Ukolébavka.

Otakar Mokrý

Ukolébavka.
V úzkostlivém rozechvění ňádra tvá se ku mým tulí, jako zvonce bílých květů, by je mrazy nesžehnuly. Zdřímni tiše na mých rukou, přimkni víčka rozesněná, polož hlavu zlatovlasou na má prsa roztoužená. Zaslech’ jsem tam hovor písní, jež se chtějí rozzvučeti, jako z jara ševel poupat, když hodlají rozpučeti. 61 Až rozkvetou v sladké zpěvy, budou hladit vlásky tvoje jako vonné řasy květů zlatých včelek šumné roje. Budou se na útlých stoncích před tvým zrakem kolíbati, budou chtít tvé bledé líce do červánků zulíbati. Dřímej tiše na mých rukou sen života nejkrásnější, nemám pro tě jiné těchy, když tě píseň neskonejší.