jekem
spláchne v tůně bezedné.
18
Šťastno buď – jak veveřice
na posledním poskoku,
než jí kule netušená
zaryje se do boku.
Šťastno buď – jak hvězda bledá
v dobrodružném kolotu,
než ji strhne s mléčné dráhy
ruka boží v temnotu!“
Šeptala dál, měkce, hebce,
chmurných bájí na tisíc,
hled’ jsem blíže – na kolébce
zřel jsem – vlastní děckou líc.
19
Bílá děvaděva.
Bílou děvu zřel jsem kdysi
v čárných vidin duhojase,
k mému loži tichotiše
krokem ze sna plížila se.
Oko její plápolalo,
vášnivý ret smíchem zvonil,
vrkoč vonných, tmavých vlasů
bledé líce moje clonil.
Hlava výhní žhavou plála,
tepna bila v divém tlukutluku,
když mi měkce ovíjela
kolem šíje bílou ruku.
Shasnul paprsk – mrákotami
tísnily se předtuch roje,
že to ruka bílé děvy,
co zatlačí – oči moje.
20
V hlubině.
Kdo okem báje hledne
hluboko do moře,
ten uzří život lepší,
než tady nahoře.
Tam vodních panen sbory
ve vlnách šplounají
a zlatých rybek roje
je v ústa líbají.
Tam vodník starý dřímá,
má bradu zelenou,
a zlaté slunko dívá
se klenbou skleněnou.
Tam vodní panna na klín
cizince přivine,
když vlhké jeho tělo
jí k nohám připlyne.
Až vrak můj v moři žití
se zvolna potopí,
snad vodní panny v náruč
mne také uchopí!
21
Zlatá nit.
Když jsem co děcko v hradě
se v snění ponořil,
měl každý kámen ústa
a se mnou hovořil.
Jen stará jedle větví
jim mlčet kynula
a stínem svým mne k sobě
milostně vinula.
Pak šeptala mi báje
o věže klenutí,
že tam komůrka tichá,
bez ruchu, bez hnutí.
V té kolovrátek vrčí
a zlaté vřeteno,
ze zlatých nití klubko
má děva spředeno.
22
Až zlá sudička přijde,
přestřihne zlatou nit,
usne panenka krásná
a bude věčně snít. –
Když nyní smuten bloudím
po hradu nádvoří,
již žádný kámen více
se mnou nehovoří.
Umlkly jedle dumy,
snad nechce promluvit,
že komůrku již přišla
sudička navštívit.
U konce snů mých vlákno,
strhla se zlatá nit,
však já budu i v hrobě
o své panence snít!
23
V říši stínů.
Až kráčet budu v bájné říši stínů
po břehu řeky pláčem zvučící,
usednu v loďky vetchou skořepinu,
utkvělou na dně černou kotvicí.
Odevzdám peníz, který v mrtvou ruku
mně pozůstalí vtiskli druhové,
přívozník dumný, v slabém vesla tluku,
od břehu se mnou tiše odplove.
Po louce, kde květ asfodelu svítí,
stín, chodit budu s hlavou svěšenou,
co nemohl jsem v bouřném víru žití,
snad myšlénku tam dosním vznešenou.
Myšlénku krásnou... Až pak Tvůj stín zvolna
po loďce vrátké za mnou připluje,
pak pravdou bude, co hruď snila bolná,
že srdce lidské věčně miluje.
24
ITALSKÉ ZVUKY
[25]
1876–1877
[26]
U moře.
Na břehu moře siného
jsem uleh’ laurů pod keře,
když teplý vánek zadýchal
v jich lesklé, vonné kadeře.
Hloub oděla se v drahokam
jak odaliska východní,
ji v lože zlaté provázel
řad rudých nebes pochodní.
Šum teskný, jako ze sna sten,
zavzníval dálným sklepením,
vln bílá ňádra dmula se,
vroubena stříbra třepením.
Vln šplíchot – srdce bouřný ruch
a slza spadla do moře,
zaplál jsem láskou divokou
k té přenesmírné prostoře.
[27]
Nad snící moře hladinou
vyplula hvězda bludice
a hledla zrakem slzavým
do čárných světel směsice.
Vln šplíchot – světla prudký kmit
a hvězda spadla do moře;
zaplála láskou divokou
k té přenesmírné prostoře.
Miramare.
Adrií švarnou, slunným jasem tkanou,
můj člunek plynul tiše v poledne,
hleděl jsem snivě, kterak s vesel kanou
akvamarinu kapky prohledné;
jak sladce dřímá nekonečnost sklenná
a procitá zas v něžném pohnutí,
když plachta bílá větrem odchýlená
pohladí vlnu v plachém mihnutí.
Na vonném břehu ve vln kolísání
jsem přistál v stínu mezi cyprysy,
kde Miramare do Adrie sklání
ubledlých tváří smutné obrysy,
28
kde oleandrů klenbou růžovatou
k modrému nebi trčí pinie,
kde oliv zášer hrůzou mrazí svatou,
než granátů nach líce polije.
Před zrakem se mi v tajeplném chvění
míhaly tropů květy krvavé,
a v ucho báji stoletého snění
mi všeptlo vzkvetlé právě agave.
Stín Afrodity s laškovitou lící
smutečním florem fontán obestřel,
když bludných křídel polet šelestící
jak hedváb šatu v křoví zašustěl.
Zahleděl jsem se do zrcadla moře,
když Miramare němé, bezhlasné,
sepjaté v smutek, nekonečné hoře
hroužilo do vln líce překrásné;
když cimbuří mu slunce lemovalo
západu nachem pestře ruměným,
princezně mrtvé se mi podobalo
pod zlaté rakve víkem skleněným.
29
Na moři.
Když vlny s chvatem šíleným
do písku bily hučíce,
a s věncem řasy zeleným
drobounkých mušlí tisíce,
oděných v bělo milostně,
vrhaly k břehům zpěněným,
až stříbrem vše se zalesklo
na pláni širé, široké:
nikdy jsem plakat neslyšel
tak usedavě žalostně,
tím dojemněji pláč ten zněl,
že propasti se zastesklo,
tak nekonečné, hluboké!
Když laškovitých rybek roj
se řadil k tanci rozmarně
a krab, oblečen v divný kroj,
se ukláněl jim pitvorně,
i nemotorný mořský ďas,
ucítiv v ploutvích nepokoj,
se šklebil v tůni nedvorně,
když lastur četa v hnízdě řas
30
usedla vážně do kruhu
v paprscích záříc nad duhu;
když racka bědný nářek stich’
a pěna bílá jako sníh
rozmarným smíchem šuměla:
nikdy jsem smát se neslyšel
tak vášnivě, tak z divoka,
tím ohnivěji smích ten zněl,
že pustá pláň jimjím zvučela,
tak bezstarostná, široká!
V lagunách.
Snivý cinkot mandoliny
ssaje vlna unylá,
s arkýře se plachým stínem
chýlí hebká mantila.
Hedváb šustí – temnou clonou
kývá ruka bělostná,
přes mramor se perly zvukem
snují slova milostná.
31
Srší jiskrou blyskotavou,
kanou v duši rozňatou
jako s vesla zlaté kapky
ve lagunu hvězdnatou.
Má gondole – černá rakev,
clona – příkrov spuchřelý,
a vln šplíchot – mluva ze sna
těch, co dávno zemřeli.
ZhavéŽhavé moře výspy Lidu
líbá vášní neskojnou,
v mrtvém vedru akácie
sní tam vůní opojnou.
Hvězdy sypou žhavé jiskry
na Rialta zimný práh,
na němž švarná Venécie
dříme jako na marách.
Mrtva... spí bez diademu –
zpěv můj v lagun jezeře
slétá kvítkem imortelky
jí ve vlhké kadeře.
32
Pohřeb na lagunách.
Poledne dusné zdřímlo na laguně
v hlubokou spánku siestu,
od Lidu táhla magnolií vůně
ve žhavých vánků šelestu.
V uliček těsných šumném mravenisku
ruch divé vřavy shasínal
a lazzarone v chladu vodotrysků
s popěvkem na rtech usínal.
Kráčel jsem znaven v pestré mosaice
po osamělé piazze,
kde shlížely své staré, svrasklé líce
v lagunách dožů paláce.
Holubů chmura z arkád obemšených
se před mým krokem zdvíhala,
a kolem dómu bání olověných
se v šumném reji míhala.
Lev Marka obzor slunný, nedohledný
kamenným křídlem protínal,
v pozadí smutný, skaboněný, bědný
„most vzdechů“ oblouk rozpínal.
33
Upjal jsem oko v palác zasmušilý
Canale grande na vlnách,
před nímž se barek tlumy hromadily,
oděny v rudý smutku nach.
Gondole svižné tu i tam se mihly,
jak mušky vlny zrcadlem,
ku sloupům pestře malovaným tíhly,
v průčelí plísní zapadlém.
Do kořán dvéře náhle otevřeny –
v smutečních písní hlaholu,
mužové tmaví ve člun ověnčený
mladistvou kladli mrtvolu.
Odvážel Charon švarnou signorinu;
pod víkem rakve zlacené
jsem zahled’ čelo vínkem rozmarinu
a hyacintu zdobené.
Pod zimné líce perleťovým krovem
plamenný korál dokvítal,
a tmavý vlas na čele mramorovém
se v bujný vrkoč rozplítal.
Dřímala spjata bílých růží věncem –
na ňadrech ruce skříženy; –
na prstu skvěl se ještě pod růžencem
prstének snubní zlacený...
34
Bohatá slza chvěla se mi v oku,
když v dusném dýmu hromnicí
mizela volně k výspám Malamoccu,
lagunou v slunci zářící.
Když gondole již v dálce pohltily
modravé mlhy obzoru,
hledal jsem ještě dlouhou, dlouhou chvíli
překrásnou mrtvou signoru.
A bylo mi, jak zas bych s bohem dával
čarovné lesklé vidině,
jak duši svou bych celou pochovával
s ní v smutných lagun hlubině.
Na dómě Milánském.
Můj krok se plížil zmírajícím zvukem
po metropole klenbách bělostných,
v ňadrech se chvělo srdce bouřným tlukem
a zraky bodal vížek sněžný pych.
Byl jsem jak ptáče chudé od severu,
tíhnoucí v jeseň k pískům poledním,
jež sedá, hynouc v pouti beze směru,
na pyramidy stupni posledním.
