6. července 1415.

6. července 1415.
Domeček bílý v dlouhé řadě chýží na snivém prahu Blanice; nizounkých oken břečtanovou mříží paprsek matný nesměle se plíží v tajemné přítmí světnice. Tam nakloněna nade bible knihu stařenka klímá uvadlá, myšlének teskných starostlivou tíhu sen dobrý snímá, skláněje se v mihu na víčka hořem zapadlá – – Pod okny lípy větev zádumčivá předtuchou bouře ševelí, v jizbičce tiché víc a víc se stmívá a rudým žehem blýskavice divá roztíná obzor zatmělý. Při dálné bouře temném rachocení procítá chorá stařenka, ve vzduchu mizí zlatokřídlé snění a duši bodá ve bolestném chvění palčivá zase myšlénka;myšlénka: 119 „Jak vede se ti, nebohý můj Jene, v té zemi cizí, bezcitné? – zda zahynu zde v tužbě neskojené, či v oko moje věčně zaslzené naděje přece zasvitne: Uzříti tebe v zlaté světců záři, již vdechne Bůh ti na líci, až apoštolský úkol tvůj se zdaří tam v bohopustém onom ve Samaří, v té nehostinné Kostnici – –“ V tom – hromný výkřik z bouře běsných retů – po jizbě záře modravá: před okny lípa – ve plamenném znětu, vrhnuvši v okno hrstku bílých květů, rozťata bleskem skonává... Stařenka chví se – na kolena chýlí a ruce spíná k modlení... „Jak vede se ti, synáčku můj milý?... Ó Pane, chraň jej v hrůzyplné chvíli, mně smutno o něj k šílení!“ 120