Bílá děva.

Otakar Mokrý

Bílá děvaděva.
Bílou děvu zřel jsem kdysi v čárných vidin duhojase, k mému loži tichotiše krokem ze sna plížila se. Oko její plápolalo, vášnivý ret smíchem zvonil, vrkoč vonných, tmavých vlasů bledé líce moje clonil. Hlava výhní žhavou plála, tepna bila v divém tlukutluku, když mi měkce ovíjela kolem šíje bílou ruku. Shasnul paprsk – mrákotami tísnily se předtuch roje, že to ruka bílé děvy, co zatlačí – oči moje. 20