Dívka z Panamy.

Dívka z Panamy.
V katedrale florentinské, v mausoleu věků slavných, těká duch jak bludná muška v deskách kronik starodávných. Oko bloudí po mosaice, krok umírá na kamení, od nímž duchů celá řada čeká zbožně na vzkříšení. Němé sochy v nedohledno ztrácejí se arkádami, jako sloupy bílé mlhy večerními nad vodami. Duch můj vířil v divém reji v kole mrtvých velikánů, dýchal písní čarodějnou teplý život do balvanů. Tu na bílém sarkofágu z těžkých záslon baldachýnu zasvitla mi bledá socha v klenby šerém polostínu. 37 Zlatý nápis tajně šeptal uvadlými pod palmami, že tu krásná dívka dříme z dálných krajů od Panamy. Zbloudila sem Nereidka z vln tichého oceánu, zbloudila do Westminsteru chladných jihu velikánů. Dříme tu tak tichotiše, jak v kolébce snové mladí, víko rakve mramorové ohnivý žár srdce chladí. O sarkofág zasmušilý palčivé jsem opřel čelo, a ve sluch mi na tisíce divných bájí zašumělo. Zřel jsem žlutý pantoflíček krušit mušle v písku žhavém, tritoni na hřívách vlny líbali jej šumným davem. Pod kloboučku širou střechu, spjatou ve blankytnou pásku, koketný stín slunce kladl černou na zrak polomasku. 38 Zlatých vlasů prsténcové hráli si na čárnou duhu, jak paprsky vodometu v štíhlých palem polokruhu. Zřel jsem svítit černé oko v aksamítu dlouhé řasy, jak v pagodě orientu démant modly divné krásy. – Procit’ jsem u sarkofágu při západním slunce jasu, jak u hrobu za svítání z půlnočního hodokvasu. Dřímej dále, Nereidko, dosni zde své luzné mládí, než ti víko mramorové ohnivý žár srdce schladí. Snil jsem za tě krátkou chvíli a chtěl bych tu věčně spáti; jdu zas dál, jak plachý paprsk, co ti chladnou rakev zlatí. 39