35
Zhřížil jsem oko v propast přenesmírnou,
paprsky slunce ze všad spředenou,
a zíral v ráje, v zemi bájnou, žírnou,
větvicí lauru v skráních věnčenou.
Zlomená křídla svaté poesie
se k bujným letům znova vzepjala,
a dávno shaslá písní melodie
divokou hudbou v duši zahrála.
Můj duch se nesl na paprsku bledém
v daleký obzor, mlhou ovátý,
kde zářil Montblanc blankytovým ledem,
jak blesku obrys v mracích klikatý.
S obláčkem bílým, mihotavým stínem,
slet’ v rozvlněný nivy zlatý klas,
a sedal znaven v pološeru siném,
kde réva pjala zlatohnědý vlas –
Procit’ jsem zvolna... Ve palčivém žáru
ulice města výhní sálaly,
fontány šumné starodávných tvarů
v uvadlém kvítí teskně plískaly.
Uhasl paprsk – ve modravém šeru
již kleslo slunce v alpských loží sníh,
zas ptáče bludné, chudé od severu
jsem tíhnul v domov z krajů poledních.
36
Dívka z Panamy.
V katedrale florentinské,
v mausoleu věků slavných,
těká duch jak bludná muška
v deskách kronik starodávných.
Oko bloudí po mosaice,
krok umírá na kamení,
od nímž duchů celá řada
čeká zbožně na vzkříšení.
Němé sochy v nedohledno
ztrácejí se arkádami,
jako sloupy bílé mlhy
večerními nad vodami.
Duch můj vířil v divém reji
v kole mrtvých velikánů,
dýchal písní čarodějnou
teplý život do balvanů.
Tu na bílém sarkofágu
z těžkých záslon baldachýnu
zasvitla mi bledá socha
v klenby šerém polostínu.
37
Zlatý nápis tajně šeptal
uvadlými pod palmami,
že tu krásná dívka dříme
z dálných krajů od Panamy.
Zbloudila sem Nereidka
z vln tichého oceánu,
zbloudila do Westminsteru
chladných jihu velikánů.
Dříme tu tak tichotiše,
jak v kolébce snové mladí,
víko rakve mramorové
ohnivý žár srdce chladí.
O sarkofág zasmušilý
palčivé jsem opřel čelo,
a ve sluch mi na tisíce
divných bájí zašumělo.
Zřel jsem žlutý pantoflíček
krušit mušle v písku žhavém,
tritoni na hřívách vlny
líbali jej šumným davem.
Pod kloboučku širou střechu,
spjatou ve blankytnou pásku,
koketný stín slunce kladl
černou na zrak polomasku.
38
Zlatých vlasů prsténcové
hráli si na čárnou duhu,
jak paprsky vodometu
v štíhlých palem polokruhu.
Zřel jsem svítit černé oko
v aksamítu dlouhé řasy,
jak v pagodě orientu
démant modly divné krásy. –
Procit’ jsem u sarkofágu
při západním slunce jasu,
jak u hrobu za svítání
z půlnočního hodokvasu.
Dřímej dále, Nereidko,
dosni zde své luzné mládí,
než ti víko mramorové
ohnivý žár srdce schladí.
Snil jsem za tě krátkou chvíli
a chtěl bych tu věčně spáti;
jdu zas dál, jak plachý paprsk,
co ti chladnou rakev zlatí.
39
Na hřbitově M. Miniato.
Na Miniatském hřbitově,
v paláci mrtvých z mramoru,
uzřel jsem – poutník z daleka –
překrásnou, mladou signoru.
Postavu štíhlou upínal
šat běloskvoucí, kmentový
v čarovných, měkkých záhybech,
jak stesán dlátem Canovy.
Ze zraků jiskry sršely,
jak z tmavých větví pinie,
když paprsk slunce žeravý
korunu chmurnou proryje. –
Škoda, že byl to – v pomník vryt
jen obraz její milostný,
škoda, že kryl již signoru
mramoru kámen bělostný.
Mně zdálo se, že houpá se
utkána ze snů přehebce
ve větvích vrby truchlící,
jak na visuté kolébce.
40
I myslil jsem, že touhy bouř
mi srdce v ňadrech rozdrtí; –
signoro ach! jste koketou
ukrutnou ještě po smrti...
Pod balkonem.
Sen z jihu.
Milostnou vůní jižní sad
mne kdysi zulíbal,
nade mnou palmy peřesté
vějíř se kolíbal.
Umlkal kolem ptactva sten
i větve v šelestu,
a se mnou v mušek bzukotu
sad dřímal siestu.
Má hlava těžká skláněla
se k prsům níž a níž,
tu oko náhle zbloudilo
na balkon v révy mříž.
Sladinký šelest – rozevlál
se hebký zlatý vlas,
a v okně šerém zasvitnul
bělostných lící jas.
41
Jediný pohled v polosnu,
lehýnký vzdech a sten
a sepjal těžká víčka má
kouzelným thyrsem sen.
Mně zdálo se, že plížím se
v tuch sladkých záchvatu
po zlatotkaných kobercích
v odlehlou komnatu.
Zvonivým smíchem jde mi vstříc
třešňový svůdný ret,
má hlava k nožkám poklesá
na měkký taburet.
Jak otrok snědý, vysmahlý,
jejž zrodil Hindostan,
vějířem s lící odvívám
horkého vzduchu van.
Aloe dýmá – myrrhy kouř
v mrak houstne modravý;
Danain šumí zlatý déšť – – –
vodomet plískavý – – – – – –
Tu hebkým palmy vějířem
jsem procit’, probuzen,
než co mi sneslo na víčka
tak čarovábný sen?
42
Ó paní! tmavých vašich brv
jen jedno pohnutí,
a rtíků něžných, růžových
jen jedno – zívnutí...
Addio!
Modravým horstvem Apenin
jsem kdysi smuten jel,
když ve okénku omženém
déšť s vichrem burácel.
Žlutavý Rheno v útesích
vzlykavým pláčem lkal,
keř akacie sedraný
břeh šerý lemoval.
U cesty v pustém rokytí
sklíčený starý fík
mi kynul rukou vrásčitou
a zmizel v okamžik.
Tu ustal náhle divý let...
okénkem vyhled’ jsem
děvčátko bledé k povozu
přistouplo s ovocem.
43
Rozžatých světel rudojas
truchlivě shasínal
a mlhy šedý, zimný mrak
jí čílko opínal.
Hned za hlavou se tísnil mi
osmahlých rukou dav,
však každý chtěl jen kupovat
hedvábných vlasů háv.
Addio! mih’ se naposled
okénkem bílý šat,
addio! bionda addio!
to znělo odevšad.
Bionda! skryj si zlatý vlas,
ať déšť ho nezrosí,
chvěješ se mlhou zimavou,
jak v Arnu rákosí.
Má rusovlásko, s bohem buď,
ujíždím smuten dál –
kdož za to, že jsem v severu
už srdce zanechal.
44
Cestou.
Z daleké pouti rozteskněn
jsem navracel se k Veroně;
kol pusto, jenom luny svit
v okénka hrál si zásloně.
Na duši mou se hebounce
snášeli snové spanilí,
jak na keř květem zavátý
se pestří chýlí motýli.
Má víčka snění obemklo
a z reje vidin zlehýnka
hedvábným křídlem vyplula
tak mnohá, vábná vzpomínka.
Přede mnou v bájné nádheře
zas město stálo plné krás,
Firence čárná, zastřena
v růžové mlhy duhojas;
zas krok můj v písku usínal
na bludných stezkách v Boboli,
a z Miniata šuměly
smuteční vstříc mi topoly.
45
Zas přede mnou se šeřily
Palazza Pitti balkony,
kde plál mi hvězdou východní
zrak Murillovy madonny.
Ten bledých lící lepý tvar,
ten vlasů přísvit modravý,
ta úběl pleti průsvitná,
dech něhy žhavý, sálavý.
Ten dlouhé řasy tmavý stín,
ti rtové sladce přimčení,
ten dumný čela majestát
mne roztoužily k šílení...
Pozdvih’ jsem hlavu – v pozadí
polštářů hebkých ze klína
se vynořil mi luzný zjev,
jak čarolesklá vidina.
Dívčina krásná – zlatý vlas
opřádal šerý polostín,
postavu štíhlou hedbáv kryl
a bledé líce mušelín.
Ten tmavých zraků vlhký žár,
to bouřné ňader vlnění,
ten úsměv na rtech ztrnulý
mne roztoužily k šílení.
46
I myslil jsem, že madonna
tajemnou silou zázraku
za vděk mé zbožné vzpomínky
se sama snesla s oblaků.
Na Gardském jezeře.
Žeravých blesků běsné burácení
mne stihlo siných na vlnách,
nad plachtou racků divé znělo pění,
v stožáru chvěl se strážných ohňů nach.
Má loďka bědná žalostivě stená
v šílený vlny hodokvas,
jak dívčí oběť, kvítím ověnčená,
chystaná šelmám lítým na pospas.
Zoufalé Ave ve lanoví zmírá
a plavců chví se kolena,
modravý žeh – zas tma pekelná, sirá
a hromu v skalách hluchá ozvěna.
Mně jenom hvězda svítí blyskotavá
a hledí klidně ve pláň pěnivou,
paprsek její – ruka děcka hravá,
jež hladí hřívu tygra hněvivou.
47
Vzpomínka Tvá to, mlžné ve dálavě,
nevinná jak Tvých dětských očí pal,
jak duše toho, jenž ve bouře vřavě
v rybářském člunu v Genezaret spal.
V Meranu.
Památce zvěčnělé matky.
I.
I.
Bledé květy šustí
tmavých keřů davem,
jako bílé růže
mrtvých vlasů hávem.
Granátové zvonce
dusnou vůni roní,
plná růže k zemi
těžkou hlavu kloní.
Jedna slza skrápí
všecky bájné květy,
jedním stenem zvučí
všecky vodomety.
Luzné sochy v lících
s jednou vráskou bolu
a hřbitovní vůně
v každém dříme stvolu.
48
II.
II.
Kde v kameni bílém
plazivě se vine,
jak po mrtvých skráních
snítka routy siné.
Kde rév haluz spjata,
jak by věčně lkala,
tam mne duše táhla,
by se vyplakala.
Na cest křižovatce
v husté trávy lemu
šumně dolů sprchal
paprsk vodojemu.
