Zlatá nit.

Otakar Mokrý

Zlatá nit.
Když jsem co děcko v hradě se v snění ponořil, měl každý kámen ústa a se mnou hovořil. Jen stará jedle větví jim mlčet kynula a stínem svým mne k sobě milostně vinula. Pak šeptala mi báje o věže klenutí, že tam komůrka tichá, bez ruchu, bez hnutí. V té kolovrátek vrčí a zlaté vřeteno, ze zlatých nití klubko má děva spředeno. 22 Až zlá sudička přijde, přestřihne zlatou nit, usne panenka krásná a bude věčně snít. – Když nyní smuten bloudím po hradu nádvoří, již žádný kámen více se mnou nehovoří. Umlkly jedle dumy, snad nechce promluvit, že komůrku již přišla sudička navštívit. U konce snů mých vlákno, strhla se zlatá nit, však já budu i v hrobě o své panence snít! 23