Druhý květ.

Otakar Mokrý

Druhý květ.
Mé dětství bylo strůmek štíhlý, oděný v květu padlý sníh, v korunu včelky, sny mé, tíhly, pták zlatý zpíval na větvích. Jednou jsem procit’ ze snů děcka, strom šuměl smutně větvemi, jablka jeho zlatá všecka střesena plála po zemi. Zas květem větve osypané – tím druhým květem v podletí, na němž jen chvilkou ptáče stane a beze zpěvu odletí. Roj včel ho míjí zamyšlený, již prázdný kalich nehledá, jak na květ jíním vykouzlený si motýl hravý nesedá. [57] Můj strom nadarmo větví kvílí, jablka bouř již nestřese, a brzy lupen květu bílý podzimní vítr roznese.