Jako shaslé oko
vody blankyt tmavý,
v něm – myšlénka mrtvá
kámen zelenavý.
Pod omšenou skalou
z temné sluje z důla
labutí se četa
poznenáhlu snula.
49
Bílá křídla teskně
vzduchem ševelila –
četa plula ke mně,
pak se zamyslila.
Zpěvným nitrem náhle
chvělo tiché lkání –
i ta bludná labuť
vzpomínala na ni.
K severu.
Ve záchvatu touhy žhavé
pospíchal jsem v slunný jih,
kde jsou rty tak sladce smavé,
oko, vlas jak eben tmavé
a na ňadrech padlý sníh;
kde i s nebes modré sluje
sálá vášeň divoká
a moře si oddychuje
v líném spánku z hluboka.
Kde oranže v tmavém listí
hoří zlatem šarlatu,
horký vítr jemně svistí
v rudém květu granátu;
50
kde laguna přiodívá
plísní staré paláce,
gondola se vlnou kývá,
lazaron se v slunci zhřívá
na vymřelé piazze.
Kde kol sochy bledolící
břečtan závoj opřádá,
kde se pýří růže snící
a v citronech při měsíci
šumí snivá kaskáda;
kde u věčném bacchanálu
plynou chvíle života
a duch v rudém vína palu
bludičkou se mihotá.
Nuže s bohem! Krok můj vrátký
zpět se plíží bez směru,
jako čáp, když musí zpátky
na visuté hnízdo chatky
mlhavého severu;
kde se teskně k zemi sklání
olověná nebesa,
měsíc kreslí v siné pláni
zimavý stín pralesa.
Kde vlna v břeh pomněnkový
bije snivým šplíchotem,
51
kde se chví list osykový,
pisklata se v olšin křoví
ozývají tikotem;
kde nad loučí podřimuje
v chýžích nouze, klopota,
jíž kukačka odměřuje
trapné chvíle života.
Ohled’ jsem se naposledy
v jižní luhy plné krás,
svatojanských mušek bledý
roj se plížil mými sledy,
odíval je v duhojas;
pak se vznesl z vlhké trávy
drahou lesklou, vířivou,
rozpínal mi kolem hlavy
gloriolu jiskřivou.
52
Vzpomínky.
K družným prsům v roztoužení
kloním čelo zachmuřené,
a vzpomínky tiše kráčí
v duši sněním obestřené.
Slyším zase šumět moře,
plné pláče, plné vzlyku,
jak zoufalým ňadrem stená
v šedých skalisk těsném šiku.
Slyším ples a bujnou vřavu,
tance vír a kastanětu,
z lůna hájů citronových
teskný plískot vodometů;
před zrakem se v mlžné dáli
ve snu oliv přísvit šeří
a bílý květ oranžový
snáší se mi do kadeří.
53
Chladím skráně rozžhavené
v trávě vlhké pod pinií
a usínám v hudbě větrů
pod kvetoucí magnolií...
Zatím z družných prsou žhavý
vzdech na čelo moje vane,
a potají do kadeří
z věrných očí slza kane. – –
54
RŮZNÉ MOTIVY
[55]
1874–1882
[56]
Druhý květ.
Mé dětství bylo strůmek štíhlý,
oděný v květu padlý sníh,
v korunu včelky, sny mé, tíhly,
pták zlatý zpíval na větvích.
Jednou jsem procit’ ze snů děcka,
strom šuměl smutně větvemi,
jablka jeho zlatá všecka
střesena plála po zemi.
Zas květem větve osypané –
tím druhým květem v podletí,
na němž jen chvilkou ptáče stane
a beze zpěvu odletí.
Roj včel ho míjí zamyšlený,
již prázdný kalich nehledá,
jak na květ jíním vykouzlený
si motýl hravý nesedá.
[57]
Můj strom nadarmo větví kvílí,
jablka bouř již nestřese,
a brzy lupen květu bílý
podzimní vítr roznese.
Z duše.
V mé duši bylo jako v celi mnicha,
již hustý břečtan mříží oplítal,
kam k libodechům vůně hyacintů
smuteční motýl zmaten zavítal.
V dumavých písních v teskných elegiích
jsem črtal věrně každý plachý sen,
jak mnich klášterní příběh starodávný
na kronik bílý píše pergamén.
A když jsem zaslech’ snivý cinkot zvonců
mladistvé lásky dálnou ozvěnu,
kreslil jsem rukou třesoucí se bolem
růžovou počáteční písmenu.
Až přijde večer, duch můj k odpočinku
ustele sobě v dumách truchlivých,
jak v šedé vížce zbožně po klekání
si k spánku rakev odestýlá mnich.
58
Topol.
Samoten bloudím silnicí
topolů zpustlou alejí
a z rozplakaných haluzí
podivné dumy šumějí.
Ve obemšenou kmene hruď
je lidské srdce vyryto,
zimavou plísní k neznání
do kola kolem přikryto.
A starý topol zadumán
třaslavou klestí šelestí,
a lístků mladá družina
naslouchá jeho pověsti.
Choulí se k sobě blíž a blíž
ti lístečkové zvědavízvědaví,
já na kmen ucho přikládám,
slyším, že o mně vypráví.
Jen ustaň, starý brachu můj,
sic uvěřím sám bájím tvým,
že je to vlastní srdce mé,
co kryješ mechem mrazivým.
59
Smutno mi....mi...
Smutno mi jak za jeseni
na sežloutlých, mhavých luzích,
nad nimiž se popelavý
havran vznáší v těsných kruzích.
Sotva stály první sněhy,
již mé jaro odletěloodletělo,
a přec ještě tolik písní
v haluzích mých nedoznělo.
Podzimní píseň.
Duše moje – hnízdo ptačí
topolové na větvici
při každičkém zavanutí
tesklivě se tetelící.
Mrazivé je lůno její,
beze zpěvu, bez nadšení –
opuštěné, dumající
o teple a sladkém pění.
60
Hnízdo ptačí – pusté, prázdné,
pavučinou opředené,
kolem něhož větve trčí
k nebes klenbě olověné.
V koruně to teskně šumí,
v dřeni hlodá bez ustání
jako v hlavě, jako v srdci,
když tam blízko k umírání.
Ukolébavka.
V úzkostlivém rozechvění
ňádra tvá se ku mým tulí,
jako zvonce bílých květů,
by je mrazy nesžehnuly.
Zdřímni tiše na mých rukou,
přimkni víčka rozesněná,
polož hlavu zlatovlasou
na má prsa roztoužená.
Zaslech’ jsem tam hovor písní,
jež se chtějí rozzvučeti,
jako z jara ševel poupat,
když hodlají rozpučeti.
61
Až rozkvetou v sladké zpěvy,
budou hladit vlásky tvoje
jako vonné řasy květů
zlatých včelek šumné roje.
Budou se na útlých stoncích
před tvým zrakem kolíbati,
budou chtít tvé bledé líce
do červánků zulíbati.
Dřímej tiše na mých rukou
sen života nejkrásnější,
nemám pro tě jiné těchy,
když tě píseň neskonejší.
Má poesie.
Nevěsta sličná – mladá poesie –
mi v mrtvém ňádru sladce zdřímnula,
balvanu tíha – žití chmura tmavá
jí snivá víčka pevně přimknula.
Já k prsům kloním hlavu zamyšlenou,
jak ten, jenž všecko dávno oplakal,
mne bolí nitro bez vášně a zpěvu
a bez ohlasu – lůno němých skal.
62
Já marně skrápím vlahou slzou oka
myšlének mrtvých odekvetlý sad,
ten němý klid, to svaté ticho hrobu
se v píseň sladkou nechce rozehřát.
Až s hlavy osten trnový se smekne
a mně tak bude k skonu nejlépe,
nevěsta švarná v pozdním procítání
snad růžným prstem v balvan zaklepe.
Ty opouštíš mne.
Ty opouštíš mne, dítě,
jak zlata muška rákosové sítě,
jež spjalo jíní; –
když pestré sny mé jako zmrzlé květy
v modravém stuhly ledu,
když pochoval jsem luzné rajské světy,
ty nemáš pro mne hledu!
když mraky šedé myšlénky mé stíní –
ty prcháš nyní!
Ty opouštíš mne jako ptáče zpěvné
zlomenou haluz, chvějící se tiše,
když boží kletba nenadále
žeřavým bleskem černé písmo píše
63
do duše kmene vydoutnalé,
a nemáš slzy pro mé čelo hněvné
a smutné neskonale!
Ó nehleď v tvář mi...
Ó nehleď v tvář mi, bledých květů plnou,
jež vypučely z duše hlubiny,
jak valné vody nepohnuté vlnou
své smutné líce vroubí lekníny.
Nevrhej jiskru v teskných očí řasy,
bys ozářila srdce záhyby,
zděsí tě obraz oloupený krásy,
bez věnců idól – nech si pochyby!
64
Z nitra.
Z hloubi srdce zlaté klasy
nadšení mi vyrůstaly,
a na nich jak kolibříci
pestré sny se kolíbaly.
Tichý dech mé poesie
vlnil vlásky bájné krásy,
svítil jiskrou blyskotavou
pod hedbávím rusé řasy.
Rozvál snivé dívčí nitro
plné vůně, plné chvění,
v růži vnadnou, tmavorudou,
třesoucí se v rozechvění.
Uschly klasy – hlavu kloní –
zrnka zlatá pošlapána,
tmavá růže pískem stepi
pochována, zasypána...
65
Slečně P.
Vyšlehlo krásné oko Tvé
ze tmavé řasy záclony,
snad jako luny zlatá tvář
ze šeré mraků opony?
Chvěla se v černém oku Tvém
na vlnách slzy jiskřička,
snad jako v tůni jezera
večerní, tichá hvězdička?
Ó nikoli! Tvé oko plá,
však duše o tom neví nic!
Tys krásná jako orlice,
máš démant v oku – a nic víc!
66
Z hlubin.
Zhroužila jsi mladou duši
v nitro moje rozbouřené,
jako olše svislou haluz
do vln řeky rozčeřené.
Co tě vábí v pustou hloubi,
kde jen chlad a umírání,
kde jen leknín zasmušilý
ovíjí se kolem skrání?
Císař.
Byl jednou císař, mocný pán
a vládce zemí spanilých,
ten divnou touhou kdys byl jat
projíždět říše otců svých.
