6. července 1415.
Domeček bílý v dlouhé řadě chýží
na snivém prahu Blanice;
nizounkých oken břečtanovou mříží
paprsek matný nesměle se plíží
v tajemné přítmí světnice.
Tam nakloněna nade bible knihu
stařenka klímá uvadlá,
myšlének teskných starostlivou tíhu
sen dobrý snímá, skláněje se v mihu
na víčka hořem zapadlá – –
Pod okny lípy větev zádumčivá
předtuchou bouře ševelí,
v jizbičce tiché víc a víc se stmívá
a rudým žehem blýskavice divá
roztíná obzor zatmělý.
Při dálné bouře temném rachocení
procítá chorá stařenka,
ve vzduchu mizí zlatokřídlé snění
a duši bodá ve bolestném chvění
palčivá zase myšlénka;myšlénka:
119
„Jak vede se ti, nebohý můj Jene,
v té zemi cizí, bezcitné? –
zda zahynu zde v tužbě neskojené,
či v oko moje věčně zaslzené
naděje přece zasvitne:
Uzříti tebe v zlaté světců záři,
již vdechne Bůh ti na líci,
až apoštolský úkol tvůj se zdaří
tam v bohopustém onom ve Samaří,
v té nehostinné Kostnici – –“
V tom – hromný výkřik z bouře běsných retů –
po jizbě záře modravá:
před okny lípa – ve plamenném znětu,
vrhnuvši v okno hrstku bílých květů,
rozťata bleskem skonává...
Stařenka chví se – na kolena chýlí
a ruce spíná k modlení...
„Jak vede se ti, synáčku můj milý?...
Ó Pane, chraň jej v hrůzyplné chvíli,
mně smutno o něj k šílení!“
120