Na hřbitově M. Miniato.

Otakar Mokrý

Na hřbitově M. Miniato.
Na Miniatském hřbitově, v paláci mrtvých z mramoru, uzřel jsem – poutník z daleka – překrásnou, mladou signoru. Postavu štíhlou upínal šat běloskvoucí, kmentový v čarovných, měkkých záhybech, jak stesán dlátem Canovy. Ze zraků jiskry sršely, jak z tmavých větví pinie, když paprsk slunce žeravý korunu chmurnou proryje. – Škoda, že byl to – v pomník vryt jen obraz její milostný, škoda, že kryl již signoru mramoru kámen bělostný. Mně zdálo se, že houpá se utkána ze snů přehebce ve větvích vrby truchlící, jak na visuté kolébce. 40 I myslil jsem, že touhy bouř mi srdce v ňadrech rozdrtí; – signoro ach! jste koketou ukrutnou ještě po smrti...