Zavítal v města, dědiny,
neminul palác, bídnou chýž,
až křížem krážem probrázdil
celičkou zbožných předků říš.
67
Družina jeho reptala
zmírajíc nudou, znavením –
tu nenadále octla se
pod chmurným státním vězením.
Rezavým klíčem otevřel
skřípavá vrata do kořán,
šedivou hlavu k zemi až
skláněje, starý kastelán.
Pak vířilo to v starých zdech,
byl bujný ples a hostina,
až svorně pod stůl ulehli
císař i jeho družina.
Tu počal náhle divný sen
císaři kolem víček hrát,
zdálo se mu, že spočívá
v kamenném lůně kazamat.
Na hlavu voda kanula
s vězení klenby děravé,
až mozkem starým k šílení
bolesti chvěly žeravé.
Hnout nemoh’ nohou přikutou,
ve tmavém bahně utkvělou,
a marně plašil krysy hlod
v temnotách rukou nesmělou.
68
Prudčeji krůpěj srčela
jak žhavé na skráň olovo,
vždy divěj vbodal ostrý zub
se v bílé tělo královo.
I prahnul žízní žhavý ret –
již lykal vlastní krve nach
a plakal, sténal, šílil král
v divokých sevřen hlubinách.
Tu se tmavého sklepení
skulinou stropu znenáhla
svezla se krůpěj bohatá
na ústa jeho vyprahlá.
Jak v čarodějném dotknutí
ustanul náhle žízně pal,
byla to – slza vězňova,
jenž v sousedství tam zaplakal.
Procitl císař – klusal dál,
ubledlý k smrti, zasmušen;
družina s hlavou svěšenou
snad měla také divný sen! –
69
Tribun lidu.
V okénku svlačec blankytný
ve zvonce rozkvítá
a kolem hlavy vězňovy
síť hebkou uplítá.
Na mříži kvítím vroubenou
se sklání žhavá skráň
a oko sinou zelení
se plíží v němou pláň.
V poušť mrtvou, v pusté nádvoří,
v směsici kamení,
z níž echo, stráží líný krok,
zaléhá v sklepení.
Usíná ohlas... Líce plá
červánků korály,
tu na rtech vzdechů ševely
se v píseň rozhřály:
„Komonstvo jeho klusalo
v praporů stínech ulicí
a kolem národ hymny pěl
v čarovných krojů směsici.
70
Z omšených věží zvučely
v hold steré zvonů jazyky
a hudby hřměly na pozdrav:
„Hossanah! césar veliký!“
– – – – – – – – – – –
Tvůj brokát, jasný císaři,
ve hrobce spráchniví,
na hnízdo ptáčku svije se
vlas hlavy šedivý.
Koruna tvoje z pozlátka
jen hnátům vévodí –
tvou lebku rolník vyorav
do pole zahodí.
Jen kapka vody deštivé
ji naplní, ji ovlaží,
to rosa z pláče národa
v žalářů zápraží!“
Umlkla píseň – ticho kol,
směsice kamení,
okénkem echo, stráží krok,
zaléhá v sklepení.
71
Báj Tater.
Na štítu Tater šedý mrak se houpá
a rosí jejich krásnou, sněžnou hlavu,
v úvalu pleso v smaragdovém hávu,
po vlnách jeho vlahý větřík stoupá.
Hluboké ticho šedé stráně svírá,
jen svišťů mladé, opuštěné chasy
kol znějí časem pronikavé hlasy,
pak v hluchých skalách vše zas poumírá.
Jen časem ptáček ve smutné ty kraje
zalétá, z hrdla těžké tiskne steny,
zobáček noří v povrch vody sklený
a prchá, dech ve zpěvných prsou taje.
Tatry se k spánku zvolna ukládají,
z hrudi se dere utajené lkání,
to vodopády v dáli šepotají,
jichž proudy v propasť bezednou se sklání.
Tam nad Lomnicí bledá luna vzchází
a zlatou sítí skály obestírá,
ze hloubi pleso perly jasné hází,
jež ruka větrů tajemná si sbírá.
72
A větřík tichý nad hladinou vlaje
a láká dávnou, tajemnou tu báji,
jež od věků se ve hlubinách tají,
by oživila kouzlem svým ty kraje.
Hle! skála jedna bránu otevírá,
tajemný průvod jí se z lůna sbírá.
I tichnou dokola již stráně, bory,
když strážců hor těch svaté kráčí sbory.
Postavy vážné ve bělostném šatu,
přes tváře jejich mnohé letly časy,
vsypavše sněhu na sporé jich vlasy
sklopily k šíjím hlavu jejich svatu.
K jezeru sešly posvátné ty sbory
a rtové, jež se dosud žalem chvěly,
tam k písni velebné se otevřely,
i pějí tajemné ty Tater chóry:
O zašlých věcech pějí, kde ty hory
ve slavném ještě majestátu stály,
kdy volny byly ještě tyto skály
a tam, kde rodné, modré šumí bory,
lid volný bloudil, zpíval na svobodě;
kdy na posvátném, bájném na Krivani
nezlomen lesklý Slavie trůn stával,
kolem do kola oni, věrní mani
a nad ním Perun mlatem těžkým mával
vztek, úskok vraha drtě ve zárodě;
kdy místo zvuků pout a pláče, lkání
vonná se oběť k horám těmto nesla,
73
se slávských retů libé znělo smání
a svatá víra v bohy nepoklesla.
O bídě pějí, v níž lid této země
teď hořké slzy nevolníka stírá,
a opuštěn jak Indů štvané plémě
v horách těch zvolna smutně odumírá...
A zase pějí, že se jasná zoře
tam nad Lomnicí hrdě pozaleskne,
v úsměch se změní Slovákovo hoře
a konec bude bídě jeho teskné.
Po stráních píseň rozervaných těká
a zpět se zase ohlasem k nim vrací,
pak mrtvých divých skalisek se leká
a v hluchých slujích opuštěna ztrácí.
***
Tajemný průvod v skály zašel šedé,
všude zas prázdno – líce luny bledé
jen v jezeře se udiveně zhlíží,
po jehož vlnách větérek se plíží.
A Tatry těžký sen svůj dále snějí,
jim vodopády v dáli píseň pějí.
74
Zlatý kámen.
V Kriváni živý kámen
prý leží ze zlata,
kolem v krystalných síních
jsou světla rozžata.
Dlouho tam, dlouho leží
a lká a pláče jen
a perlou slza každá
a růží každý sten.
Až jednou děcka ruka
jej vznese na světlo
a tkne se perel, růží,
co jich tam vykvetlo:
pak rozplyne se v záři
ten kámen ze zlata
a v růžném vzplane lesku
zem rabů hornatá;
75
na hlavu věnec vloží
z těch perel, ze růží
a ve výhni si skuje
na vraha oruží.
Když pomním, jak jsi bědna
dosud, má Slovači,
jak zdá se každou chvíli,
že zrak ti zatlačí:
tu v oko se mi vkrádá
jen slza bohatá –
ach snem jen vždy snad bude
tvůj kámen ze zlata!
76
Slovinsku.
Po tobě dlouho, čarovábný kraji,
jsem v dáli toužil rozteskněn,
tvůj obraz lepý, v luzných zjevů taji
na víčka klad’ mně mihotavý sen;
při každém kroku, v každém oka kmitu
mně plápolala v blankytavém svitu
tvé něhy švarná vidina:
ji obrážela v tisícerém třpytu
zvlněná duše hladina
a dumy sladké kouzla čaromocí
mně tihly z nitra zátiší,
jak skřítků roje v pohádkové noci
zakletých zámků ze skrýší.
Na bludnou pouť jsem vyšel osamělý,
neznámý básník severu –
slovinské vlasti náhle rozestřely
přede mnou bájnou nádheru;
když pobratimou půdu rty mé sprahlé
líbaly v žhavém rozchvění,
tu v bouřných prsou pocítil jsem náhle
nejsladších písní vlnění.
77
Styrii smavou proletl jsem v chvatu,
tu švarnou zemi zelenou,
již Dráva v slunném, smaragdovém šatu
probíhá vlnou šílenou,
kde révy kadeř všude rozplítají,
kde každou skálu rozvaliny vroubí
a v každé sluji, v každém stinném doubí
tisíce víl se zlatovlasých tají,
jež sirén hlasem sladce zvou
poutníka v hebkou náruč svou.
Pak ve Gorenska zasmušilé stráně
se krok můj šinul nesměle,
kde divá Sáva s Karavanek stráně
se řítí v rokle setmělé;
kde ze Triglavu do údolí hřmějí
nebeských varhan píšťaly
a Bledské pleso v modrých vlnek reji
se vrývá šedé do skály,
hýčkajíc v klíně robě roztomilé,
ostrůvek tichý, v jehož vížce bílé
„zvonečku přání“ čarozpěv
dme snivou touhou srdce děv.
Dál „rájem kraňským“ ode chýže k chýži
ku žírné spěl jsem rovině,
kde Aemona se starodávná shlíží
v Ljubljany lesklé hladině.
78
A na Notransku bílé Krasu skály
bludnému chodci tvrdé lůžko stlaly
pod clonou orlích perutí;
předobrá víla tajemné té země
jen růžným prstem pokynula jemně
a v jednom oka mihnutí
se nitro skály čarným stalo hradem
s hostinných síní nekonečným řadem.
U konce pouť má – ještě plné něhy
Adrie modré zahledl jsem břehy
jak tažné ptáče v přeletu:
tak svůdnou byla čarovná ta tůně
ve sterých barev rozkvětu,
tak plna zpěvu, šveholu a vůně,
že navždy rád bych v kyprém jejím lůně
byl složil hlavu zemdlenou.
„Addio!“ navždy pěvci s bohem daly
Duina rumy, bělošedé skály
nad moře plání zelenou.
***
Kam zmizely mi čarovné ty zjevy?
Proč moře šumy, jezer ztichly zpěvy?
Kde reje švarných Slovinek,
jichž zraky takou něhu v duši vanou,
že jako hvězdy dosud vstříc mi planou
mlhavou clonou vzpomínek...?
79
Kde lid ten bodrý, který v pláči, vzlyku
ty kraje plné veleby
až dosud skrápí slzou nevolníků? –
ten lid, jejž v dáli k zoufalému boji
sám silni v lásky nekonečném zdroji,
ty mocný bože na nebi!
