Slovinsku.

Slovinsku.
Po tobě dlouho, čarovábný kraji, jsem v dáli toužil rozteskněn, tvůj obraz lepý, v luzných zjevů taji na víčka klad’ mně mihotavý sen; při každém kroku, v každém oka kmitu mně plápolala v blankytavém svitu tvé něhy švarná vidina: ji obrážela v tisícerém třpytu zvlněná duše hladina a dumy sladké kouzla čaromocí mně tihly z nitra zátiší, jak skřítků roje v pohádkové noci zakletých zámků ze skrýší. Na bludnou pouť jsem vyšel osamělý, neznámý básník severu – slovinské vlasti náhle rozestřely přede mnou bájnou nádheru; když pobratimou půdu rty mé sprahlé líbaly v žhavém rozchvění, tu v bouřných prsou pocítil jsem náhle nejsladších písní vlnění. 77 Styrii smavou proletl jsem v chvatu, tu švarnou zemi zelenou, již Dráva v slunném, smaragdovém šatu probíhá vlnou šílenou, kde révy kadeř všude rozplítají, kde každou skálu rozvaliny vroubí a v každé sluji, v každém stinném doubí tisíce víl se zlatovlasých tají, jež sirén hlasem sladce zvou poutníka v hebkou náruč svou. Pak ve Gorenska zasmušilé stráně se krok můj šinul nesměle, kde divá Sáva s Karavanek stráně se řítí v rokle setmělé; kde ze Triglavu do údolí hřmějí nebeských varhan píšťaly a Bledské pleso v modrých vlnek reji se vrývá šedé do skály, hýčkajíc v klíně robě roztomilé, ostrůvek tichý, v jehož vížce bílé „zvonečku přání“ čarozpěv dme snivou touhou srdce děv. Dál „rájem kraňským“ ode chýže k chýži ku žírné spěl jsem rovině, kde Aemona se starodávná shlíží v Ljubljany lesklé hladině. 78 A na Notransku bílé Krasu skály bludnému chodci tvrdé lůžko stlaly pod clonou orlích perutí; předobrá víla tajemné té země jen růžným prstem pokynula jemně a v jednom oka mihnutí se nitro skály čarným stalo hradem s hostinných síní nekonečným řadem. U konce pouť má – ještě plné něhy Adrie modré zahledl jsem břehy jak tažné ptáče v přeletu: tak svůdnou byla čarovná ta tůně ve sterých barev rozkvětu, tak plna zpěvu, šveholu a vůně, že navždy rád bych v kyprém jejím lůně byl složil hlavu zemdlenou. „Addio!“ navždy pěvci s bohem daly Duina rumy, bělošedé skály nad moře plání zelenou. *** Kam zmizely mi čarovné ty zjevy? Proč moře šumy, jezer ztichly zpěvy? Kde reje švarných Slovinek, jichž zraky takou něhu v duši vanou, že jako hvězdy dosud vstříc mi planou mlhavou clonou vzpomínek...? 79 Kde lid ten bodrý, který v pláči, vzlyku ty kraje plné veleby až dosud skrápí slzou nevolníků? – ten lid, jejž v dáli k zoufalému boji sám silni v lásky nekonečném zdroji, ty mocný bože na nebi! – – – – – – – – – – – – – – – Zmizelo vše mi v upomínek šeru; neznámý v dáli básník od severu o ruku vzpírám hlavu zadumanou a v duši mojí sladcí snové tanou. 80