Na Gardském jezeře.

Otakar Mokrý

Na Gardském jezeře.
Žeravých blesků běsné burácení mne stihlo siných na vlnách, nad plachtou racků divé znělo pění, v stožáru chvěl se strážných ohňů nach. Má loďka bědná žalostivě stená v šílený vlny hodokvas, jak dívčí oběť, kvítím ověnčená, chystaná šelmám lítým na pospas. Zoufalé Ave ve lanoví zmírá a plavců chví se kolena, modravý žeh – zas tma pekelná, sirá a hromu v skalách hluchá ozvěna. Mně jenom hvězda svítí blyskotavá a hledí klidně ve pláň pěnivou, paprsek její – ruka děcka hravá, jež hladí hřívu tygra hněvivou. 47 Vzpomínka Tvá to, mlžné ve dálavě, nevinná jak Tvých dětských očí pal, jak duše toho, jenž ve bouře vřavě v rybářském člunu v Genezaret spal.