– – – – – – – – – – – – – – –
Zmizelo vše mi v upomínek šeru;
neznámý v dáli básník od severu
o ruku vzpírám hlavu zadumanou
a v duši mojí sladcí snové tanou.
80
JIHOČESKÉ MELODIE
ŘADA DRUHÁ
[81]
1879–1883
[82]
Zlatá Koruna.
Dům„Dům řehole, Korunou z trnů zvaný,
Korunou zlatou,*) klášter bohumilý.“
Tak světu hlásá nápis zasmušilý
na bílou stěnu rukou kněze psaný.
Trnový věnec podivná ta slova
opřádá břitkých ostnů haluzemi
a pod ním dolů příšerně až k zemi,
kde v prach se drobí deska mramorová,
znamení kříže v matných rysech sbíhá
a nad ním kalich s hostií se míhá. –
Vše v troskách kolem, – kde se v blankyt pjaly,
fiály, vížky filigránských tvarů,
cimbuří zlatá, nebetyčné valy:
teď komín trčí ku obloze sivé –
———
*) Slavný druhdy klášter, poblíž Krumlova v Jižních Čechách; v malebných troskách jeho umístěna nyní slévárna železa.
[83]
kde v tabernáklu pyšným nad oltářem
monstrance zlatá boha kryla dříve,
železo nyní v stříbroskvělém varu
v kadlubech kypí. – Pustým refektářem,
kde zbožných písní melodie zněla,
zubatých koles hudba ozývá se,
drnčivá, děsná, jak by shltit chtěla
i poslední ten zákmit poesie,
jenž v západního slunka růžojase
nesměle ještě po rumech se plíží.
Arkádou tichou, jasmínovou mříží
cloněnou druhdy šlépěj chodce nyní,
v bezcenném škváru ocelové rudy
zaniká plaše; v římsách vzdušných síní
netopýr hnízdo s večera si stele
a na zahrádce pusté, osiřelé,
kde bezu jenom kosmatý květ, bílý
s žlutavým blínem po kamení bují,
sesutý fontán v mramorové sluji
přervaným vzlykem jako ze sna kvílí.
***
Byl večer pozdní... Kroky moje zněly
křížové chodby dlažbou vylámanou,
měsíce siné paprsky se chvěly
v haluzích lípy pod klášterní branou;
84
obrovských stínů u silhouetty tmavé
po stěnách hrály v tísni mihotavé,
okénkem fortny nizounkým se snuly
a v mosaice kleneb zanikaly.
Kde žulový sloup přeražený v půli
ze země trčel zimným pokryt mechem,
přede mnou otvor v lůně tvrdé skály
se náhle zjevil. – S utajeným dechem
jsem stoupal v důl po stupních spráchnivělých.
Rozsáhlá klenba – kolem vlhké stěny
řad sarkofágů němě rozložený,
směsice uren skvostných zlatoskvělých,
směsice desek z pola krytých zemí,
posetých písmen chvalořečných rojem,
zdobených berlou křivou, infulemi.
Prelatů dávných setlelá tu těla,
pokrytá mešním brokatovým krojem
zde věčný spánek smrti vyspávají...
Družina chmurná – posupná jich čela
ve smrti ještě hněvně skaboněná,
se tísní v rakvích; na lících se tají,
ni hrobu klidem svatým netlumena
nenávist k zemi bědné neskonale,
jež kdys do svého nešťastného lůna
cizáky bludné něžně přivinula,
když Přemyslovec, vítěz z Kressenbruna,
85
okouzlen darem *) franských zemí krále,
kláštera toho pyšné, zlaté báně
vykouzlil z divé, bohopusté pláně,
kde po balvanech Vltava se snula
a blánských hvozdů zášer tajůplný
se shlížel na dně stříbropěnné vlny.
Příšerné zjevy! Srdce mé se chvělo
jak lístek břízy; – darmo odvracelo
se od nich v žasu chmurné oko moje:
vždy pustým vírem zdvihaly se nově,
jak v mlžném svitu luny na hřbitově
přízraků bledých mihotavé roje.
Tu zasvitla mi v temném hrobky klínu,
kde na lvích tlapách rakev mramorová
ven tyčila se z klenby polostínu,
náhrobní desky rozervaná slova.
V divokém chvatu prchly stíny charé
a oči moje náhle odkouzleny
řešily z plísní obemšené stěny
zlatého písma hieroglyfy staré.
„Rugerus abbas“... tak zněl nápis trudný
„Obiit die MCDXX“... více zrak můj bludný
———
*) Dle pověsti chovala se v zlatokorunském klášteře částka trnové koruny Kristovy, již obdržel Otakar II. darem od francouzského krále Ludvíka Svatého. Klášter sám založen na oslavu vítězství Otakarova nad Maďary u Kressenbrunu.
86
vyčísti nemoh’ v pusté prachu změti
a kolem slov těch hluchých, bez významu
jak noční motýl kolem suché sněti
se duch můj zapřed’ v dávných vidin klamu.
I.
I.
Zas oživeny vzdušné síně řádu,
zapadlé stěny svižným kouzla vzmachem
se z rumů opět hrdě pozvedají;
v zahradách planou tmavé růže nachem
jak v Hesperidek čarovábném sadu
a pod arkádou v šeříkovém háji
zas vodomety sladce šepotají.
Kláštera dlouhé, smutné korridóry
se chvatných kroků ozývají echem,
to mnichů bledých rozptýlené sbory
cel opouštějí úkryt zasmušilý
a v oratoř se ubírají spěchem,
kam v nenadálé strastiplné chvíli
je svolal opat v bohabojnou radu,
Rugerus, opat velmocného řádu.
Již shromážděni v oratoři mniši –;
síň rozlehlá to – v nebetyčné výši
gotických kleneb obloukové křivky
se v arabeskách smělých protínají.
87
Příkrovem černým ověšena stěna
v znamení smutku – pod clonou se tají
malebná půda zlaté podezdívky
mosaikou pestrou zevšad ozdobena.
U vchodu mistra dlátem vytesána,
kropenka v stínu pilířů se bělá,
jak bájná ona škeble stříbroskvělá
perletí tmavou, blankytavou tkaná,
v níž svůdné rysy Venušina těla
se kdysi z mořské pěny vynořily.
Zázračná schránka – kdykoliv se schýlí
zrak ku hladině vody posvěcené,
vždy luzné zjevy míhají se na dně,
z vln obráží se malby drahocenné,
jež po stropě tu seskupeny ladně;
biblických postav roje pestré, švarné
i bledých světic líce lepotvárné,
nebeských slastí jasem oslněné. –
Dnes tváře tu jen zříti skaboněné
německých mnichů na kolenou dlících,
dnes modliteb jen tiché, teskné šumy
ševelí klenbou, na otylých lících
se obráží děs hrůzy neskonalé.
Hluboké vzdechy teskných mnichů tlumí
chorály temné, varhan zvuky duté,
jež s kůru znějí k větší boha chvále.
Jen žalost kolem... Tu se otevřely
88
dubové dvéře, stříbra zdobou kuté,
vedoucí z pyšné opatovy cely
a jimi vešel, oděn lesklou zbrojí,
Rugerus opat. – Krunýř šupinatý
opínal plece, obrovité údy,
pravice jeho pádná, svalovitá,
již zdobil jindy prsten safírový,
bojovnou nyní rukavicí kryta,
svírala pevně v trapném nepokoji
vášnivým stiskem jilec meče zlatý.
Obličej dlouhý, vína nachem rudý
či hněvu žárem, vizír ocelový
pokrýval zpola; chochol kropenatý
z ptačího peří na přilbě se houpal,
jež posvěcené skráně opatovy
na místě mitry dneska pokrývala;
ku baldachýnu pevným krokem stoupal
a used’ na trůn po oltáře boku,
kde v svitu hromnic vystavena plála
velebná svátost v drahokamů jasu.
Povstali mniši v úctyplném žasu
a jiskra v každém zableskla se oku,
když opat v tato promluvil k nim slova:
„Buď pokoj s vámi, v Kristu shromáždění!
jak rád bych k vám dnes volati chtěl znova
křesťanské toto, zbožné pozdravení,
jež v sobě tolik sladké těchy chová;
89
však sebe sladší slova konejšivá
nepokoj vnitřní nadarmo by kryla,
jež nitro naše právě rozechvívá.
Hodina smutku hrozná udeřila.
Táborských pluků roje nesčíslné
od Budějovic chvatem k nám se blíží,
za nimi bílou silnicí se plíží
vozové hradby řady hrůzyplné,
jak bájných zmoků chvosty šupinaté...
Však nechať stoupá k svěcenému valu
kacířů plémě v pekla výheň klaté,
o hradby naše, jak o Petra skálu,
pacholků českých lebka vzdorovitá
na věky jedním rozbije se rázem!
Nuž dolů tedy s tmavou roucha žíní,
pryč s hnědou kapí, směšným škapulířem,
ty růženečky babské, klokočové,
vysuňte z dlaní, odhoďte je rázem!
a střevíce ty lehké sandálové
vyzujte, škorní odějte se tvrdou;
brněním hruď si obemkněte hrdou,
ať buší zase chladným pod krunýřem
německá srdce, chrabrá, bojechtivá!
Až rozpoutá se boje vřava divá,
pavézou vaší, nedobytným hradem,
znamení kříže budiž vítězící!
Ten symból jaré, neoblomné síly,
90
jež rozpínala v každé strastné chvíli
nad otců našich bohabojným řádem
vždy orlí křídlo hrdě šelestící!
Ten symból oné neskonalé moci,
jež bratrům našim dálné na Půlnoci
k vítězným bojům posvětila meče,
jež zpupné rámě zrádných Polabanů
uprostřed divé, vražedlné seče
zázračným prstem náhle ochromila
a navždy zamkla zlolajná ta ústa,
co v neslýchanou Hospodina hanu
bezmála touže řečí hovořila,
jak Husitů ta rota bohopustá!“
Domluvil opat, v prudkém ruky hnutí
vytrhl z pochvy čepel blankytavý,
kde vyleptány v ocelové rmuti
výjevy z lovů, z válek divé vřavy.
Na oltář opat položil meč pádný
a šeptal nad ním slova požehnání,
co zatím kolem v mnichů šumném sboru
se ozývalo hlasné proklínání,
jež časem jenom přerval povzdech zrádný,
když temným basem s vysokého chóru
varhany „dies irae“ zazvučely.
