Cestou.

Cestou.
Z daleké pouti rozteskněn jsem navracel se k Veroně; kol pusto, jenom luny svit v okénka hrál si zásloně. Na duši mou se hebounce snášeli snové spanilí, jak na keř květem zavátý se pestří chýlí motýli. Má víčka snění obemklo a z reje vidin zlehýnka hedvábným křídlem vyplula tak mnohá, vábná vzpomínka. Přede mnou v bájné nádheře zas město stálo plné krás, Firence čárná, zastřena v růžové mlhy duhojas; zas krok můj v písku usínal na bludných stezkách v Boboli, a z Miniata šuměly smuteční vstříc mi topoly. 45 Zas přede mnou se šeřily Palazza Pitti balkony, kde plál mi hvězdou východní zrak Murillovy madonny. Ten bledých lící lepý tvar, ten vlasů přísvit modravý, ta úběl pleti průsvitná, dech něhy žhavý, sálavý. Ten dlouhé řasy tmavý stín, ti rtové sladce přimčení, ten dumný čela majestát mne roztoužily k šílení... Pozdvih’ jsem hlavu – v pozadí polštářů hebkých ze klína se vynořil mi luzný zjev, jak čarolesklá vidina. Dívčina krásná – zlatý vlas opřádal šerý polostín, postavu štíhlou hedbáv kryl a bledé líce mušelín. Ten tmavých zraků vlhký žár, to bouřné ňader vlnění, ten úsměv na rtech ztrnulý mne roztoužily k šílení. 46 I myslil jsem, že madonna tajemnou silou zázraku za vděk mé zbožné vzpomínky se sama snesla s oblaků.