Na dómě Milánském.

Na dómě Milánském.
Můj krok se plížil zmírajícím zvukem po metropole klenbách bělostných, v ňadrech se chvělo srdce bouřným tlukem a zraky bodal vížek sněžný pych. Byl jsem jak ptáče chudé od severu, tíhnoucí v jeseň k pískům poledním, jež sedá, hynouc v pouti beze směru, na pyramidy stupni posledním. 35 Zhřížil jsem oko v propast přenesmírnou, paprsky slunce ze všad spředenou, a zíral v ráje, v zemi bájnou, žírnou, větvicí lauru v skráních věnčenou. Zlomená křídla svaté poesie se k bujným letům znova vzepjala, a dávno shaslá písní melodie divokou hudbou v duši zahrála. Můj duch se nesl na paprsku bledém v daleký obzor, mlhou ovátý, kde zářil Montblanc blankytovým ledem, jak blesku obrys v mracích klikatý. S obláčkem bílým, mihotavým stínem, slet’ v rozvlněný nivy zlatý klas, a sedal znaven v pološeru siném, kde réva pjala zlatohnědý vlas – Procit’ jsem zvolna... Ve palčivém žáru ulice města výhní sálaly, fontány šumné starodávných tvarů v uvadlém kvítí teskně plískaly. Uhasl paprsk – ve modravém šeru již kleslo slunce v alpských loží sníh, zas ptáče bludné, chudé od severu jsem tíhnul v domov z krajů poledních. 36