91
II.
II.
V sesuté z pola arkýřové vížce,
podřimující na nejzazším vale
jak hnízdo ptačí na zvětralé skále,
komůrky tiché sklepení se tají.
Kotouče prachu sivé pokrývají
tabulky oken, nízké, pětihranné,
olova šedým rámcem lemované
a po visuté, rezovaté mřížce
síť vzdušnou spřádá pavučina tenká.
Klidno tu, milo, jako v lesní chýžce,
jíž hybká haluz staré borovice
přítulným prstem kývá do okénka.
Hluboké ticho, v šumném refektáři
již dávno všecky pouhasly svíce
a mniši v celách tvrdým spánkem spali.
Jen pod vížkou zde v matné luny záři
chvilkami po zdi plaché, vzdušné zjevy
snuly se, nikly v paprskové čeři
pod starých olší plazivými dřevy;
podvoje těžkých, okovaných dveří
čas ob čas jako ze sna zaskřípaly,
kdykoliv jimi jak stín mihotavý
postava vklouzla v prostor věže tmavý.
Již hostů nočních četa zasmušilá
92
komůrku věžní z ticha naplnila.
To mniši byli – roucho řádu hnědé
splývalo s beder, hlavu kápě kryla;
jich líce temným oblévalo svitem
jen lampy věčné světlo sinobledé,
planoucí v stropě clonou prachu krytém.
V lavicích, jež ze chrámu vyhostěny
od časů dávných zde již práchnivěly,
nábožní bratří v rozjímání dleli.
Pod nebesami ve výklenku stěny
vysoké křeslo... na něm zadumaný
mnich mladý seděl, lepé tělo skrýval
řeholní hábit hrubou žíní tkaný;
vlas zlatoplavý, jemně kadeřavý
z pod hnědé kápě bujnou vlnou splýval;
zrak ohněm háral pod klenutým čelem
a líce, mládí obemžené pelem,
vždy živým nachem do ruměna vzplály,
kdykoli lampy zákmit plápolavý
mu gloriolu zažeh’ kolem hlavy.
Michael bratr – apoštolem zvaly
jej tajemné ty českých mnichů sbory,
jež shromáždila teplou pod perutí
zde půlnoc snivá věže pod klenutí.
Ostrůvek tichý na německém moři
tu divým bouřím zoufanlivé vzdory
93
od dávna klade; darmo olizují
ječící vlny jeho boky skalné
jazykem tygřím, darmo proudy valné
divoké zášti o něj usilují;
ta osamělá vížka arkýřová
zde v půlnoc každou vzácné hosty chová
pod střechou svou jak bědný žebrák skromnou:
českého ducha sílu neoblomnou.
Příchozích pozdních kroky dávno stichly
a branky dvéře naposled si vzdychly;
na křesle jinoch, z dumavého snění
se probrav, takto mluvil k shromáždění:
„Den spásy vzchází, svitá, bratři, svitá!
již v nebesklonu v zlatých růží rdění,
zas čárná hvězda východní se kmitá,
k níž tíhlo kdys ve zbožném zanícení
za děckem v jeslích magů pokolení.
Žeravým bleskem od pólu v pól šlehá
nebeské zoře zákmit žhavorudý;
májovým dechem zase ovlňuje
ten český kraj náš zubožený, chudý
prorockých retů tajůplná něha,
jež v dějin šeru nad Jordánu prahem
sálala z Jana poustevnické sluje
a novokřtěnce ovívala blahem,
skrývajíc ve svém požehnaném klíně
94
horčičné símě věčné lidstva spásy.
Jásejte, bratři! – Teskné vaše zraky
oslní vidmo nevídané krásy,
až netušené náhle ve hodině
se Kristus zjeví opět nad oblaky
a v bouře jeku sestoupí k nám s hůry
v nebeské slávy hrdém majestátě,
s korunou zlatou, v šarlatovém šatě,
obklopen všemi andělskými kůry.
Již duhy jasem zvolna k nám se sklání
tisícileté říše požehnání.
Na horách Kristus velké hody strojí
svým věrným milým. – Jižtě odčiněna
minulých věků křivda tisícerá,
jež darmo v lítém divých vášní boji
již od století volá na nebesa
o pomstu, o krev k Hospodinu vzhůru.
Již roztrhána rouška smutku šerá,
jež lidstvu kryla víčka rozesněná;
koruna z trnů do prachu již klesá –
již střásl člověk hrůznou s beder chmuru,
jež dusila jej upírovým retem.
Zas víří šumně široširým světem
zázračná ona tajůplná hesla,
jež lidstvu v prvním jeho procitání
sudička darem do kolébky vnesla:
„Jsme bratři všickni, svobodni a volni,
95
Bůh, který šatí i to ptáče polní,
i chudobku tu v zasněžené pláni,
k nám ke všem stejně starou hlavu sklání.
Jsme bratři v Kristu – rovni sobě všici,
nám země krásná stejně v léno dána,
nám slovem božím žádným předepsána
hráz, která navždy dělit by nás měla
před Hospodina spravedlivou lící
prvenstvím rodu, pýchou zemských statků,
jež plíseň kazí, hnusný mol jen sžírá.
Již uzdravila skalopevná víra,
nám srdce, co tak dlouho krvácela;
již růže nachem žhavorudým plane,
ovoce lásky boží svrchované,
jež v dřevu kříže zrálo na Golgatě.
Červánky hoří... jejich ve šarlatě
si staví chuďas míruplnou chatku
ve stínu smokvy, z povrchu již země
zmizelo rabů přenešťastné plémě:
ni pán ni sluha! všecko vyrovnáno,
úroků, berní krvelačná tíha
nebude dusit lidstva pokolení – –
Již rozbřeskuje v zlaté zoře rdění
nevinny rajské slastiplné ráno,
paprsek jeho, který v lásku něhu
kolébal druhdy Adama a Evu
96
milostí žhavou, prostou jařma všeho,
již blyská v ňader jarobujných sněhu
a kyprou ženu, růžolící děvu
zve k lásky hodům, muže do objetí.
Tak velká hojnost srdce lidu tvého,
ó duchu svatý, dneska naplnila,
že lidstvo zase letnice své světí
a se rtů každých burácí a hřímá
jazyků Tvojich apoštolská síla!
Z daleka sem až v pošumavské bory
k nám spějí božích bojovníků sbory,
v korouhvích jejich spása naše dřímá.
Saň zhubit přišly, saň nestvůrnou, lítou,
v kláštera toho chmurných kobách skrytou,
jež od staletí vlahou krev již ssaje
ze země této čarovného kraje,
německých mnichů retem nenasytným.
Táborských polnic ve třeskutém zvuku,
v palcátů hvizdu, v divém bubnů tluku,
k nám tatáž hesla nesmrtelná hřmějí,
jež zrodila se v komůrky té stínu
a víry naší talismanem byla.
Hodina naše také udeřila –
však srdce naše radostí se chvějí.
Nuž bratří, bratrům podejme již ruku
z klášterních valů macešina klínu,
97
z Přemysla Němce zrádných monastýrů,
kde cizáků jen hnusná láj se rodí
a roje švarných písma bohatýrů
plamenným mečem v ráj nás doprovodí!“
Dozněla klenbou Michalova slova,
radostným šumem, hromnou bouří chvály
se rozzvučela jizba arkýřová.
Sestoupil jinoch s vysokého křesla,
jej hlučným vírem davy obepjaly
a jará páže švarných českých mnichů
jej shromážděním jásajícím nesla.
Tak mnohá ruka dotekla se v tichu,
potají roucha prorokova lemu,
v domnění blahém, v sladké tuchy klamu,
že sálá z nich táž bohorovná síla,
jež v Galileji ženu uzdravila.
Michael kynul – zmlklo shromáždění.
Odhrnul vetchou, růží tkanou clonu
a vyňal bibli; v lehkém ruky chvění
odepjal zlatou, starodávnou sponu
a vztyčil zdobnou pergaménu blánu
nad kadeřavou hlavou lepokrásnou:
„Zde naposledy vizte knihu spasnou,
jež Mojžíšovým pramenem nám byla
na poušti siré, mannou našich stanů,
98
jež ohnivým nám sloupem posvítila
na cestu k smavým luhům Kanaanu. –
Ji vrhám v propasť – noci ve klín stmělý,
neb nepotřebna nám již její slova,
jež na věky se písmem zlatým vryla
v učených božích ňadra bohumilá!“
Tabulky oken teskně zařinčely
červivým rámem; v listů šelestění
obrovská kniha tiše k zemi padla,
kde plížila se mrtvém po kamení
v úpatí věže ostružina svadlá.
III.
III.
Krvavé jitro rozbřesklo se náhle
Blanského lesa nade šumným svahem;
ve starých vrbách nad Vltavy prahem
popěvky ptačí, zasmušilé, táhlé
se ozývaly po krajině snící –
v ševelu květů, teskných předtuch plna,
šplounala v rouně pomněnkovém vlna.
„Koruny Zlaté“ pod pyšnými valy
se rozložili boží bojovníci,
prapory rudé, v bitvách vítězící,
kalicha tmavým protkávané znakem,
vesele modrým vzduchem třepetaly
nad těžkých vozů zkázonosným mrakem.
99
Na hradeb štítu v pestrobarvé kupě
žoldnéřů rota zevlovala tupě,
za nimi mniši v tísni neskonalé
pod střílen pažbu krčili se plaše
a rety jejich, bázní sesinalé,
šeptaly k nebi tiché otčenáše.
– – – – – – – – – – – – –
Tu dána hesla k líté bojů vřavě,
v Žižkových stanech bubny zavířily
a v ryku polnic – na rtech píseň hromnou –
útokem hnali střelci, pavezníci;
v pozadí v prachu oblacích se tmící
bojovné vozy řadily se hravě
na pokyn vůdců v hradbu neoblomnou.
Houfnice tlamu děsnou namířily
v klášterní fortnu hřebem okovanou,
již před úrazem něžně zacláněla
haluzí svislou, květem obsypanou
v rachotu bouře lípa osamělá.
Seč hrůzyplná – o strmých skal hranu
se dlouho, dlouho, v zoufanlivém vzdoru
tříštila českých bojovníků čela. –
Val první stečen – pod klášterní bránu
vítězně vniklo jádro chrabrých vojů
a v mocná vrata, spjatá závorami,
bušilo mlaty, cepy sekerami.
