Dívčí kámen.

Dívčí kámen. Romance.
Na Vltavy šumném prahu nade tříští stříbropěnnou rozvalina s horských svahů shlíží lící skaboněnou. Lišejníku plíseň šedá kryje stěny obemšelé, parůžky své plavuň bledá po nádvořinádvoří kradmo stele. Drozd tam píseň sladkou tlumí, veverka se v mlází krčí a Vltava teskně šumí úžlabinou v kyprém smrčí. Co tu zkázek šumných pluje po hladině bystrotoké, co se zlatých bájí snuje po travině perlooké. 111 Kdysi v dávných věků šeru holá tu jen skála byla, prales hluchý beze směru, kde jen plavá laň se kryla. Tehdá stopu plaché zvěři stíhal zde kdys Jodok v letu, Jodok, haluz plná květu v pětilistých růží keři. Honí zde už od svítání v doubraviny šerém klínu, zatím se již soumrak sklání zvolna k loži Vltavinu. Tu na pusté bílé skále, jež se z vodní tůně zdvihá, netušeně, nenadále vidina se luzná míhá. Dívka bledá, divné krásy – paprsk slunce na západě – prstem zlatým pohrává si v rusých vlásků čárné vnadě. Vřetenko hebounkou přízí ve dlani se zvolna plní – oko v snivé dáli mizí a ňádra se sladce vlní. 112 Kolem ní po skalní srázi, kde mateří douška voní, kůzlat roje bloudí v mlází a rolničkou bravy zvoní. V bouřné touhy rozechvění pohlížel k ní Jodok mladý, jak tam dumá v sladkém snění plna něhy, plna vnady. Jak ji slunce přísvit zlatí světic září čílko hale, jak zázračnou boží máti ve Krumlovské katedrále. Střela klesla z lovčí kuše, štvaná laň se v houšti skryla, ústa mládce v sladké tuše takto tklivě ševelila: „Sestup, drahá, ke mně dolů, schyl se ke mně milojemně, nakloň srdce mému bolu, sestup, drahá, sestup ke mně! Buď si plachou lesní vílou, či rusalkou v mlžném hávu, či světicí bohumilou, skloň jen ke mně krásnou hlavu. 113 Vyslyš, drahá, moje lkání, lásky žár mým šlehá lebem, ó buď mojí do skonání, zaklínám tě peklem, nebem.“ „Budu tvojí“ – odtušila hlasem zvonců dívka bledá, „velím však, by navždy byla sídlem mým ta skála šedá.“ „Stane se, mé švarné dítě, zítra již, má holubice, v práci dá se na úsvitě rabů mojich na tisíce. ‚Dívčí kámen‘ ať se zovou čarovábné síně tvoje, kde nádherou pohádkovou obklopí tě pážat roje; duch můj v taji lásky žhavé na věky se kochat bude – až i dávno v hrobce tmavé setlí moje srdce chudé.“ Slyší jej a v bouřném dechu živůtek se těsný zdvihá, tak jak dole v divém spěchu vlnka vlnku hravě stíhá. 114 Slyší jej a slzu roní, ve dlaň bílé čílko sklání, se rtů snivý povzdech zvoní: „Nuž jsem tvou až do skonání!“ *** Věčný sen již dávno jímá bujarého Vítkovice – po boku mu dávno dřímá – usměvavá krasavice; ale kouzlo lásky žhavé pučí v šeré hrobky klínu a věsí své zvonce smavé na tajemnou rozvalinu. 115