Cestou.
Z daleké pouti rozteskněn
jsem navracel se k Veroně;
kol pusto, jenom luny svit
v okénka hrál si zásloně.
Na duši mou se hebounce
snášeli snové spanilí,
jak na keř květem zavátý
se pestří chýlí motýli.
Má víčka snění obemklo
a z reje vidin zlehýnka
hedvábným křídlem vyplula
tak mnohá, vábná vzpomínka.
Přede mnou v bájné nádheře
zas město stálo plné krás,
Firence čárná, zastřena
v růžové mlhy duhojas;
zas krok můj v písku usínal
na bludných stezkách v Boboli,
a z Miniata šuměly
smuteční vstříc mi topoly.
45
Zas přede mnou se šeřily
Palazza Pitti balkony,
kde plál mi hvězdou východní
zrak Murillovy madonny.
Ten bledých lící lepý tvar,
ten vlasů přísvit modravý,
ta úběl pleti průsvitná,
dech něhy žhavý, sálavý.
Ten dlouhé řasy tmavý stín,
ti rtové sladce přimčení,
ten dumný čela majestát
mne roztoužily k šílení...
Pozdvih’ jsem hlavu – v pozadí
polštářů hebkých ze klína
se vynořil mi luzný zjev,
jak čarolesklá vidina.
Dívčina krásná – zlatý vlas
opřádal šerý polostín,
postavu štíhlou hedbáv kryl
a bledé líce mušelín.
Ten tmavých zraků vlhký žár,
to bouřné ňader vlnění,
ten úsměv na rtech ztrnulý
mne roztoužily k šílení.
46
I myslil jsem, že madonna
tajemnou silou zázraku
za vděk mé zbožné vzpomínky
se sama snesla s oblaků.