100
Co to? – Hle, dvéře povolily samy
a do kořán se brána otevřela.
Nádvoří čerstvým obsypáno květem
a na kolenou v libovonném stýlí
družina věrných mnichů českých dlela,
oděna v kmentu hábit sněhobílý,
zdobena palmy svěží ratolestí.
Michael v čele – rozechvěným retem
jal vítati se písma blahověstí
táborské voje, ustrnulé žasem.
„Vám, bratři!“ zvolal povýšeným hlasem,
„Koruny Zlaté klíče odevzdávám.
Nuž jménem páně, dále jenom, dále.
Jak nad hlavou já praporcem tím mávám,
tak obletá nás archy holubicí
myšlénka boží, krásná neskonale,
již dovršeno“ – – – – – – –
„Tvé zrady dílo!“ dodal náhle vzadu
hlas divou zlobou vzteku sípající
a mžikem ve hruď Michalovu mladou
Rugerus veklál ocel blankytavou.
Kles’ jinoch k zemi – zašuměla v pádu
bolestným stenem korouhvička bílá;
do kvítí padl – příval krve vroucí
mu barvil nachem roucho běloskvoucí
a čarokrásnou hlavu kadeřavou.
101
„Nuž, ku předu jen!“ děsně hlaholila
s výsměchem ústa opatova siná,
„dál přes mrtvolu míru apoštola,
dál přes mrtvolu nešťastného syna,
jehožto krev teď pomstu nebes volá
na hlavu otce“ – Při tom ruky vzmachem
Rugerus vyňal ze záňadří dýku
a ve lví plece rázem si ji stopil.
Jat divou hrůzou, zoufanlivým strachem,
žoldnéřů zástup rozprchl se v mžiku –
táborské voje ve vítězném ryku
kláštera síně šumně zaplavily.
– – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – –
Nádvoří pusto... Ze země se vzchopil
řad mnichů českých k smrti zasmušilý.
Mrtvolu chladnou bratra Michaela
mužové zase na ramena vzali,
ji nesli kolem hlasně bědujíce:
„Kdo mluvit k nám v tak sladká bude slova,
jak rety tvé k nám měkce ševelily,
kdy prorok taký povstane nám znova,
zastíněn hebkým křídlem archanděla?“ –
– – – – – – – – – – – –
102
Zastřeli kápí mniši bledé líce,
a Michaela s pláčem pochovali,
kde arkýřová věž se v olších tměla.
***
Noc pozdní byla – dlažbou vylámanou
měsíce paprsk na cestu mi svítil
z křížové chodby pod klášterní branou.
103
Husův kámen.
Čarovný úval. – – V tmavých olšin prahu
Blanice vlny teskně šepotají,
s cinkotem sladkým po lesnatém svahu
se jako ve snu bravy mihotají,
v růžovém vřesu píseň cikád zvoní
a po úbočí bílá střemcha voní.
Kde v břehu výmol, černý, zasmušilý,
smuteční vrba svislé větve chýlí,
omšený balvan nade pustou strání
k dumavým vlnám tajemně se sklání.
Leb jeho lysá, údy obrovité
se kladou v trávník perlou porosený,
jak olbřím blesku žehem zachvácený
do země ryje čelo vzdorovité;
u nohou jeho v pláni osamělé
slzička Panny sladkou touhou nyje
a ve štěrbinách ptáče osiřelé
na listí svadlém hnízdo sobě vije,
104
mateří douška v šarlatovém havu
opájí vůní starou jeho hlavu.
Buď pozdraven mi, svědku zasmušilý
nejsladších Mistra velikého chvílí,
jež prožil kdysi v chladivém tvém stínu
kolébán měkce v čarných vidin klínu!
Buď pozdraven mi, pamětníku šedý,
největších žití jeho okamžiků,
kdy k nebi vznášel teskné svoje hledy,
kdy v skráně tvoje věkem rozervané,
své čelo kladl ve zimničném chvění,
a vzýval s nebe kalich utrpení
jak boží syn kdys smuten v Getsemane!
Kdykoliv na tě v svatém zanícení
jsem upřel zmámen zraky svoje snivé,
kdykoli v touhy zbožné rozechvění
jsem líbal mrtvé, zimné tvoje čelo,
mně z lůna tvého tryskly vody živé
a kolem vše se písní rozzvučelo!
– – – – – – – – – – – – – – – –
Vzpomínám sobě – ve poledním žáru
jsem uleh’ kdysi znaven pod balvanem;
kol hlavy mé se v reji nespoutaném
míhali snové čarolesklých tvarů. –
O kámen horké podepřel jsem čelo
a v hlavě mé se poznenáhla stmělo. – –
105
Do věků dávných zbloudil duch můj snící. –
Po stezce slunným jasem ozářené
k Blanici kráčel jinoch bledých lící;
dumavé oko, brvou zachmuřené,
bloudilo v knihy žlutém pergaménu.
Paprsek slunce líbal skalní stěnu,
z balvanu nitra steny lítostivé
drobounkých ptáčat kolem zaznívaly,
jak tajemné ty melodie snivé,
jež z ňader sfingy loudí paprsk žhavý,
by, sotva vznikly, zase umíraly. –
Písmenek zlatých křivolakou tísní
semo tam bloudil jinochův zrak tmavý,
až náhle vzrušen tesknou ptačí písní,
se rozhled’ kolem, utkvěl na balvaně,
v jehožto stínu měkce odpočíval
muž přísných tahů. Černých vlasů příval
prokvetlý stříbrem s posvěcené skráně
bohatou vlnou z pod biretu splýval
a talár černý starodávných střihů
v záhybech sterých Mistru halil tělo.
Myšlének roje v bleskotavém mihu
křížily hlavou v dumy ponořenou,
ve dlaních bledé spočívalo čelo,
nad mapou nebes v trávě rozestřenou,
posetou hvězdic četou nesčíslnou,
jež mléčná dráha širokou svou vlnou
v tajemném kruhu na příč prorývala.
106
Z Prachatic Křišťan byl to. – Mistr slavný,
muž vědy vážný. – Bystrý, neunavný,
od bědné hrudy zemské odpoutaný,
duch jeho zalet v nadpozemské kraje,
v ty nezbádané přenesmírné taje,
jež v nebes klenbě hvězdami jsou psány.
Jej sotva zahled’ jinoch zasmušilý,
hned líce se mu teskné rozjasnily
a zraky tmavé žhavou jiskrou vzplály.
Malinkou chvíli v zbožném vytržení
pohlížel k mistru udiveně z dáli,
pak přiblížil se, s bázní, v rozechvění
mu vložil ruku lehce na ramena
a pravil k němu: „Proč tak zachmuřena,
velebný Mistře, otče drahý, milý,
tvář tvoje bledá? – – Co ti hvězdy děly?“
Pozdvihl Křišťan hlavu zadumanou,
a rety jeho teskně šelestily:
„O tobě právě, nebohý můj Jene,
jsem těžce dumal. – Hvězdy mé se stměly
a harmonie, sladké přitlumené,
sfér nadpozemských smutnou jenom hranou
s nesmírných výšin k mému sluchu zněly.“
A na to jinoch ve hlubokém stonu:
„Tvá slova, Mistře, tajemná mne děsí. –
Ó strhni jenom hustě tkanou clonu,
107
jež rozepjata v širém nebe sklonu
ve hvězdic drobných blyskotavé směsi
budoucnost kryje, temnou, nezbádanou.“
Potřásal Křišťan chvíli šedou hlavou,
pak pozdvihl se – nad řízou teď tmavou
pohybem prudkým ruce obě skřížil,
jak stlumit chtěl by náhlé vyšlehnutí
divého bolu, jenž mu v ňadrech vířil.
Zrak jeho žhavý v plachém zamihnutí
poznovu v klenbu nebeskou se zhřížil;
nadšení ruměn zbarvil svadlé líce,
prorocký zápal z tmavých šlehal zraků,
a ústa jako ze sna šepotala:
„Na nebi chmurném, z klínu černých mraků
světélko jasem žhavorudým pálá,
jak osamělá, tichá večernice,
jež nocí vlahou ve slavičím pění
do srdcí lidských tklivou něhu sálá.
Pohlížím na ni – trnu v podivenípodivení,
neb rysy její, v čárném kouzla taji,
postavu lidskou náhle přibírají.
Tvé líce vidím – Jene! – zasmušilé – –
shlížejí ke mně, něžně tak a mile,
jak na mne hledíš v tomto okamžení.
Však – – proč tak náhle obzor můj se kalí,
v mlhavé dáli mizí drahé líce...
108
Ó, ubohá má teskná večernice!
Roj sivých mraků, děsný, neprůhledný,
kolesa chmurná po nebi již valí,
ach udolá tě hrůznou čaromocí,
sotva že paprsk, osamělý, bědný
po tobě zbude v tmavé, černé noci! – –
Však světélko to jasné, žhavorudé
jitřenkou spasnou přece lidstva bude,
za jeho žhavým, plápolavým svitem
králové v pouť se dají od východu.“
– – – – – – – – – – – – – –
Ustanul Křišťan, prudkým, bouřným citem
překonán oddech – zraky ohněm plály,
pravicí přejel porosené čelo,
pod jehož klenbou v mihotavém chodu
myšlénky jako hvězdy kolotaly.
Pak věštby slovo hromným bouře hlasem
z prorockých retů Mistra dále znělo:
„Báň nebes vidím, růžným hárá jasem,
plápolem rudým vesmír celý hoří,
od země k nebi ve plamenném moři
hranice děsná obrovská se zdvihá;
u paty její stínů tíseň divá,
v příšerném tanci dokola se míhá,
jak stádo vlků kolem ohňů spasných,
jimižto plane posněžená niva.
109
Ne! beránci to! – Aspoň roucho míru
s jich beder splývá ve ornátech řasných,
Hossany znakem zlatým prošívaných
a v pluviálech perlou krumplovaných,
jichž každý záhyb svatou tají víru.
Přihlížím blíže – tvář mi studem plane!
Tak mnohou známou zahledl jsem líci
v příšerných stínů chorovodu tmavém. –
Výš oko mé se nese ku hranici
mlžinou kouře – kde na kůlu žhavém
připoután světec žalmy prozpěvuje
– – – – – – – – – – – – –
Ach! kdo to? Pro bůh! nelze rozeznati,
dusivý oblak dýmu v tvář mu šlehnul
a plamen rudý tělo světce zžehnul. – –
Ohromný vichr veškerenstvem duje
a světem bouře divoká se katí,
však nebem tichým světélko zas pluje –
jitřenky hvězda – Tvé má, Jene, líce“
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
Z balvanu horké pozdvihl jsem čelo,
večerní šero kolkolem se tmělo,
Blanice vlny ve olšinách sníce
ze spánku jenom časem zasténaly.
110
Dívčí kámen.
Romance.
Na Vltavy šumném prahu
nade tříští stříbropěnnou
rozvalina s horských svahů
shlíží lící skaboněnou.
Lišejníku plíseň šedá
kryje stěny obemšelé,
parůžky své plavuň bledá
po nádvořinádvoří kradmo stele.
Drozd tam píseň sladkou tlumí,
veverka se v mlází krčí
a Vltava teskně šumí
úžlabinou v kyprém smrčí.
Co tu zkázek šumných pluje
po hladině bystrotoké,
co se zlatých bájí snuje
po travině perlooké.
111
Kdysi v dávných věků šeru
holá tu jen skála byla,
prales hluchý beze směru,
kde jen plavá laň se kryla.
Tehdá stopu plaché zvěři
stíhal zde kdys Jodok v letu,
Jodok, haluz plná květu
v pětilistých růží keři.
Honí zde už od svítání
v doubraviny šerém klínu,
zatím se již soumrak sklání
zvolna k loži Vltavinu.
Tu na pusté bílé skále,
jež se z vodní tůně zdvihá,
netušeně, nenadále
vidina se luzná míhá.
Dívka bledá, divné krásy
– paprsk slunce na západě –
prstem zlatým pohrává si
v rusých vlásků čárné vnadě.
Vřetenko hebounkou přízí
ve dlani se zvolna plní –
oko v snivé dáli mizí
a ňádra se sladce vlní.
112
Kolem ní po skalní srázi,
kde mateří douška voní,
kůzlat roje bloudí v mlází
a rolničkou bravy zvoní.
V bouřné touhy rozechvění
pohlížel k ní Jodok mladý,
jak tam dumá v sladkém snění
plna něhy, plna vnady.
Jak ji slunce přísvit zlatí
světic září čílko hale,
jak zázračnou boží máti
ve Krumlovské katedrále.
Střela klesla z lovčí kuše,
štvaná laň se v houšti skryla,
ústa mládce v sladké tuše
takto tklivě ševelila:
„Sestup, drahá, ke mně dolů,
schyl se ke mně milojemně,
nakloň srdce mému bolu,
sestup, drahá, sestup ke mně!
Buď si plachou lesní vílou,
či rusalkou v mlžném hávu,
či světicí bohumilou,
skloň jen ke mně krásnou hlavu.
113
Vyslyš, drahá, moje lkání,
lásky žár mým šlehá lebem,
ó buď mojí do skonání,
zaklínám tě peklem, nebem.“
„Budu tvojí“ – odtušila
hlasem zvonců dívka bledá,
„velím však, by navždy byla
sídlem mým ta skála šedá.“
„Stane se, mé švarné dítě,
zítra již, má holubice,
v práci dá se na úsvitě
rabů mojich na tisíce.
‚Dívčí kámen‘ ať se zovou
čarovábné síně tvoje,
kde nádherou pohádkovou
obklopí tě pážat roje;
duch můj v taji lásky žhavé
na věky se kochat bude –
až i dávno v hrobce tmavé
setlí moje srdce chudé.“
Slyší jej a v bouřném dechu
živůtek se těsný zdvihá,
tak jak dole v divém spěchu
vlnka vlnku hravě stíhá.
114
Slyší jej a slzu roní,
ve dlaň bílé čílko sklání,
se rtů snivý povzdech zvoní:
„Nuž jsem tvou až do skonání!“
***
Věčný sen již dávno jímá
bujarého Vítkovice –
po boku mu dávno dřímá –
usměvavá krasavice;
ale kouzlo lásky žhavé
pučí v šeré hrobky klínu
a věsí své zvonce smavé
na tajemnou rozvalinu.
115
Pan Jindřich Strážský.
Pan Jindřich Strážský, český pán,
kdysi v Palestinu jel,
a v zemi snědých Moslemů
podivně věci zřel.
Tam nejprv kámen uviděl
s Kristovou šlepějí,
a líbáním hned zdloubal ji
o palec hlouběji.
Po vetchých stupních žebříka,
jenž Jakubu se zdál,
se duch pobožný Strážského
až k nebi vyšplhal.
A fantasií do ráje
ku prarodičům spěl,
na brcích, jež vypelichal
Gabriel archanděl.
116
Když takto ducha povznesl,
pozemské nad bloudy,
osedlal jemu dragoman
k odchodu velbloudy.
Po trudné cestě písčinou,
tu v slunném obzoru
zasvitly kuple Stambulu
na modrém Bosporu.
Když karavana kráčela
kol Dolma – bagdže vrat,
tu mocný žoldán Strážského
dal k sobě zavolat.
A Mahmud – nevím který už –
líp katechismus znal
než sám učený pontifex,
jenž v Římě panoval.
Strážského žoldán vyslýchal,
přioděn v zlato, kment,
a Strážský pilně vykládal
mu nový testament.
Když stál již hotov k odchodu
u zlatých podvojí,
ptal žoldán se: „čím lépe být,
pod jednou či pod obojí?“
117
Pan Strážský – věrný katolík
se kroutil sem a tam,
až pokynul mu k mlčení
Muhamed žoldán sám.
„Můj brachu, zanech disputac
i planých rozmíšek,
a dovol, bych sám rozlousk’ ti
ten tvrdý oříšek:
Já radš bych boha toho měl,
jenž dává pít i jíst.“ –
Pan Strážský si to k srdci vzal
a byl pak – utrakvist.
118
6. července 1415.
Domeček bílý v dlouhé řadě chýží
na snivém prahu Blanice;
nizounkých oken břečtanovou mříží
paprsek matný nesměle se plíží
v tajemné přítmí světnice.
Tam nakloněna nade bible knihu
stařenka klímá uvadlá,
myšlének teskných starostlivou tíhu
sen dobrý snímá, skláněje se v mihu
na víčka hořem zapadlá – –
Pod okny lípy větev zádumčivá
předtuchou bouře ševelí,
v jizbičce tiché víc a víc se stmívá
a rudým žehem blýskavice divá
roztíná obzor zatmělý.
Při dálné bouře temném rachocení
procítá chorá stařenka,
ve vzduchu mizí zlatokřídlé snění
a duši bodá ve bolestném chvění
palčivá zase myšlénka;myšlénka:
119
„Jak vede se ti, nebohý můj Jene,
v té zemi cizí, bezcitné? –
zda zahynu zde v tužbě neskojené,
či v oko moje věčně zaslzené
naděje přece zasvitne:
Uzříti tebe v zlaté světců záři,
již vdechne Bůh ti na líci,
až apoštolský úkol tvůj se zdaří
tam v bohopustém onom ve Samaří,
v té nehostinné Kostnici – –“
V tom – hromný výkřik z bouře běsných retů –
po jizbě záře modravá:
před okny lípa – ve plamenném znětu,
vrhnuvši v okno hrstku bílých květů,
rozťata bleskem skonává...
Stařenka chví se – na kolena chýlí
a ruce spíná k modlení...
„Jak vede se ti, synáčku můj milý?...
Ó Pane, chraň jej v hrůzyplné chvíli,
mně smutno o něj k šílení!“
120
Černé jezero.
Jezero švarné – v šedých skalin lemu
tajemně dřímá v snivých lící vnadě,
jak ve zakletém pohádkovém hradě,
hladina němá bájných vodojemů,
jichž vlny smutné v paprskové šeři
rusalčin povzdech polehounku čeří.
Jezerní stěna z daleka se bělá
a kolem šumí doubravina stmělá,
kde v tmavých buků zádumčivém klíně
ztracené mládí kukavice šedá
voláním táhlým bez ustání hledá
a starý tetřev hýká v kapradině.
Buď vítáno mi v upomínce vděčné,
jezero černé! – na Tvém švarném břehu
jsem prožil snění nejsladšího chvíle,
když zíral jsem v Tvých lící božskou něhu
a nořil ducha v dumy nekonečné,
jež tají se v Tvé hloubi zasmušilé!
121
Jak z hladiny Tvé vodní růže sněžné,
tak z duše mojí bujně vykvítaly
v pohledu na Tě nejluznější zjevy,
vidiny čárné, hebké tak a něžné,
že k šílení až duši rozehřály
a vtělily se v nejsladší mé zpěvy!
Ba často v snivé zdálo se mi chvíli,
že sám jsem oním bludným lovcem z báje,
jejž kypré rámě usměvavé víly
vlákalo v hlubin křišťálové taje: –
Tak půvaby mne Tvoje okouzlily!
Nuž dřímej sladce v šedých skalin hrobě,
má vzpomínka se stále snuje k Tobě
jak pošumavská, bledá parnassie,
jež drobným kvítkem na Tvých březích nyje.
122
OBSAH.
Báseň úvodní7
Pohádky.
O staré fontáně11
Princezna13
Na poušti15
Pohádka17
Věštba18
Bílá děva20
V hlubině21
Zlatá nit22
V říši stínů24
Italské zvuky.
U moře27
Miramare28
Na moři30
V lagunách31
Pohřeb na lagunách33
Na dómě Milánském35
Dívka z Panamy37
Na hřbitově M. Miniato40
Pod balkonem41
Addio43
[123]
Cestou45
Na Gardském jezeře47
V Meranu48
K severu50
Vzpomínky53
Různé motivy.
Druhý květ57
Z duše58
Topol59
Smutno mi60
Podzimní píseň60
Ukolébavka61
Má poesie62
Ty opouštíš mne63
Ó nehleď v tvář mi64
Z nitra65
Slečně P.66
Z hlubin67
Císař67
Tribun lidu70
Báj Tater72
Zlatý kámen75
Slovinsku77
Jihočeské melodie.
Zlatá Koruna83
Husův kámen104
Dívčí kámen111
Pan Jindřich Strážský116
6. července 1415119
Černé jezero121
E: dp + sf; 2002
[124]